Jak na tom po třech desítkách let od změny režimu jsme? Byl polistopadový vývoj očekávatelný a byl něčím brzděn?

V souvislostmi s dobou kolem roku 1989 chci zmínit výrazný úspěch, kterým jsou Helsinské dohody, které jsou biblí 20. století a ve školách se jim dnes už bohužel nevěnuje pozornost. Jenže nebýt Helsinských dohod, nedošlo ke sjednocení Německa, dodržování lidských práv a celé řady pro život nutných zákonitostí a předpisů. Úspěchem polistopadového vývoje je, že se tyto dohody staly součástí české ústavy. Neustále na Helsinské dohody poukazuji, protože mladá generace o nich nic neví, jsou absolutně zapomenuté. 

Zásadní jsou i proto, že se z nich odpíchla Charta 77. Za další, skoro nikdo už neví, že Helsinské dohody vznikly díky dohodě Spojených států a Sovětského svazu, které už od počátku 70. let v různých jednáních a diplomatických schůzkách vymýšlely něco, čím by se aspoň humánně sjednotila celá východní a západní Evropa. Kdyby nebylo souhlasu komunistů, konkrétně party kolem Brežněva, a na druhé straně skupina kolem Reagana, nikdy by nedošlo ani k 17. listopadu. Na Helsinské dohody přísahám jako na bibli a nedám na ně dopustit.

A co samotný vývoj naší země a společnosti v těch polistopadových letech až ke dnešku? Jak na tom Česká republika po 30 letech je?

Záleží na tom, jaký ročník toto hodnocení provádí. My, co jsme zažili normalizaci, a dokonce únor 1948 a veškerý vývoj až do pražského jara, víme, jak úžasná situace v naší republice je. Na současný vývoj nedám dopustit, byť moje sociální situace je horší, než byla za komunismu. V každém případě tady jsou věci, které jsou nad ten pomyslný krajíc chleba s máslem. Výdobytky jako svoboda, lidská práva a vše s tím spojené mají prostě vyšší hodnotu. 

Hmatatelný a nejviditelnější výdobytek listopadu je cestovní pas, se kterým můžeme prakticky, kamkoli se nám zachce. To je symbol svobody. Neexistuje ani snadná cenzura. Tyto věci nemusejí ročníky, které nezažily totalitní režim, ocenit tolik jako my, kteří jsme v tom žili. Posílání do vězení, skandalizování a vyhazování z práce za věci, které jsou dnes absolutně samozřejmé a nemohli bychom bez nich dýchat.

Zajímá mě váš názor na skoro už věčnou otázku, která se vždy s výročím listopadu 1989 objevuje. Stále totiž podle průzkumů existuje nezanedbatelné procento populace, které soudí, že za minulého režimu bylo lépe. 

Ekonomická stránka rozhoduje skoro u každého. Pouze ten, kdo nepoznal fašismus nebo co byla studená válka, neumí si vážit toho, že si dnes může otevřít ústa naplno. Někteří lidé si myslí, že se měli materiálně lépe, ale to úplně nebylo. Některé věci nebo služby pro něho mohly být dostupnější. 

Mzda současného důchodce je bída s nouzí, mnohem nižší než celostátní průměr. Ani přesto bych si nepřál staré „zlaté“ časy.

Co jste říkal na letošní kulaté oslavy konce komunismu? Pomník na Národní třídě byl už od noci „hlídán“ skupinkou, která potom na různé politiky pořvávala a pískala. Co to o nás vypovídá?

Je to pokles morálky, který jako by byl přímo úměrný pokroku v technologii. Čím lepší počítač, tím ostřejší slovník. Těmto řečem se vyhýbám, protože vím, že kdyby došlo na těžké chvíle pro stát jako invaze nebo zbavení suverenity a lidé by nebyli lidmi, pak by se všichni vzpamatovali. Stejná nebo obdobná situace byla během pražského jara, vše se rozvolňovalo a přišel 21. srpen a s tím vším byl konec. Lidé se ale chovali jako vlastenci. Teď se nikomu nic neděje, lidé se mají dobře, a tak se najde pár sprostých křiklounů. Myslím ale, že kdyby přišla mezní situace, jako vlastenci by se chovali všichni bez rozdílu.

To, co se dělo na Národní, to nevypovídalo o náladách společnosti. Takovou rebelii vždycky rozdmýchají dva tři lidi, iniciátoři a dav se potom vrhne tím směrem. Kdyby tam byli jiní lidé, dav zase půjde jinudy. S davem se dá manipulovat docela snadno. Jako jednotlivci ale zůstaneme nadále tím, čím jsme. Tedy Čechy a doufám, že i náš jazyk nám zůstane.