Někteří označují rok 2015 dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Doufám, že přelomový něčím byl. Mnoho našich lidí si snad opět uvědomilo, že vlastní stát a národ, tedy dědictví předků, nejsou stále žádným přežitkem. Přes všechny globalizační snahy. A že jej spolehlivě neochrání žádné nadnárodní instituce, spolky či pakty. O to se musíme postarat hlavně a jedině my sami. Netrpme přitom neodůvodněnou „malostí“. Vždyť země Koruny české jsou v rámci Evropy jedním z historicky nejstarších státních celků. A to zavazuje i dává naději.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu, a v čem naopak evropské elity selhaly?

Je mi líto, ale právě o EU je obzvláště tento rok velmi obtížné říci alespoň něco pozitivního. Opak je pravdou. Nu a selhání evropských elit? Ve vší úctě, ale právě po roce 2015 nevím, koho tím máte na mysli. Já totiž o žádných elitách stojících v čele EU nevím. Vy snad ano?

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil ze šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

K výraznému rozdělení společnosti a jisté vulgarizaci bohužel přispěla přímá volba hlavy státu. Předtím tolik médii, a díky jim i částí veřejnosti prosazovaná. Některým lidem očividně nedošlo, že i v demokracii jsou vítězové a poražení. Kdo dostane ve svobodných volbách nejvíce hlasů, vítězí. Snad právě o tom demokracie i svoboda volby jsou. Nu a nezvítězí-li zrovna ten „pravý“ kandidát, nezbývá, než se s tím minimálně do příštích voleb smířit. Bohužel v tomto směru se zřejmě musíme ještě hodně a hodně učit. Jak my, občané, tak mnohá zdejší média.

Je poněkud zvláštní, že největší problém s tímto faktem mají právě ti, kteří mají plná ústa jak demokracie, tak údajné nezávislosti a nestrannosti médií. Přitom mnohá z nich – včetně takzvaných veřejnoprávních – nám zhusta místo sdělování toho, co se opravdu stalo, servírují, co si máme myslet, že se stalo. Obě tyto výše zmíněné skupiny jsou pak asi stejně důvěryhodné jako po zuby ozbrojený pacifista. Kdyby to nebylo tak nebezpečné, bylo by to úsměvné. Ale není. Stačí se podívat do nedávné historie, kdy opakovaná lež se pro mnohé stala pravdou.

To samé se podle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jako by se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v této souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

Jsem jen prostý řadový poslanec, civilním povoláním felčar. Žádný přední politolog či analytik. S pány Janem Petránkem, Petrem Žantovským či Petrem Robejškem soupeřit nemohu. Přesto se s nimi v pohledu i názorech dosti významně shoduji. Nemyslím si však, že je to nějak překvapivé. K tomu totiž stačí selský rozum a nezaslepenost. EU se zásluhou své neuvážené rozpínavosti, nezdravé povýšenosti i účelové slepotě dostala do série značných malérů. Přitom díky již standardní bruselské byrokratické zaprděnosti, navíc mnohdy zcela odtržené od reality, impotence EU cokoliv rychle a efektivně řešit vysloveně bije do očí. Není pak divu, že lidé reagují, jak reagují. Deziluzí. Proto hledají nejen jiný směr, ale i jiné kormidelníky. 

Bohužel pak opravdu hrozí, že voliči přestřelí a mohou sednout na lep nejen populistům. Dnes to již ani tak není o nějaké levici či pravici, křesťanech, liberálech nebo konzervativcích. Je to o lidech. Ne o osobách, ale osobnostech schopných druhé opravdu vést. Leč jde o krajně nedostatkové zboží. Není žádnou ostudou voličů chtít klid, řád a pořádek. Potřebují od politiků činy, ne věčné plané kecy. Selhávají-li vytrvale klasické politické strany, je to živná půda opět pro nějakého toho kaprála v rajtkách a s knírkem. Nic nového pod sluncem. Díky opakovanému selhávání politiků tu to riziko je a narůstá.