V našem médiu padl závažný výrok ohledně vaší loňské kandidatury do Senátu. Předseda SPD Tomio Okamura tvrdí, že jste žádal podporu jeho hnutí, ale styděl jste se s SPD spojit zcela otevřeně, cituji: „Konkrétně, co se týká Benjamina Kurase, jeho zástupce, kolega přišel k nám na poslanecký klub orodovat za to, aby Benjamin Kuras mohl kandidovat s naší podporou. Bylo u toho x svědků, já i další lidé z SPD. Zdůrazňuji, že mám Benjamina Kurase rád. Jeho kolega pověřený jednáním se nás přišel ptát, jestli bychom ho podpořili, a zároveň nám řekl, že Benjamin Kuras nechce mít otevřeně nic společného s SPD, protože se bojí, že když se otevřeně spojí s SPD, nebude moct publikovat v některých českých médiích.“ Zakládá se tvrzení Okamury na pravdě?

Pan Okamura halucinuje. Nikdy jsem nežádal o podporu SPD, ani o žádné „spojení“, veřejné či neveřejné. Nikdy jsem nepověřil nikoho, aby za mě o takové podpoře s SPD jednal, tím méně „orodoval“. Vím jen o jediném jednání, které by vzdáleně mohlo tomuto popisu odpovídat, a to jednání SPD s Realisty (na jejichž kandidátce jsem byl) o vzájemném „neútočení“. Nešlo jen o mě, nýbrž o tři obvody, kde Realisté kandidovali. Mělo se dohodnout, že v těchto obvodech SPD nepostaví protikandidáty. Tento návrh Okamura zamítl a protikandidáty postavil.

Vy jste přitom byl nominován Realisty a na Praze 4, kde jste se o post senátora ucházel, proti vám SPD nasadila svého kandidáta, pana Kocmana.

Proti Jiřímu Hynkovi v Chrudimi dokonce postavila svého kandidáta nejsilnějšího, generála Blaška. Ale zajímavé je, co tomu v mém případě předcházelo.  Jediný člen SPD, s nímž jsem kdy o něčem podobném – a vlastně o čemkoli jiném – mluvil, byl Jiří Kobza, bývalý diplomat, s nímž se dlouhá léta přátelím a jehož vnímám jako jediného politika SPD s nějakou politickou kulturou. Návrh, abych kandidoval za SPD, přišel od něho, určitě s Okamurovým vědomím, a se zábavným upřesněním „platit si to budeš muset sám“. Svou odpověď si pamatuji přesně, a on jistě taky: „Vám by to nepomohlo a mně by to uškodilo.“ A přidal jsem, že by to s největší pravděpodobností byl konec mé novinářské kariéry. Pár dní na to mě prostřednictvím své asistentky Okamura pozval na setkání do své kanceláře, s upřesněním, že na mě má jen půl hodiny. Čas strávený se sličnou asistentkou příjemně ubíhal, než jsem mrknutím na hodinky zaznamenal Okamurovo dvacetiminutové zpoždění a odešel jsem. Na konci té půlhodiny mně, už v tramvaji na cestě domů, přišla textovka s omluvou, že nemohl odejít z jakési schůze. Takže takto mě „má moc rád.“ Protože já ale nemám rád, když si o třicet let mladší usmrkanci ze mě dělají ořezávátko, už jsem neodpovídal. Na další dotaz Jiřího Kobzy jsem už odpověděl, že s někým, kdo si mě pozve na půl hodiny a nechá mě dvacet minut čekat, a takto mě okrade o půlden pracovního času, si nemám co povídat. Proto jsem také už na žádné jednání z SPD nešel a přenechal jsem to Realistům. S Jiřím Kobzou se přátelím dál.