Rok 2018 přinesl prezidentské, komunální, senátní volby, vládu Andreje Babiše… Událostí na české politické scéně bylo opět dost. Jak nová vláda, tak prezidentské volby vyvolaly zásadní rozruch. Byl uplynulý rok v něčem přelomový? Jak se vše podle vás odrazilo na atmosféře ve společnosti? Jsme po roce sjednocenější národ, nebo je to právě naopak?

Přelomový v osobní rovině pro mnohé z nás určitě byl. V politické rovině moc ne. Na politické scéně u nás bojují a mají prostor téměř jen dva typy lidí. Jedni, kteří pracovitým lidem chtějí sebrat peníze, a rozdat je tam, kam chtějí ve jménu ‚evropských, morálních a západních‘ hodnot, a pak druhý typ, který je chce uloupit a rozdat ve jménu ‚národních, našich‘ hodnot, neboť ‚to tak musí být, bo to je fajne‘. Oba typy uvažování ovládly mediálně politickou scénu a často se navzájem velmi nenávidí – oběma jim jde totiž o to stejné, za peníze všech koupit něco, co se líbí jim.

A kupuje se toho hodně… Obědy všem dětem zdarma, jízdné zdarma (čti – skvělý byznys pro přepravce), výchovné programy některých neziskových organizací, dotace do vyvoleného podnikání, dotace do vyvolené kultury.

A co atmosféra ve společnosti? No houstne. Výše popsané skupiny rozdělovačů lupu totiž k tomu, aby moc měly, potřebují, aby občané hlavně viděli problém v té druhé skupině. Plivou na sebe navzájem a živí konflikt.

Určitě to také hodně souvisí s tím, že lidé při výběru zdrojů informací preferují čím dál tím víc sociální sítě. Tím se k nim dostávají téměř výhradně šokující informace, které se šíří na síti právě díky svému virálnímu potenciálu. Za jednu třetinu věcí může Zeman, za druhou Babiš a za tu třetí EU. Racionální rozbor veřejnost nezajímá, táhne konflikt, sprosté slovo, osobní život politiků. Přitom se nikdo nebaví o příčině našich problémů, nikdo příliš nekritizuje zrůdný systém dotací, který umožňuje nejen našemu premiérovi přesouvat peníze z kapes lidí do kapes Agrofertu, či podobných firem s politickou podporou.

Pokud jde o prezidentské volby, změnil se nějak za uplynulé měsíce váš názor na kandidáty na prezidenta, zvlášť na Miloše Zemana a Jiřího Drahoše? Překvapili vás v něčem?

Nechci k té atmosféře rozdělování přidávat. Nebudu oba pány soudit. Názor na oba čtenáři mají. Můj nepotřebují. Pokud ode mě něco potřebují, tak je to dávat na stůl řešení a ne názory na jednotlivé osoby naší politické scény.

Koncem roku prezident znovu podpořil zrušení sankcí proti Rusku, na jaře naboural oficiální výklad „kauzy Skripal“ s tím, že Novičok se v Česku tak či tak vyráběl. Vzbudil tím pohoršení. Co říkáte na to, že v souvislosti se jménem prezidenta padá i výraz vlastizrádce? Chová se skutečně Miloš Zeman v rozporu se „spojeneckými svazky“ a pokud ano, je to v náš prospěch nebo ne?

Nevěřím tomu, že je politik politikem od toho, aby moralizoval. U kauzy Novičok je díky různým informacím z ruské strany situace velice nepřehledná a člověku mimo dění nakonec zbude pouze důvěřovat jedné, nebo druhé straně. U Ruska víme, že lhát v rámci své zahraniční politiky umí obstojně, u Británie mi to nepřijde pravděpodobné, ovšem ani ne zcela nemožné. Náš prezident zdá se dnes bohužel slouží Rusku jako nástroj jejich propagandy a okamžitě přispěchal s vysvětlením, které Rusům pomohlo rozmělnit tlak.

Pomáhá nám však politika mnoha azimutů? Naše trhy se sice otevírají v Číně, je tomu ale i naopak? Sliby, jak to pomůže třeba Zetoru, zůstaly nenaplněny. Tím, že se profilujeme tímto směrem, si trošku uzavíráme dveře u partnerů z jiné části světa. Pokud děláme takovou odchylku od politiky našich spojenců, tak bych rád viděl výsledky, bohužel zatím žádné hmatatelné nejsou. Čínský kapitál v České republice může mít i negativní efekt – veškerý kapitál v Číně podléhá čínskému státu, a je to tedy prodloužená ruka státní politiky, nikoliv obchodní partner. Jistě to může platit i pro některé americké firmy, ale v případě čínských je poměr úplně jiný. Za vlastizrádce bych Zemana neoznačil, je možné, že to dělá ve své dobré víře. Pro dlouhodobý prospěch ČR politika mnoha azimutů, která spíše připomíná politiku „děláme užitečného idiota autokratům“, zrovna moc dobrá není.

