Stejně jako prezident Zeman jste ještě nedávno zastával názor, že Rusko invazi nepodnikne. Z čeho jste ve svém úsudku vycházel?

Uvažoval jsem racionálně o důsledcích, ale do duše a logiky samovládce jsem, bohužel, nepronikl. A nejen já! Možná se Putin dostal pod stres z prodělaného koronaviru a jeho psychika tak není schopná si připustit chyby, které navíc znásobuje. Bylo by zajímavé vědět, jestli jde o Putinovo čistě osobní rozhodnutí, nebo se na této strategii podíleli generálové nebo nějaké dříve nechvalně známé politbyro, když politici v Dumě na to jen pragmaticky kývli. Možná stejně jako za Stalina mu jeho nejbližší nemohou říkat, jaké jsou skutečné ztráty, protože by se rozzuřil, nechal je odvolat a klasicky popravit. Taky pes zahnaný do kouta obvykle kouše, a tak by bylo přímo úděsné, kdyby takový kousanec byl nukleární!

Měl jsem zároveň obavy, že se jedná o vzájemně zkorigovanou expanzi moci spolu s nebezpečím okupace Tchaj-wanu. Připomeňme si, že v době karibské krize byli američtí generálové nakloněni více k invazi, zatímco prezident Kennedy prosadil diplomacii. Máme nechvalné příklady lokálních válek a místních okupací, a tak si musíme uvědomit, že útočník a autokrat moci dojde vždy jen tak daleko, jak se mu to dovolí. Zdá se, že Západ se v tomto ohledu přepočítal, neboli spíše tolerantně zklamal.

Jak dalece mohou reakce Západu ovlivnit další vývoj ve válečném konfliktu?

Slovní a ekonomický postih se ukázal historicky neúčinný; zdá se, že Západ včetně USA jen tak nějak s obavami přihlížely nebezpečí vývoje invaze, protože zde existuje i reálná hrozba jejího nežádoucího rozšíření, třeba použitím termobarické bomby (s účinností nukleární), zinscenovanou vzpourou části vojska, přenesením do dalších oblastí včetně kosmu, vzájemným osočováním, kdo zneužívá lidské štíty, a rozšířením akcí proti lidskosti. Zmrazení majetku aktérů války je neúčinné, dávno si ho uschovali v daňových rájích pod novými pseudonymy. Co takhle věnovat a urgentně dodat Ukrajině válečnou techniku, která je nám k ničemu? Anebo přistoupit k drastickým opatřením, třeba vytvořit bezletovou zónu nad oblastí zahrnující západní Ukrajinou, stejně, jako to NATO udělalo v roce 2011 nad Libyí. Nebo třeba provést celkovou blokádu oddělené Kaliningradské oblasti či urychlené přijetí Ukrajiny do EU. A to ani nemluvím o totálním zasažení bankovního sektoru odpojením Ruska od SWIFT, což je systém sdílení informací soustavou světových bank, což kdysi postihlo Írán. Bohužel, hrubě by to poškodilo bankovnictví celého světa a není divu, že třeba Německo či Itálie se tomu zprvu vzepřely, nejprve hospodárně váhaly, protože by se ztratila schopnost platby za ruský plyn, zvýšila inflace, a tak dále. Nic není zadarmo, stejně jako škody na vlastní ekonomice při nezbytné restrikci nezvaného útočníka, který má možnost protiakcí, jako je třeba znárodnění cizích vlastníků a podobně. Svět tak bude bojovat o přežití.

Co pro Západ invaze ruských vojsk na Ukrajinu, s jejímž zapojením do některých svých struktur koketoval, znamená?

Ještě nikdy nebyl Západ vystaven tak hluboké mezinárodní krizi přesahující svízele dřívější studené války se Sovětským svazem. Od té doby provází Západ – a zejména USA – stigma neúspěchů ve Vietnamu, Iráku nebo Afghánistánu, zatímco Rusko obrátilo vývoj syrské války a zachránilo Bašára al-Asada od porážky a svoji vojenskou sílu převedlo v diplomatickou výhru. Ztráty na životech i financích zůstaly tehdy přijatelné, a proto Rusko dospělo k názoru, že nemůže být přehlíženo, když získalo mnohem větší kredit od Izraele až po Libyi a v Asadovi našlo věrného spojence, které tolik potřebují. V Sýrii se tak vláda USA přepočítala s možností, že by Rusko mohlo uspět, stejně tak si asi nemůže připustit, že Rusko může uspět v přisvojení či rozdělení Ukrajiny, protože kdysi prohrálo válku s malým Finskem. Nádavkem nikdo nechce trpět za někoho jiného. Otevřený boj je takřka vyloučený a nastolený odpor je závislý na eventualitě nežádoucího zdražení energie v dodávkách zemního plynu, tím omezení civilizačního luxusu a přímého nastolení nevítaného osobního nepohodlí. Nějaké možnosti trestního stíhání agrese pomocí Mezinárodního trestního soudu v Haagu, zodpovědného za válečné zločiny, genocidy a akce proti lidskosti, je jen pomyslný a uskutečnitelný – jak ukazuje historie – jen u těch, co už prohráli válku, a ne u těch mocností, co mají právo veta.