Mediálním a politickým světem nedávno „zahýbaly“ výsledky prvního kola rakouských prezidentských voleb. Mluvilo se o překvapení nástupu populistů a o přeorání rakouské politické mapy. Jak na tento vývoj pohlížet střízlivou optikou v rámci současné reality? Jaký vzkaz takovou volbou Rakušané vyslali? A nakolik může tyto volby brát jako varování Angela Merkelová?

Není to poprvé, co Svobodná strana v Rakousku uspěla. Za Haidera byla součástí vlády kancléře Schüssela. Uvidíme, jak dopadne druhé kolo, každopádně je to určitý protestní signál dvěma hlavním politickým stranám – socialistům a lidovcům. Do jisté míry lze hovořit o krizi rakouské politiky, kterou potvrzuje i odstoupení nebo spíše politický útěk rakouského premiéra. Proto bych nemluvil o překvapení nebo šoku ani o přeorání rakouské politické mapy, spíše o vystřízlivění, nebo naopak kocovině. Rakušané touto volbou varují, vyjadřují svoji nespokojenost a také obavy, chtějí změny. Situaci v Rakousku však nemůžeme plnohodnotně srovnávat se situací v Německu. Do voleb v Německu navíc zbývá ještě dost času, možná budeme výsledky překvapeni.

Už delší dobu se hovoří o tom, že kvůli napjaté situaci v Evropě (migrační krize, terorismus) může náš kontinent zahájit zcela „novou éru“, kdy budou v jednotlivých zemích vítězit netradiční strany, často velmi ostře zaměřené a profilované. Jak nástupu radikálně vyhraněných stran a hnutí s jednoduchými recepty zabránit? Nakolik mohou mainstreamové strany v tomto „boji“ uspět?

Uspět mohou a věřím, že povětšinu i uspějí. Musejí však nabízet a efektivně uvádět do praxe řešení problémů, které zemi a lidi trápí. Pokud budou svoji politiku spíše přizpůsobovat průzkumům veřejného mínění, tak si populárním či populistickým přístupem naběhnou. Připomněl bych takové politiky, jakými byli Kohl nebo Miterrand. Jejich síla a výsledky tkvěly v tom, že uměli v zájmu země prosazovat potřebné politiky a řešení, byť třeba v určitém čase nepopulární. Na druhou stranu každá země má svá specifika a některé mají již dnes podhoubí příznivé pro nárůst popularity krajních stran. Ty jsou možná ostře zaměřené, abych použil vaše slova, ale většinou nejsou programově komplexně vyprofilované. Slabost politických lídrů tradičních stran společně s nespokojeností při řešení problémů včetně migrační krize ale udělají své.

Americký prezident Obama při své návštěvě Velké Británie v minulých dnech doporučil, aby země setrvala v EU. Okamžitě se ozvala kritika ve smyslu, že se šéf Bílého domu vměšuje do britských vnitřních záležitostí. Londýnský starosta a vlivný konzervativec Boris Johnson, který podporuje vystoupení z EU, obvinil Obamu z pokrytectví a označil to za bizarní. Tedy, lze to považovat za vměšování do vnitřní politiky? Patří taková vystoupení a doporučení do diplomatických vztahů mezi suverénními státy?

Británie a USA jsou tradičními spojenci, řekl bych, že v jistém slova smyslu mají mezi sebou pupeční šňůru. Mezi takovými partnery je politická message tohoto druhu zcela běžnou záležitostí. Naopak, považoval bych za pokrytecké, kdyby Obama, vědom si významu členství Británie v EU pro obě země, jakož i pro Unii samotnou, o věci pomlčel. Vždyť se u nás volá po tom, abychom nebyli příliš politicky korektní. Tak nebuďme. Samozřejmě že řvát budou ti, kteří chtějí vystoupení Británie z EU. To už je takový kolorit. U Johnsona už nepřekvapí nic. Ještě před několika lety mluvil o EU úplně jinak. Položme si otázku, zda mu nejde spíše o jeho osobní politické ambice.

Podiv nad tím, jak se Obama vměšuje do evropských záležitostí, byl širší, nejen v Británii. Kritické hlasy zmiňují, že EU v podstatě vytvořili Američané jako podmínku Marshallova plánu. Do jaké míry dělá v reálu EU samostatnou politiku, respektive můžeme si dovolit odmítat věci, o které nás USA žádají?

Buďte konkrétní, kdo o tom mluví. Který významný státník, historik, politolog nebo diplomat? Ale opravdu významný, ne ten, který se za takového vydává nebo ho takovým dělají média. Je to doslova absurdní. Nebyla by v takovém případě Británie zakládajícím členem? EU je často ve střetu s USA, jsou v mnoha směrech konkurenty. Za některých amerických prezidentů USA pomalu zapomínaly, že EU nebo ES existují, a soustřeďovaly se jen na vztahy s některými zeměmi. Až s některými lekcemi globálního světa přišly zkušenosti a silnější povědomí nutného a účelného. Působil jsem v několika orgánech EU a mohu tuto vámi přetlumočenou tezi jednoznačně vyloučit.