V posledních měsících roku 2018 čelil premiér Babiš reportáži stran svého syna a Čapího hnízda. Projevil se premiér jako „chlap“, který byl obětí médií, nebo se vymlouval a zahrál věci do autu? To byly v době průběhu kauzy dvě její dominující interpretace. Jak to tedy dle vás dopadlo?

Já jsem se po celou dobu této kauzy snažil vyhnout jakéhokoliv vyjádření na adresu soukromého života Andreje Babiše. Svobodní naopak začali větší kampaň proti dotacím, kde jsme se zaměřili na příčinu celého tohoto problému. Dotace soukromým subjektům vytváří obrovské korupční prostředí. Tady to máme černé na bílém, mechanismus je poměrně jednoduchý a dobře popsaný. Nechci řešit zdravotní stav syna Andreje Babiše a už vůbec ne jejich mezilidské rodinné vazby. Chci, aby systém, který nutí rodiče využívat své děti pro získání peněz od státu, skončil. Svobodní to říkají už od roku 2009, veřejnost ovšem potřebuje kauzu, emoci, konkrétní příklad. Dnes ho tu máme a máme tak možnost tento mechanismus představit i lidem, které do teď nezajímal. To je podle mě věc, kterou si lze z kauzy Babišova syna vzít.

Dotace jsou blbost. Dotace soukromým firmám tuplovaná blbost. Dotace obrovským firmám, které jsou místy na hranici monopolu, jsou vrcholem absurdity a sypáním soli do ran daňových poplatníků.

Místo dotací mají být, když už rozdělujeme veřejné peníze dopředu, stejné platby na všechny služby, které chceme veřejně podporovat. Třeba na žáka, na sportovce, na dítě. Ne, že stát vybírá, která forma aktivity ja „fajn“ a půlku peněz navíc rozkutálí rozdělovačům. Dotace jsou prostě nástrojem politiků, jak vyvést peníze z rozpočtu do aktivit, které mají rádi, nebo v nich mají hospodářský zájem. Alternativně jsou dotace nástrojem, jak nutit cukrem lidi k určitému chování, které se politikům líbí. Takový stát já nechci, stát má být sluhou, ne opatrovatelkou v církevní škole, která ví nejlépe, co máte dělat.

Andrej Babiš získal důvěru Sněmovny, ale důvěru většiny národa nemá. Stále se propírají kauzy s ním spojené, ale co jeho sociální politika? Zlevněné jízdné pro důchodce a studenty, zvýšení důchodů, obědy zdarma pro školní děti… To vše prosazuje vláda Andreje Babiše. Rozhazuje a korumpuje voliče, nebo zjednává sociální spravedlnost?

„Zjednává sociální spravedlnost“ – to zní hrozně. Pojďme si radši jednotlivé případy probrat postupně. Zlevněné jízdné pro důchodce a studenty? Stát doplatí 75% ceny základního jízdného soukromým společnostem. Je to pouze jiná forma dotací do soukromého podnikání, která se dlouhodobě projeví negativně na úrovni poskytovaných služeb a nijak nedosáhne cíle celé regulace – tedy aby lidé více využívali vlakovou dopravu.

Obědy zdarma pro školní děti jsou další příklad populismu. Děti ze sociálně slabších rodin mají možnost dostat obědy „zdarma“ už dnes z grantů poskytovaných kraji. Zbytek dětí má obědy tak jako tak dotované ze státních, případně obecních prostředků. I když odhlédnu od toho, že zdarma není vůbec nic, tak bychom děti spíš měli vychovávat k tomu, aby si věcí vážily a ne jim cpát věci bezpodmínečně. To stejné s jejich rodiči. Stát nemá vychovávat a ani přebírat vyživovací povinnost od rodičů. Moje děti mi domů nosí nízkotučné „mléko“ do škol, nakrájené kousky ovoce a brzy bude dobré pro zaměstnance školních jídelen pořídit další prase, na dotované zbytky obědů (což jim bohužel zakáže jiná regulace, takže se to prostě vyhodí).

Co se týče zvýšení starobních důchodů, tam je to o dost těžší. Důchody jsou u nás nedůstojně nízké a celý systém potřebuje reformu. Za 30 let se současný počet důchodců zdvojnásobí a nemůžeme pokračovat, tak že mladým pracujícím stát nachystá 70 % zdanění příjmů, aby to fungovalo. Pak totiž pracovat nebudou, nebo utečou, a systém se zhroutí. Potřebujeme důchodce jako ekonomicky silné lidi, kteří využívají toho, co si prací za celý život naspořili. Mají mít ekonomickou sílu a každý, kdo ví, jak funguje složený úrok, ví proč! Jenže to by stát musel lidem nechat během jejich života více peněz tak, aby si mohl každý naspořit na stáří sám.

Někteří dnešní důchodci ale neměli možnost svobodně podnikat, vzdělávat se, cestovat a střádat si kapitál. Je proto logické, že se o ně stát, který jim tyto možnosti sebral, postará.
Bohužel ani mnozí mladí lidé s rodinami, kterým stát sebere více než polovinu výdělku, ji dnes nemají. To, že s průměrnými příjmy nemohou investovat do budoucnosti, nebo poměrně málo, je špatně. A může za to rozhazovačná a neukojitelná státní kasa.