Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
 
Válka je nejstrašnější věc a je zodpovědností všech, aby k ní nedošlo. Již jsem několikrát hodnotil svým pohledem příčiny ukrajinské krize a současné bezpečnostní situace na Ukrajině. Přidal bych tolik, že neoliberalismus ztrácí ve světě dech, a proto je nutno „zamaskovat“ tuto situaci možným novým „dělením“ světa. Historie se opakuje a bylo by hříchem, abychom se z ní dostatečně nepoučili. Rusko se po letech rozpadu a po ekonomické prohře se Západem snaží vrátit pošramocenou pověst a léčit nemocného medvěda. Jde například nejen o politický a tím i o ekonomický vliv v jednotlivých regionech, ale i o distribuci zboží a služeb a o nové trhy. Obecně platí, že v době míru a zajištění bezpečnosti se daří všem zúčastněným stranám, ale zejména těm, které jsou konkurenceschopné a připravené tento hospodářský boj vést. Válka či ozbrojený konflikt tento vývoj přeruší a dokonce
jej mohou zvrátit.

Na jednu stranu rozumím snaze Ruské federace se vymanit z jisté „slepé“ uličky, do které se vlivem řady rozhodnutí samo dostalo, na straně druhé je nutno respektovat mezinárodní dohody a pravidla a demokratické rozhodování jednotlivých zemí o své budoucnosti. A jsme tu opět u „nového“ dělení světa či chcete-li u uplatňování národních zájmů jinými prostředky. Již Adolf Hitler řešil hospodářské a sociální problémy tehdejšího Německa obrovským zbrojením a nejhorší válkou v dějinách lidstva. Prosím, neopakujme stejné metody a stejné chyby.
 
Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...
 
Budu pokračovat v tom, o čem jsem hovořil. Podle mého názoru není v zájmu ani Ruska, ani USA, ani EU vést ozbrojený konflikt. Nicméně platí, že nové kolo zbrojení ničemu a nikomu nepomáhá, pokud nebudeme hovořit o finančních korporacích, obranném a bezpečnostním průmyslu. Přece ani EU, ani USA a dokonce ani Rusko neřeší „zbrojením“ sociální problémy svých zemí. Spíše se jedná o posilování významu a o přetahování, kdo má větší svaly. Nicméně kam toto „přetahování“ může dospět, je otázkou. Věřím, že ne k ozbrojenému konfliktu, ale k novému „politickému“ dělení světa. Z tohoto pohledu je důležité, aby EU byla silná jako světový hráč. Proto s obavou sleduji nejen dění v Řecku či přílivovou vlnu uprchlíků. Tyto problémy nejen oslabují pozici a jednotnost Evropy, ale zároveň nahrávají jiným světovým mocnostem. A je zřejmé, že součástí těchto her je i propagační válka, která je dnes a denně vedena, tak jako úsilí finančního kapitálu a byznysu ovlivňovat a parazitovat na politických rozhodnutích a řešeních dnešních krizí. A znovu musím apelovat na lidskou moudrost.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat? Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva?
 
Česká republika je členskou zemí Severoatlantické aliance a Evropské unie. Tato členství zaručují nejlepší bezpečnost země, jakou kdy měla. To ovšem neznamená, že budeme sedět za pecí a že z tohoto členství nemáme také závazky. A ty je nutno plnit podle našich možností. Máme profesionální armádu a tu je nutno personálně stabilizovat na zhruba 27 tisících osobách. K tomu nám stále schází celé brigádní uskupení. Hovoří se o posílení vlivu aktivních záloh, o modernizaci vojenské techniky či v poslední době o povinných odvodech. Ke škodě věci se někteří politici probudili pět minut po dvanácté a spíše zneužívají dnešní situace k řešení dlouho neřešených a odkládaných problémů. Podle článku 5 Washingtonské smlouvy máme povinnost budovat armádu k obraně svého území. A tuto armádu či lépe řečeno její schopnosti je nutno budovat tak, aby byla schopna reagovat na současné hrozby.

Například kybernetické útoky či hybridní válka jsou úkoly dneška. Na druhou stranu je jasné, že Armáda ČR nebude schopna vybudovat vlastní systém protiraketové obrany a musí se spokojit s protivzdušnou obranou. Nicméně v rámci sdílených schopností s ostatními partnery NATO je bezpečnost našich obyvatel zajištěna. ČR je jedna ze zemí, která má vybudován velmi kvalitní a akceschopný integrovaných záchranný systém. Ten je schopný reagovat nejen na přírodní či technické katastrofy, ale v případě krize napomoci k ochraně občanů naší země. To, co je nutné ještě zdokonalit, je součinnost jednotek IZS s AČR.

