Ministři zemí Evropské unie se shodli na sankcích proti Bělorusku. Jsou sankce tím, co poškodí Alexandra Lukašenka a jeho režim?

Krátkodobě možná ano. Dá se ale předpokládat, že se v reakci na uvalení sankcí Bělorusko ještě více prováže s Ruskem a pravděpodobně zvýší také vzájemný obchod s Čínou a nejspíš i se Spojenými státy. Výsledek bude takový, že jako v případě sankcí vůči Rusku budou nejvíce biti naši exportéři. Ztratíme další trh a hned tak se na něj nevrátíme. Evropští ministři, kteří pro sankce hlasovali, nahradili politiku zhovadilým aktivismem.

Podle senátora Pavla Fischera by měla také Česká republika neprodleně uvalit sankce na určité představitele Lukašenkova režimu. Souhlasíte, či nikoliv a proč?

Nesouhlasím. Bělorusko nás nijak neohrožuje, a do toho, jak si Bělorusové v Bělorusku budou vládnout, nám nic není.

Ano, minule jste mi právě řekl: „Jestli je vůle po změně v celé běloruské společnosti, se dozvíme jen tak, že Bělorusy necháme, aby si poměry v Bělorusku zařídili po svém, a nebudeme jim do toho zasahovat.“ Jak to nezasahování státům Evropské unie, ale i jiným jde?

Po nástupu prezidenta Donalda Trumpa do úřadu se Spojené státy snaží prosazovat ve světě pouze zájmy Spojených států, což je z amerického pohledu samozřejmě v pořádku, ovšem Evropská unie se stala v krafání do věcí, do kterých jí nic není, světovým lídrem. Bohužel však pouze v tomto ohledu. A zde se musím na chvíli zastavit, i když se trochu odchýlím od otázky. Evropa se během relativně krátké doby proměnila z technologicky, ekonomicky i vojensky nejrozvinutějšího regionu planety v turistický skanzen s tak zbytnělým sociálním systémem, že se na něj, kromě mnoha nikoli těch potřebných, ale parazitů domácích, snaží – a bohužel většinou úspěšně – napojit další miliony opět nikoli potřebných, ale parazitů z celého světa – Afghánci počínaje a Somálci konče.

Evropský sociální systém je ale držen při životě pouze stále se zvyšujícím zadlužením. Když k tomu připočítáme demografický vývoj původního evropského obyvatelstva, stále se zvyšující šikanu normálních lidí nejen ze strany státu, ale stále více také různých neziskovek, neustálý nárůst byrokracie a unijní systém dotací, který z velké části spočívá v tom, že se seberou peníze chudších, aby se rozdaly bohatším, tak je vlastně zázrak, že se máme zatím ještě relativně dobře. Zázrak, nebo – dočasná – benevolence věřitelů... dlouhodobě to však udržitelné není. Jak se nám ale něco takového mohlo stát, když Evropané dominovali světu posledních pár století? Došlo snad u nás k nějakým biologickým změnám, jež snížily kapacitu našich mozků? Ne, nic takového.

Změna je pouze rázu ideologického. To, co vedlo k naší dominanci, tedy pragmatické myšlení, bylo nahrazeno destruktivní ideologií, jejíž součástí je, kromě rozkladu evropské společnosti, pomocí útoku na veškeré zdroje evropské identity také neustálé mistrování okolního světa z morálky, o které jsme přesvědčeni, že na ni máme patent. Neexistuje proto žádný nepřekonatelný důvod, aby náš současný úpadek byl nevyhnutelný. Stačí, když se zbavíme zmíněné ideologie a vrátíme se k tomu, co je staletími ověřené. Číňané a mnozí další se to od nás naučili a teď s tím slaví úspěchy.

Mnozí určitě namítnou, že zde čínský komunistický režim nechtějí.

V Číně žádný komunismus není. Ano, vládnoucí strana se jmenuje komunistická, ale to je asi tak všechno. To, jak si kdo říká, není podstatné. Antifa přece také tvrdí, že bojuje proti fašismu a nacismu, a přitom jde o fašouny a nácky nejhrubšího ražení. Hnutí Black Lives Matter také tvrdí, že bojuje proti rasismu, a přitom jde o rasisty, ze kterých se normálnímu člověku chce zvracet. Důležité je přece to, co kdo dělá, ne jak se jmenuje. A když se podíváme na Čínu, tak tam žádný komunismus ve smyslu učení Karla Marxe nenajdeme. Samozřejmě že čínský politický systém je přizpůsobený jejich společnosti, která je, vždycky byla, a doufám, že vždycky bude jiná než společnost evropská. Vždyť také říkám, že se máme vrátit k tomu, co se osvědčilo nám a co od nás Číňané okopírovali.

Navíc je řeč pouze o zahraniční politice. V té musíme přestat poučovat a zachraňovat svět, a místo toho se začít starat sami o sebe a o své zájmy. Jinak nás totiž ten okolní svět sežere. Abych to vysvětlil, tak uvedu rozdílné přístupy Evropy a Číny k Africe. Zde je to totiž vidět asi nejlépe.

Evropské vlády, včetně té české, tam za peníze vymírajících Evropanů stimulují rychle se množící Afričany, aby se množili ještě rychleji, a pak je s okázalým dojetím nad vlastní šlechetností – a někdy i nadšeným tancem s oštěpem v ruce – opět za peníze vymírajících Evropanů dovážejí do Evropy a nutí vymírající Evropany, aby jim zajistili evropskou životní úroveň.

A teď se podívejme, co dělá Čína. Ta bez sebemenšího dojetí pod cenou vykupuje africké zdroje surovin. Evropa si z Afriky dováží černochy, Čína suroviny. Evropské vlády dovážejí do Evropy zdroje bídy a násilí, čínská vláda dováží do Číny zdroje prosperity. Která strategie je lepší, není těžké odhadnout. Pohádkám o jaderných fyzicích, leteckých konstruktérech a nesmírně zručných a pracovitých řemeslnících cestujících na gumových člunech z Afriky do Evropy už dnes asi nikdo nevěří...

A podobně jako Čína se chová třeba i Japonsko nebo Jižní Korea, zatímco podobně jako Evropa se nechová nikdo. Pokud chceme přežít, musíme opustit náš naivní estetismus a začít se chovat racionálně. Je právem a zároveň zodpovědností obyvatelstva každé země, aby si u sebe doma zajistilo takové poměry, jaké chce nebo dokáže. Na nás je, abychom to respektovali a zároveň se postarali, aby pro nás žádná země nepředstavovala hrozbu. Stejně jako Číňané, Rusové či třeba Keňané nemluví do toho, jaký politický systém jsme si zařídili v Evropě, a to i přesto, že se jim nejspíš nelíbí, protože jinak by si ho zařídili i u sebe doma, tak my bychom do toho neměli mluvit jim.

Vývoz demokracie, snad s výjimkou již zmíněného Japonska a Jižní Koreje, nikde nezafungoval, a proto bychom od této chybné strategie měli upustit. Stejně jako se ukázala mylnou Marxova teorie o nevyhnutelnosti světové bolševické revoluce, tak se stále jasněji ukazuje mylnou i teorie o nevyhnutelnosti celosvětového zavedení západního pojetí demokracie. Je neuvěřitelné, že po třiceti letech, kdy praktické zkušenosti s touto tezí jsou stoprocentně negativní, na ní pořád lpíme. Je potřeba ji, a nejen ji, opustit.