Americký prezident rovněž lobboval za transatlantickou obchodní dohodu TTIP. Mnozí kritici varují, že to pro nás bude nevýhodné a že by šlo o „invazi“ geneticky modifikovaných potravin (GMO) do Evropy, které jsou podle některých nebezpečné a varují před nimi. Pokud jde o TTIP jako celek, jak ji vlastně hodnotíte?

Tak se těchto kritiků ptejte, o co konkrétně opírají svá tvrzení. Kde to vyčetli? TTIP zatím konkrétně nehodnotím, nebudu se chovat jako její odpůrci, kteří to mají postavené na ideologii, sebezviditelňování, rozsévání nelegitimních obav, na partikulárních zájmech a izolacionismu, avšak nikoliv na konkrétních informacích. TTIP, když bude dobře vyjednána, je obrovskou příležitostí. Ale ona ještě není. Jedno vám řeknu s jistotou. Nikdo neschválí dohodu nevýhodnou, dohodu snižující standardy nebo ohrožující naše zájmy nebo zdraví občanů. Na konci tohoto měsíce se budu podílet na uspořádání debaty k TTIP. Bude na ní prezentována jedna zásadní dopadová studie. Brzy vše oznámím.

Barack Obama se při své evropské „pouti“ setkal i s německou kancléřkou Merkelovou a otevřeně ji pochválil za její postoj k migrační krizi. Merkelová podle něho prokázala skutečné morální a politické vedení. Co na to říci? Není to podobné onomu doporučení pro Brity? Objevují se navíc argumenty, že právě americký prezident by na téma migrační krize příliš hovořit neměl, když konflikty v některých zemích, odkud lidé prchají, zahájily americké intervence…

Vaše poslední věta je legitimní. USA a řada evropských zemí nesou spoluzodpovědnost za situaci v některých dnes nestabilních zemích. To je fakt, ale s tím dnes už nic neuděláme. Je třeba si vzít ponaučení a nyní řešit problémy, před kterými společně stojíme. K tomu potřebujeme jednotu, a nikoliv rozklíženou EU. To by byla cesta doslova do pekel. Pak bychom se teprve divili, jakým hrozbám by ČR čelila. Obama má v jednom pravdu, jakkoliv to je nepopulární konstatování. Kancléřka prokázala politické vedení a humanismus. Avšak zapomněla, že EU není Německem a že její rozhodnutí budou mít dopad i na další země. Dopustila se chyb. Pro mě je do budoucna nepřijatelné, aby se takto chovala kterákoliv země EU. Když ohleduplnost a solidarita, tak všemi směry. Zásadní rozhodnutí musejí být přijímána společně nebo alespoň po snaze koordinace a po konzultacích.

Pokud jde o migrační krizi, je hlášen mírný úbytek imigrantů balkánskou cestou, ale na druhou stranu se prý „vlna“ rozšířila do Itálie, kde prý dochází ke značnému nárůstu zločinnosti. Merkelová je navíc terčem kritiky za to, že se nechá Erdoganem vydírat, a Turecko naléhá, že když nebudou zrušena víza, pustí migranty volně do Evropy. Považujete dohodu EU s Tureckem za funkční? A co dělat, pokud jde o italskou cestu?

Doslova mě fascinuje, jak za vším je Merkelová. Ještěže ji máme, že se na ni dají hodit všechny problémy, že se za ni můžeme schovat. Vylezme zpod sukně a začněme konstruktivně ovlivňovat dění v EU. Nyní je ta správná chvíle přestat jen kibicovat, ale přijít s našimi vlastními protinávrhy či změnami ve vztahu k návrhům komise. S iniciativou. Dlouhodobě si nevystačíme jen s kritikou, byť v mnohém oprávněnou. Nechceme-li být outsidery, musíme aktivně jednat, a ne se jen uchylovat do Visegrádu. Tam věci nevyřešíme. Budu v nejbližších pár týdnech usilovat o prosazení změn, které by mohly vést k řešením, a tím i větší jednotě uvnitř EU. Samozřejmě že ne sám. Vidím i pozitivní chvění uvnitř vlády. Jinak Merkelová nejednala s Turky sama, ale s nizozemským předsednictvím a prezidentem Evropské rady, a to na základě širšího mandátu.

A co soudíte o snaze Evropské komise protlačit kvóty, ať se nám to líbí, nebo ne?

Komise se dopouští zásadní chyby a přispívá k rozdělování EU. Ale i o tom vedu jednání.

V oblastech Sýrie, kde vládne Bašár Asad, proběhly volby. Ve zbytku země se přetahují různé skupiny a ty, které nejsou považovány za teroristické organizace, se nyní zdráhají s Asadem jednat. Novinář Českého rozhlasu Robert Mikoláš řekl, že lidé na osvobozených územích víceméně vítají syrskou armádu a mají pozitivní vztah k ruským vojákům. Pro koho hraje v Sýrii čas? Není to tak, že spíš pro Rusy, jimiž podporovaný Asad se postupně stabilizuje? Lze čekat nějaké dramatické zásahy od Turecka nebo od USA, které by do toho mohly vojensky vstoupit?

Ano, Rusku se tah povedl, čas mají na své straně. Ale času nikdo nemá dost a není jiná možnost, než společným úsilím a jednáními všech zainteresovaných dospět ke stabilizaci země a nastolení trvalého míru. Ale mají všichni dostatek politické vůle? Žádné dramatické vojenské zásahy však neočekávám.