 
A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?
 
Nemyslím si, že obnovení základní vojenské služby by něco přineslo. Proto jsme také na výboru pro obranu odmítli pojetí povinných odvodů. Je nutno se ptát naší armády, co konkrétně potřebuje k tomu, aby reakce povolávání občanů dle branné povinnosti byla co nejrychlejší a co nejjednodušší. Musím dodat, že i když fyzická zdatnost české populace klesá, podstatná je zdravotní způsobilost. Protože výcvikem a tréninkem lze fyzickou zdatnost zlepšovat. Proto jsem přesvědčen, že je nutno zapracovat na informovanosti široké veřejnosti, na branném povědomí občanů a posílit aktivní zálohy i organizace, které se brannou výchovou zabývají. Z pohledu armády a nejen jí, je nutno mít pouze evidenci o zdravotním stavu těch, kteří mají brannou povinnost. To je všech občanů od 18 do 60 let věku. Tato povinnost ovšem neznamená, že všichni musejí jít „bojovat“ na obranu země. Existují mobilizační plány pro případ ohrožení republiky a podle nich se bude odvíjet i tato povinnost.

Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?
 
V současné době nehrozí, i když hrozí spíše migrační vlnou způsobenou bezpečnostní situací v Iráku či Sýrii. Problematika IS je daná historicky nenávistí sunnitů a šíitů a bojem některých států o vliv v dané oblasti. To přirovnání pana prezidenta směřuje spíše k podobnosti ideologií IS a fašismu, a to je nepřátelství k jiné rase či náboženství. Nicméně je nutno respektovat i historické konsekvence, které vedly ke vzniku bojovníků IS a k rozpadu dříve „stabilních“ států. Ale také vliv regionálních mocností, jako je Írán či Saúdská Arábie na vznik a šíření IS. Velmi problematické je však spojení IS rovná se islám, které způsobuje strach a nepřátelství. Přece je zřejmé, že bojovníci pod černou vlajkou zabíjejí nejen „bezvěrce“, ale i své souvěrce. Ovšem vlastní řešení fenoménu IS bude dlouhodobé a rozhodně bude spojené s prosazováním národních zájmů světových a regionálních mocností v dané oblasti. Je nutno mít na paměti, že tyto ozbrojené konflikty vždy odnesou nevinní lidé.

Hovoří se o tom, že muslimové mají za co umřít. Mají nějaké hodnoty, které se nám sice nelíbí, ale nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné? Nahradili jsme náboženství, alespoň tedy většina Evropy, něčím jiným, co nás v tomto směruje? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změní se to, pokud přijde nějaká skutečně vážná krize? Potřebuje západní civilizace nějakou hodnotovou kotvu? Jakou?
 
Předně chci říci, že celá západní civilizace je postavena na kořenech křesťanství a z jejího historického pohledu téměř veškeré válečné konflikty stály na odlišnostech ve víře. Třicetiletá válka mezi katolíky a protestanty, křížové výpravy či nájezdy Osmanů do našich končin ukazují, kam vede absurdum náboženská ideologie či odlišná kultura. Pravda, rovnost a bratrství vzešlé z osvícenectví přinesly jiný pohled na svět a společnost. To ovšem neznamená, že i tyto hodnoty nevycházejí z křesťanství, nicméně po staletí utvářely současnou evropskou civilizaci. Dnes se hovoří o krizi multikulturalismu, vzrůstá nacionalismus, xenofobie či obyčejný strach z neznámého. Na nezodpovězené otázky je nutno nalézt odpovědi a je potřebné podporovat vzájemnou diskusi. Zde je třeba odpovědné občanské společnosti, která takto může a musí postupovat.

Je zde i úloha jednotlivých církví a náboženských kongregací, aby otupovaly hrany ideologií a podílely se na informování veřejnosti. A také je nutno více zdůrazňovat principy zodpovědnosti, solidarity, morálky a etiky v našem chování. Jsem přesvědčen, že i my Evropané máme za co bojovat, pouze si naše hodnoty málo uvědomujeme, protože je bereme jako každodenní samozřejmost. Ovšem znovu je nutno se poučit z historických událostí, například z lidských tragédií v bývalé Jugoslávii. A pokud chceme změnit pohled veřejnosti, pak je nutno změnit pohled politiků.