V rozhovoru pro Reflex říkáte – a je to v titulku – že (někteří) rozmazlení Češi si nemohli odpustit dovolenou u moře. Čímž asi hodně lidí naštvete, ale minimálně stejný počet s vámi bude souhlasit. Je fakt, že na začátku března si mnozí neodpustili zimní dovolenou v té době covidem již těžce zasažené severní Itálii, a dost pravděpodobně se podíleli na přísunu koronaviru do Česka. Přesto tato zkušenost nepomohla. Co k tomu říci?

Ten rozhovor je měsíc starý. Tehdy tu nebyla druhá vlna covidu, a mě čím dál víc na sociálních sítích štvaly fotky lidí z pláží. Ne proto, že jsem k moři sám nejel, ale proto, že jsme všichni přece zaznamenali opakované výzvy vlády: zůstaňte letos v Česku. I ta pitomoučká rýmovací kampaň státních drah se o to snažila. Ale cestování je návykové. Mnozí lidé prostě museli k móři, no tak jeli. Teď už od některých z nich zase čtu nabádavé statusy o klimatické změně. Trochu mě to míchá.

Samozřejmě, že se lidi na dovolených chovají nevázaněji, a v zahraničí tuplem; kdo zná chování cizinců v Praze, ví, o čem mluvím. Jinak by to ani nebyla dovolená. Jenže letos šlo právě o to, trochu se dobrovolně omezit z důvodu předběžné opatrnosti. Víte, ti, kdo museli i letos do zahraničí na dovču, jsou často titíž, kteří jinak obvykle všem ordinují ohleduplnost a solidaritu. Já tohle chování beru jako velký projev bezohlednosti. A nejde o to, že bych měl z viru strach, pro mne jsou jen, jako asi pro každého, otravná ta omezení; pro mnoho lidí s různými chorobami a pro staré lidi ale navíc skutečně rizikový je.

Na začátku koronavirové krize jsme ji v České republice zvládali dobře tím, že jsme dost brzy dupli na brzdu. Až se situace někdy v květnu výrazně zlepšila. Nyní počty pozitivně testovaných opět výrazně stoupají, a bude asi mnohem hůř. Po bitvě je sice každý generálem... nepřišlo však až moc velké rozvolnění? Hrají v rozhodování politiků v tomto směru negativní roli krajské a senátní volby, které nás teď čekají? V tom smyslu, že se jim nechtělo dělat nepopulární opatření?

U nás to šlo ode zdi ke zdi: na jaře velká omezení, v létě jejich úplné zrušení. Premiér teď v televizním projevu pochybení uznal: dal tehdy na tlak veřejnosti – a volby se ještě neblížily. Tím to není, to je prostě demokracie, vláda naslouchá lidem, tak to má v zásadě přece být. Jsem dost ostražitej vůči politikům, kteří si hrdě libují v „nepopulárních opatřeních“ – zkušenost učí, že to jsou většinou ta opatření, která pomáhají jejich kámošům z velkého byznysu. Nicméně, a to je podstatné, zaprvé nejvíc křičeli na jaře, že každým zákazem je ohrožována jejich svoboda a kdesi cosi, ti, kdo dnes zase křičí, že vláda se teď moc dlouho bála zákazy obnovit. Kurnik, tak co vlastně chtěj?

Jim především vláda vyhověla a v létě původní zákazy nahradila doporučeními. Jenže, zadruhé, opět titíž, kdo se báli o svou svobodu vycestovat do zahraničí, dokud byla omezena zákazem, okamžitě vyjeli ven, když už šlo jen o doporučení. Svoboda je taky odpovědnost, slýchávám často. Na tu se zas nějak pozapomnělo. Bohužel doporučení nestačila, tak máme zpátky nákazu i zákazy. Může za to ale nejen vláda, ale i ti, kdo se na doporučení vykašlali.

