Nákaza covidem-19 se v Česku opět lavinovitě šíří. Z tohoto důvodu jsme se nyní ocitli v nouzovém stavu a ministr zdravotnictví – profesor Prymula – zatím omezil jen některé sociální kontakty. V současné době nám však dokonce hrozí už i celostátní karanténa podobná té z jarních měsíců. Mohou mít tato nezbytná opatření negativní vliv na duševní zdraví lidí? Zaznamenal jste na počátku tohoto roku, při první vlně pandemie, nárůst pacientů ve vaší nemocnici? A které skupiny lidí se omezení sociálních kontaktů nejvíce dotýká?   

Že bychom hospitalizovali pacienta jen z důvodu karantény či nouzového stavu, to nemohu s určitostí říct. Je ale pravdou, že přibližně 60 procentům mých pacientů, kteří se ambulantně léčí na deprese, úzkosti, schizofrenii a na další spektrum duševních chorob, se stav zhoršil. Není to sice nijak dramatické, ale poznat to je.

V současné době je situace ještě o něco víc negativní než na počátku roku, protože po zvládnutí první vlny jsme se všichni – zdraví i nemocní – uvolnili, dostavila se jakási euforie, a mysleli jsme si, že obtíže už jsou překonány. Teď jsme v tom znovu, a ta nejistota je o to horší, že zatím nevidíme světlo na konci tunelu, nevíme, jestli nepřijde nějaká třetí vlna nebo dokonce další lockdown, a to má dopad na duševní zdraví mnoha lidí. Ale samozřejmě záleží na tom, jak je člověk silný, jak je osobnostně vybavený.

Snad nejzranitelnější skupinou jsou osamělí senioři a zejména ti, kteří ještě navíc trpí depresemi, úzkostmi a podobně. Bohužel, současná společenská atmosféra seniorům moc nenahrává. Dnes hovoříme o mladých lidech, jako o takzvané „sendvičové generaci“, kdy mladí začínají mít děti až v pozdějším věku a zároveň jim stárnou rodiče. Oni se pak mnohdy, přes veškerou snahu, nestíhají starat o všechny. Zvláště, když se jim v nouzovém stavu zavřou školy a jejich děti pak zůstanou doma.

No, a u některých seniorů se v první vlně připojil k pocitu osamění také strach z nákazy, jelikož právě oni byli a jsou tou nejohroženější skupinou.