Prezident by mohl být ukradený, proto více Hradní stráže? Obrana utrácí jak blbá blondýna se zlatou kartou. Fidler nám to zase spočítal

Expremiér Petr Nečas se nedávno mimo jiné vyjádřil ve smyslu, že rok 1938 nám ukázal, jak důležité je investovat do obrany země. Co vy na to?

Pan expremiér je buď velký srandista, nebo neví, která bije i mimo rodinný krb. V letech 1934 až 1937 přesahoval řádný rozpočet ministerstva obrany 16 procent státního rozpočtu, celkem tím resort získal téměř šest miliard korun. Ovšem v téže době získal resort dalších 13,5 miliardy korun v mimořádných položkách, což nám ona procenta výrazně proměňuje. V roce 1938 získal resort 2,3 miliardy korun ze řádných a 5,1 miliardy korun z mimořádných zdrojů. Celkem tedy resort obrany v letech 1934 až 1938 obdržel přes 21 miliard korun, což se tehdy prakticky rovnalo součtu státních rozpočtů za roky 1937 a 1938. To by tedy byla ona investice do obrany země, jak o ní hovoří pan expremiér. Za pět let se „investovalo“ do obrany země takové množství peněz, kolik činil celkový státní rozpočet za dva roky.

Kvůli naší politické reprezentaci a její kapitulaci v září 1938 však zisk z tohoto „investování“ připadl hlavně Německé říši, jejíž armáda i díky u nás ukořistěným zbraním v roce 1939 v několika týdnech převálcovala Polsko, v roce 1940 pak Belgii, Dánsko, Francii, Lucembursko, Nizozemsko a Norsko. Což mi připomíná skutečnost, že za ono obrovské množství zbraní nám Německo dodnes nezaplatilo.

Nemalá část peněz šla v té době přece do výstavby opevnění, přičemž většina oněch objektů nám zde zůstala…

Vaše ironie v tomto případě překonává tu obvyklou moji. Ano, beton nám zůstal, pancéřové prvky ale byly většinou Němci vylámány a odvezeny, přičemž ani toto nám nebylo zaplaceno. Ony betonové prvky v posledních letech armáda prodává zájemcům, takže nějaké drobné peníze se dnes státnímu rozpočtu vrací.

Ovšem ještě před čtvrt stoletím jeden náš generál chtěl tyto objekty využít pro obranu země. Nedokázal ale vyřešit, jak je přesunout ze západní hranice na východní. Prostě, parafrází slov Jana Wericha coby císaře Rudolfa II., mezi generály měla Armáda České republiky vždy „pouze odborníky“.

Dobře, teď bez ironie. Co nám z peněz, vynaložených v druhé polovině třicátých let na zbrojení, vlastně zůstalo?

Třeba komplex budov dnešního generálního štábu. V Hradci Králové hlavní budova lékařské fakulty, v Olomouci hlavní budova pedagogické fakulty, v Brně rektorát vojenské univerzity, což jsou všechno budovy bývalých sborových velitelství. Za protektorátu sídlily některé jednotky vládního vojska v moderně vybavených budovách kasáren, například v Rakovníku nebo Lipníku nad Bečvou.

Musíte uznat, že z tohoto hlediska ona „investice“ do obrany země, jak ji zmínil pan expremiér, představuje opravdové terno. A tehdy zcela nové kasárny v Bučovicích užívá naše armáda i dnes. Pozitivem tedy je asi skutečnost, že oněch rozsáhlých investic mohlo aspoň částečně využít jak vládní vojsko vzor 1939, tak vládní vojsko vzor 2025.

Není to příliš tvrdé přirovnání?

Hm, tak se na to podívejme podrobněji. Vládní vojsko vzor 1939 čítalo deset praporů s třiceti rotami pěchoty a deseti rotami podpůrných zbraní. Vládní vojsko vzor 2025 má sedm až osm praporů s 26 průzkumnými, mechanizovanými a tankovými rotami. Ani v počtu čistě bojových rot pozemního vojska tak naše současná armáda nedosahuje početního stavu „vladařů“.

Na druhou stranu však bylo vládní vojsko vzor 1939 řízeno desítkou generálů, kdežto dnes jich máme asi čtyřikrát více. Vládní vojsko mělo tehdy necelých osm tisíc vojáků, z nichž byly v polních jednotkách zařazeny asi dvě třetiny. Dnešní armáda má, podle nejnovějších údajů, asi 28 000 vojáků, ovšem kolik se jich nachází v bojových jednotkách (bez Vojenské policie a Hradní stráže)? Snad deset tisíc, tedy asi třetina stavu?

O naddimenzovaných počtech vojenských policistů naší v podstatě „policejní armády“ jsme se již v minulosti bavili – máme jednoho dotyčného na pouhé dvě desítky vojáků. Jak je to ale s tou Hradní stráží?

V říjnu 1928 se všichni příslušníci Hradní stráže vešli na jedno fotografické tablo, kde napočítáte 157 osob. V lednu 1990 čítala tato složka 475 vojáků a při profesionalizaci v lednu 2005 celkem 608 vojáků všech hodností. Podle otevřeného zdroje (Wikipedie) čítala Hradní stráž na jaře 2020 celkem 893 vojenských osob. Ovšem vládní strako Foltýn před nedávnem oznámilo, že daný počet je nedostatečný (stejně jako v celé armádě) a bude nutné jej zvýšit.

