Minulý rok byl v Česku z mnoha pohledů velice pestrý. Valnou část roku, v němž jsme si připomínali třicáté výročí listopadových událostí roku 1989, provázely demonstrace spolku Milion chvilek. Už toho bylo řečeno mnoho, co by se tak dalo ještě vzkázat jak hlavnímu představiteli spolku Mikuláši Minářovi, tak občanům, kteří se demonstrací účastní?
Opravdu nevím, co bych tomu chlapci, který ničím není a pasoval se do role spasitele demokracie v České republice, vzkazoval. Udělal si živnost, kterou já k životu nepotřebuji. Uvidíme, jestli bude zájem o jeho „služby“ i v tomto roce. Můj odhad je, že bude zájem upadat. A občanům snad jen tolik, že demokracie nepotřebuje usměrňovat, vždycky dopadnou volby tak, že určitá skupina voličů nebude spokojena. S tím se musíme smířit, taková je podstata demokracie, že většina určuje, jaký bude vývoj ve společnosti. Nelíbí se nám to? V dalších volbách je tu možnost všechno změnit. Pokud nebudeme respektovat výsledky voleb, zničíme demokracii. Víte, je poněkud zvláštní, že komunisti nechtěli připustit svobodné volby, jejich ideologie prostě musela vyhrát, ovšem „chvilkaři“ se jim zdárně přibližují. Máme sice svobodné volby, ale je fakt, že jsem zaznamenal první návrhy, kterak omezit volební právo těm, kteří nemají „ty správné“ názory. To je velmi nebezpečné!
V loňském roce se česká veřejnost rozloučila s Karlem Gottem. Dá se s odstupem času říci, zda v tom loučení nebylo zbytečně moc politiky? Tlačili Babiš a Zeman příliš „na pilu“ se snahou zavděčit se veřejnosti? Nebo „ti druzí“ ve snaze umenšit zpěvákův význam příliš mluvili o době před rokem 1989 a o vyrovnávání se s ní?
Loni to byly první Vánoce bez Karla pro většinu z nás. V podstatě se dá říct, že zemřela poslední osobnost české historie, kterou národ miloval a ctil. Nenapadá mě teď nikdo žijící, s kým by se Češi v budoucnu loučili tak jako s Karlem Gottem. Čímž nevylučuji, že se někdo takový časem objeví. Gottův odkaz je tak silný, že národ spojil, bez ohledu na politické či náboženské vyznání. Až mě to překvapilo a opravdu mile. A těch pár procent lidí, kteří si na Gottově smrti chtěli „přihřát polívčičku“, případně vytlouct nějaký politický kapitál? Dělali to především ti, kteří mu nesahali ani po kotníky. Nevšiml jsem si, že by Miloš Zeman nějak tlačil „na pilu“, to spíš u premiéra jsem registroval až přehnanou angažovanost v přípravě pohřbu, často poněkud chaotickou, o to víc prezentovanou mediálně. Připadalo mi, že občas něco vyslovil, aniž to konzultoval s paní Ivanou Gottovou. Domnívám se, že paní Ivana přesně věděla, co má udělat. Karel Gott věděl, že umírá, a můj odhad je, že jako profík přesně nalajnoval, co a jak bude po jeho smrti.
Mluvíme-li o vyrovnání se s dobou před rokem 1989, stali jsme se po oslavách 30 let demokracie vyrovnanější? Chybělo něco během těchto oslav, popřípadě něco přebývalo?
Nejsem zastáncem nějakých přehnaných oslav. Nevzpomínám si, že by můj otec či dědeček slavili třeba 30. výročí konce války. Ale chápu, že to nějaký smysl má, přece jen to bylo kulaté výročí. Ovšem nutno říct, že normální by bylo, aby politici položili věnce, v televizi proběhlo pár pořadů vzpomínek, ale ono se nám to krapet zvrhlo! Určitá skupina si výročí ukradla pro sebe, což ostatně dělá již léta. Vrcholem bylo, když Václava Klause mladšího s malou dcerkou téměř napadli na Národní třídě. Tedy člověka, který fakticky na té Národní před třiceti lety stál proti komunistické policii. To je vrchol drzosti! Při těchto příležitostech si vždycky vzpomenu na Maslowovu pyramidu. Tahle přesná definice hierarchie lidských potřeb říká, že člověk má pět základních potřeb. A v nejvyšším bodě stojí potřeba seberealizace. Dřív se část populace snažila seberealizovat vzděláváním, kulturou, potřebou něco dokázat, něco vytvořit. Dnes už nikoliv. Stačí se přidat na tu správnou stranu, která jednou bojuje proti globálnímu oteplování, podruhé proti dieselovým motorům, potřetí proti CO2, počtvrté třeba proti hovězímu skotu a tak dále. A nepotřebují k tomu mít žádné znalosti o problematice, jediné, co potřebují, je odhodlání a zápal pro věc v očích.
Vypadá to, že jsem odbočil, ale není tomu tak. Chtěl jsem tím říct, že pro permanentní revolucionáře je tohle způsob seberealizace, protože jinde by se neprosadili. V tomhle dostávají šanci uspět v životě, což je, bohužel, zvrácenost dnešní doby.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník