Nemohu nezačít dotazem na to, co říkáte na vyjádření prezidenta Zemana, že by si představoval vás jako příštího prezidenta?

A já zase musím zopakovat, že se k tomuto tématu nehodlám vyjadřovat.

Pokud nebudeme tedy mluvit o Miloši Zemanovi, chci se zeptat, jak podle vás obecně ovlivnila přímá volba prezidenta český politický systém?

Ústavní pořádek touto novelou doznal razantní změnu a podle mého názoru ne zcela domyšlenou. Promítá se to do dvou rovin, jedna má negativní důsledky v tom, že už první realizace přímé volby prezidenta ukázala, že rozhodující slovo o tom, kdo bude v čele našeho státu, nebudou mít ani tak voliči, jako spíš peníze a média. Možná že je to určitou nezralostí naší společnosti. Už fakt, že platná právní úprava „limituje“ náklady na prezidentskou kampaň částkou celkem padesáti milionů, vylučuje velké množství potenciálních a nepochybně způsobilých kandidátů v účasti na takové volbě. Na námitky, že lze najít sponzory, existuje jednoduchá odpověď: těžko si dovedu představit zvoleného prezidenta, který posléze dokáže obstát před závazkem vůči těm, kdo mu poskytli padesát milionů korun. Existuje tady jistá paralela se jmenováním soudců Ústavního soudu, i když tady nejde o peníze. Ústavní soudci si vštípili princip, který bych nazval principem přirozeného nevděku, aby nemohla při výkonu jejich funkce vznikat podezření, že soudcovský mandát vykonávají s vědomím jakéhosi závazku vůči tomu, kdo je soudcem jmenoval.

Zmínil jste dvě roviny, v nichž přímá volba působí…

Důvodem, proč se mi změna ústavy směrem k přímé volbě prezidenta nezdála být racionálním krokem, který by vedl ke zkvalitnění ústavního pořádku, je mimo jiné i jistá nostalgie. Žijeme v ústavním systému, který tradičně vždy svěřoval volbu prezidenta zákonodárnému sboru, protože se tradičně za dominantní rys našeho politického systému považoval tzv. systém parlamentní formy vlády. Samozřejmě lze i v takovém systému mít přímou volbu hlavy státu, ale v podmínkách naší země se ukazuje, že to nebyl nejvhodnější krok, a to proto, že u nás má funkce prezidenta velice zvláštní postavení. Je totiž historicky spojena s tím, že lidé u nás tradičně trpí všeobecnou averzí ke všem institucím státu s jedinou výjimkou – a to je majestát hlavy státu. Skutečnost, že se tento majestát ještě posílil přímou volbou, mohla vyvolat rozkolísání citlivého ústrojí, kterým je vztah nejvyšších mocí ve státě. O to absurdnější se mi pak jeví to, že parlament poté, co zavedl přímou volbu prezidenta, by chtěl omezit jeho pravomoci. A největší omyl, kterého se poslanci dopustili, plyne podle mne z jejich hluboké neznalosti poměrů v demokratických systémech a že podlehli představě, že prezident může být nadstranickou osobou. Takového modelu nelze dosáhnout přímou volbou. Není jediný stát na světě, kde by takto zvolená hlava sátu nebyla představitelem jednoho či druhého ideově zaměřeného politického proudu. Tento omyl a to, že prvnímu přímo zvolenému prezidentovi vyčítali stranickost, je spíš svědectvím jejich neznalosti.

Jak by se tento ústavní stav dal vyladit směrem k větší rovnováze?

Ústava je základní dokument, který vytváří prostor pro naplňování představ o demokratickém právním státu, ale není schopna jej garantovat a zajistit, neodpovídá-li tomu alespoň elementární politická kultura a schopnost dialogu. To jsou hodnoty, které nelze nadiktovat, a to ani cestou ústavních zákonů. Nehledejme cestu – jak je bohužel v Česku národním zvykem – ve změně právních předpisů, ale ve změně sebe samých a právní a politické kultury v této zemi.

Pro poslední dva roky je charakteristická názorová polarizace v české společnosti. Mění se společenská atmosféra?

Jsem přesvědčen, že proces jisté degenerace naší politické kultury nastal už v okamžiku rozpadu Československa. Období od roku 1989 a do rozdělení státu bylo dobou, která nás mohla naplňovat velkou řadou optimistických nadějí. To, co se kritizovalo, jako například zákaz majorizace ve Federálním shromáždění, bylo nesmírně užitečné a pro politickou kulturu prospěšné, nutilo to vrcholné zákonodárce společného státu, aby hledali kompromisy, aby spolu „mluvili“. Po rozpadu v obou státech nastal proces polarizace a politika konfrontace, která vyvrcholila slavným Topolánkovým výrokem o nulové toleranci. Znamenalo to totální rozpad elementární politické kultury, schopnosti vést dialog a hledat společná řešení pro zemi a lid. Místo toho se uplatňovala primitivní politika podle pravidla „vítěz bere vše“, a přitom si nikdo neuvědomuje, že v demokracii nejde jen o vládu většiny, ale i o ochranu menšiny.

Hrozí u nás růst extremismu?

Otřepanou frází je, že demokracie není nikdy jistá a je trvale ohrožená. I když je ta fráze otřepaná, není pochyb o tom, že výraznou roli v budoucnosti každé země hraje sociální soudržnost. Jakmile se ztratí, ztrácí se podstata jejího fungování a hrozí vážné nebezpečí zvratů negativním směrem. Je to problém celé euroatlantické civilizace, ohromného nárůstu rozdílů mezi nejbohatšími a zbytkem společnosti, mizením střední třídy a propadem velké části obyvatel do stavu blízkého hmotné nouzi. Západní civilizace si s tím příliš neví rady, ale zavedené tradiční demokracie mají sebezáchovné mechanismy, projevující se například v tom, že v nich je daňové zatížení nejbohatších vrstev a institucí nesrovnatelně vyšší než u nás. To je uvědomělá snaha o zachování sociální soudržnosti.

Otázka na nebezpečí autokratických metod má smysl, v době listopadu 1989 a následujících letech národ propadl euforii a příliš velkým nadějím, jak změna přinese každému nejen osvobození a důstojnost, ale i naděje, že se rázem změníme ve stát blahobytu, kde nebude problémů. Přitom samotná transformace ekonomiky včetně způsobu privatizace musela přinést části lidí zklamání a rozčarování. Nejenže se pak objevilo rozčarování a ztráta nadějí, pak se vytratil polistopadový étos a nastoupilo zklamání. Sám jsem dlouho vkládal naděje v to, že generační obměna politické garnitury přinese pozitivní posun, bohužel tato naděje byla zklamána a nezdá se, že by noví politici bez ohledu na politickou příslušnost přinesli oživení a nový étos. Bohužel se zdá, že pragmatismus se stal určujícím momentem současné politiky.