Pane poslanče, ještě se podívejme s odstupem na oslavy konce totality. S jakými pocity jste 17. listopadu chodil po Praze? Podle některých se oslavy poněkud zvrhly, zvláště na Národní třídě…

Já jsem strávil oslavy výročí 17. listopadu nejen procházkou po Národní třídě, ale také na konferenci o svobodě na Žofíně. Myslím si, že oslavy až na pár výjimek byly důstojné. Možná je jen trošku škoda, že ani v situaci, kdy bychom měli všichni oslavovat společně a jednotně, se najdou tací, kteří svými výlevy důstojný průběh naruší. To samozřejmě má vliv na to, že jistá část populace i vzhledem k tomu, jak o tom následně informují média, se neprávem cítí z oslav tak nějak vyloučena. Já osobně pokládám 17. listopad za jedno z nejdůležitějších dat novodobých dějin.

Nejvíce se v souvislosti s konfliktem mluvilo o situaci, kdy k pomníku na Národní přicházel Václav Klaus mladší s dcerou a dav na něj brutálně pokřikoval a pískal. Nadační fond proti korupci to posléze komentoval tak, že si to Klaus zavinil sám, když bral své dítě „do války“. Co na to říci?

Slova Nadačního fondu proti korupci není třeba ani komentovat, protože každý normálně smýšlející jedinec musí vědět, že o žádnou válku na Národní třídě nešlo a ani jít nemohlo. A jestli se takto chovají lidé oslavující svobodu, tedy že křičí na někoho a dělají soudy, zda je někdo hoden toho položit se svojí dcerou věnec či zapálit svíčku na památku, tak to ani není třeba komentovat. A to, že v případě Václava Klause mladšího jde navíc o jednu z osob, která tam před 30 lety protestovala, je jen třešničkou na dortu této bizarní situace. Taky bych chtěl upozornit na to, že vidím jako problém, když je tento exces hlavním mediálním výstupem ze 17. listopadu.

Aktivně jste se zúčastnil konference na Žofíně, kterou pořádala vaše mateřská Národohospodářská fakulta VŠE. Jaké dojmy jste si z akce odnesl?

Myslím, že všichni účastníci konference, ať už hosté či vystupující, museli být z jejího průběhu nadšeni. Nesla se v poklidném duchu, zaznívaly věcné, kritické, oslavné a liberální myšlenky. I pro mě byly příspěvky ostatních účastníků o svobodě, o pravdě, o historii a společnosti velice přínosné ve smyslu kritického přemýšlení nad přítomností i minulostí. Celá konference probíhala přesně tak, jak bych si představoval oslavy 17. listopadu, tedy umět shrnout myšlenky, být částečně kritický a nabídnout pohledy do budoucna.

Během debaty se do vás na konferenci nepřímo pustil hejtman Jiří Čunek, který kritizoval mladé politiky, kteří podle něho nejsou schopni zastávat žádné funkce, a měl by existovat i vyšší limit pro možnost zvolení do Sněmovny. Co na to říkáte?

To byl asi jediný moment konference, který jsem na daném místě a v danou chvíli vůbec nepochopil. Překvapilo mě to. Že to zmínil zrovna na oslavě 30. výročí demokracie a svobody, kdy právě mladí lidé bojovali proti tomu, aby jim někdo říkal, koho mohou, či nemohou volit. Ale jeho názor respektuji, ač s ním nesouhlasím. Nicméně to opakuje již několik let a je tímto svým názorem znám. Mně tím jen zase připomněl, jak moc je důležitá v mém věku pokora, a to, že bych se například k věcem, které jsou mi vzdálené a nerozumím jim, neměl za každou cenu vyjadřovat. Každopádně to beru jako svou hlavní svobodu, moci kandidovat i v mém relativně nízkém věku do zastupitelských a poslaneckých funkcí. Zastupitelem města Husince jsem se stal, když mi bylo 20 let, a troufám si tvrdit, že nějaká práce za mnou za těch pět let již vidět je. Snad i proto jsem dostal důvěru ve volbách do Sněmovny. Takže mou nejlepší odpovědí na názor kolegy Čunka bude práce a pokora. 

Dovolte mi ještě připomenout, že vyšší věková hranice je v současnosti spojená s volbou do Senátu a do prezidentského úřadu. Kdyby ke stanovení vyšší hranice došlo i pro volby do Poslanecké sněmovny, tak by to rozhodně nepřispělo k pluralitě názorů a zájmu mladých o vrcholnou politiku.

Na akci jste mluvil o tom, že mladá generace umí diskutovat jen povrchně, stačí jí pouhé ano, či ne a neumí si udělat vlastní názor. Z čeho jste to vypozoroval? 

Tahle myšlenka měla trochu hlubší kontext. Mluvil jsem o tom, že jsme generací okamžiku, která žije v poměrně jednoduché době dvacátého prvního století ve střední Evropě. Tedy v době, ve které si logicky chceme užívat všech našich výhod, a že nám ani nepřijde, že by to mohlo být, či že tomu bylo jinak. Že se říká, že žijeme v době postfaktické, kde se často operuje s pojmy postpravda, kde existuje jen černobílá a moralizující perspektiva. Zmínil jsem, ano, že jsme generací, která nejen mezi sebou diskutuje povrchně či vůbec a která primárně nemá touhy po jiných názorech. A to se domnívám, že je snad i proto, že v rychlosti sociálních sítí nám stačí jen „ano“, nebo „ne“, „pravda“, nebo „lež“. Víc o tom nepřemýšlíme, přijmeme pravdu a považujeme ji za svoji a za jedinou možnou, a že si snad ani neuvědomíme svoji svobodu a možnost vytvořit si vlastní názor, že se nám možná prostě ve vší lenosti a co největší jednoduchosti jen nechce.