Byl jste předsedou Strany zelených, ale nejen proto, ale i kvůli řadě vašich názorů o vás nikdo nemůže říci, že nemáte zájem o ochranu životního prostředí. Přesto se poměrně kriticky vyjadřujete k tomu, když se ochrana životního prostředí dělá na úkor lidí. Jak se to projevuje? Varujete také před velkým zadlužováním Evropské unie kvůli tzv. „Zelenému údělu“ na finančních trzích. Proč? Je to tím, že vzroste vliv bankovních institucí měrou neúměrnou?

Návrh Zelené dohody pro Evropu nebo „Zeleného údělu“, chcete-li, vznikl při nástupu nové Evropské komise před rokem a čtvrt. Jeho cílem má být, urychlit přechod na bezuhlíkovou ekonomiku. S tím já souhlasím. Jenže. Každá další verze, jak je Komise postupně předkládá, je stále méně prospěšná ochraně přírody a klimatu – a víc slouží potřebám velkého byznysu, který zavětřil velké peníze. Teď už je mezi podporovanými zdroji energie třeba i plyn, přitom ten vůbec není obnovitelný, je plně konkurenceschopný a žádné dotace nepotřebuje. Že mě to ještě vůbec překvapuje...

Víte, četl jsem teď v knížce belgického ekonoma Jeana-Michela Paula Economics of Discontent (Ekonomie nespokojenosti), že v Bruselu je u Evropské komise zaměstnáno 31 tisíc úředníků a zároveň je tu zaregistrováno 30 tisíc lobbistů. To je jeden na jednoho. Jak se pak divit tomu, že se návrh Evropské komise mění ve prospěch byznysu? Náš premiér v konečném návrhu možná prosadí změnu několika vět, poslanci už budou moct říct jenom ano nebo ne, o občanech ani nemluvě. Tohle já mám EU čím dál víc za zlé; za vztek lidí si může sama. Já jsem vždycky podporoval EU jako politickou protiváhu globální ekonomické moci, čili jako vyvažování moci byznysu demokracií. Jenže na tomhle plánu je zase vidět, že ho píšou lobbisti korporací. Je to únavný, jak je to furt dokola, jako s TTIP.

Co je ale nové, a to je teprve skandální, je to, že si chce EU na ten plán půjčit „na finančních trzích“. Zní to nevinně, ale jde o 750 miliard eur, to je asi 20 bilionů korun, čili zhruba dvacet našich státních rozpočtů. Má to prý být pro EU „výhodné“. Prdlajs. Půjčování si „na finančních trzích“, neboli od největších bank a od různých investičních fondů vlastněných miliardáři, kteří na trhu skoupí dluhopisy, je výhodný tak leda pro ně. Když se stát zadluží, vždycky to znamená přesun bohatství (v tomto případě vybraných daní) od chudších k bohatým, to je dáno úrokem. Takže fakticky tento plán prospěje velkému byznysu dvakrát – poprvé dotacemi na jeho podnikání a podruhé úroky, jimiž budeme splácet půjčku na ty dotace.

No, a nejhorší na tom je to, že EU se tím zadluží u toho, koho by měla zejména regulovat (místo kravin, jimž se věnuje většinou) – totiž u těch „finančních trhů“. Tím EU samozřejmě potichu úplně ztratí zájem například zavést daň z finančních transakcí, jíž se říká Tobinova, podle nositele Nobelovy ceny za ekonomii mrtvého už osmnáct let (tak dlouho, ba déle se ta daň „zavádí“). Rovněž tím nepochybně padnou pod stůl návrhy zakázat daňové ráje, v nichž se ty firmy, které si to mohou dovolit, vyhýbají placení daní. Oba tyto zdroje mohly velmi dostatečně posloužit jako zdroje financování „Zeleného údělu“ – jenomže to by EU nesměla být prolezlá lobbingem velkého byznysu.

Ne, jsem z EU velmi zklamaný, a jestli tento plán projde v podobě, jak ho zde popisuji, nezbude mi zřejmě už nic jiného, než se stát jejím aktivním odpůrcem. Je mi líto, pokud to bude zrovna kvůli otázce plánu, který měl pomoct ochraně životního prostředí. Ale odmítám, aby na ochraně přírody vydělávaly korporace a cálovali to lidi z daní.