Máme tedy šestkrát více příslušníků Hradní stráže než za Tomáše G. Masaryka a skoro dvakrát tolik než za prezidentské výměny mezi Gustávem Husákem a Václavem Havlem. Důvody mohou být různé, možná je to i kvůli obavě, že by dnešní pan prezident mohl být našim občanům ukradený.

Z vašich slov vyvozuji, že vynakládání prostředků v resortu obrany považujete za málo efektivní…

Hezky kulantně jste slova nakladl ve smyslu, že ministerstvo obrany sype peníze do kanálu. V roce 2015, tedy v době, kdy ve funkci náčelníka generálního štábu končil generál Petr Pavel, činil rozpočet resortu obrany něco přes 43 miliard korun. V roce 2020, tedy v polovině funkčního období generála Aleše Opaty na generálním štábu, se zvýšil na více než 75 miliard korun. Na rok 2025, tedy v okamžiku brzkého završování mandátu generála Karla Řehky, se počítá s vojenskými výdaji přes 160 miliard korun. A nyní kontrolní otázka poručíka Troníka, jak se změnil počet bojových rot našeho pozemního vojska za oněch deset let?

Podle způsobu, jak tuto otázku kladete, předpokládám, že nijak. Ale chtěl bych se zeptat, proč tato finanční navýšení spojujete s náčelníky generálního štábu, nikoli s ministry?

Přesně tak. Počet bojových rot pozemního vojska Armády České republiky je dlouhodobě setrvalý a osciluje kolem čísla 25. A je jedno, zda generál Pavel při tomto počtu bojových rot musel vystačit s pouhou čtvrtinou peněz, než má obecně k dispozici generál Řehka. Z hlediska početnosti polního vojska jsme se za deset let téměř nepohnuli, navíc jsme stále pod úrovní onoho tolikrát zesměšněného vládního vojska vzor 1939.

Na vaši otázku ohledně personifikace je pak jednoduchá odpověď. Právě náčelník generálního štábu jako vrcholný vojenský profesionál by měl mít největší odpovědnost za onen finální produkt. Tady nejde o procenta rozpočtu, ale o bojové jednotky, jejich počet, sílu a bojeschopnost. Zde je nějaký politický hejhula, shodou okolností jmenovaný do ministerské funkce, zcela zbytečný.

Mám však pocit, že trochu mícháte hrušky s jablky. Celkový rozpočet je jedna věc, počet bojových rot pak věc zcela jiná. Přímou souvislost zde příliš nevidím...

V tom máte pravdu, určité míchání pojmů to je. Ovšem pokud se množství finančních prostředků pro resort za deset let zvýší čtyřikrát, ale finální produkt se nezmění, bude něco shnilého ve státě českém. Inflace za oněch deset let rozhodně nedosáhla takové výše, takže zvýšení resortního rozpočtu na 370 procent původního stavu nelze vysvětlovat pouze jí.

Prostě resort utrácí jak blbá blondýna se zlatou kartou v supermarketu (teď se například řeší nákup vozidel pro speciální jednotky, přičemž kritika zazněla i v parlamentu), aniž by to na výsledném produktu, tedy zvýšení bojeschopnosti, bylo příliš patrné.

Máme tedy stejný počet rot pozemního vojska, ani počet bojových letek vojenského letectva se asi nezměnil. Co však modernizace jejich výzbroje?

Lze zaznamenat jedinou změnu, zavedení nových bojových vrtulníků. U stíhacího letectva stále slouží pronajaté švédské Grippeny, stejně jako v roce 2015 i dříve. Pokud jde o pozemní vojsko, stále máme kolové Pandury (ke slavné „bitvě u Tábora“ došlo v listopadu 2016) a pásové BVP-2. Zbavili jsme se většiny skladových T-72, nyní máme k dispozici tři roty tanků Leopard 2. Ty nám však byly ze dvou třetin darovány, a navíc v tomto případě rozhodně nejde o modernizaci, ale o seznámení a zvládnutí typu techniky, jež se v účinnou bojovou sílu promění až nákupem nové verze.

Francouzské houfnice jsme měli mít ve výzbroji již vloni, ale není jisté, zda budou aspoň na zkoušku k dispozici letos. Takže jabůrci mají stále k dispozici populární DANY, stejně jako před deseti lety. V pozemních zbraních tak máme jediný modernizační zářez, belgické kulomety MINIMI. Již několik let je však tento nákup kritizován, jednak kvůli ceně vyšroubované prostředníkem, jednak kvůli snížené účinnosti na bojišti.

Zdá se, že se stavíte proti navyšování výdajů na obranu země?

Vůbec ne, ovšem za dvou podmínek, k nimž mne vede historická zkušenost. Astronomické náklady na obranu jak v druhé polovině třicátých let, tak v první polovině padesátých let se ukázaly jako zbytečné – kvůli politické kapitulaci v roce 1938 i kvůli změně politického uvažování hegemona po roce 1954.

V současné situaci nám hrozí oba scénáře, takže bych raději důkladně analyzoval, než cáloval zálohy na zbraně, jež dorazí možná za vícero let, a které možná ani vojáci nechtějí. Z výše uvedeného srovnání násobného růstu rozpočtu a setrvalého stavu počtu bojových jednotek prostě vyplývá, že valná část rozpočtu se prožírá ve zbytečnostech.

K obyčejnému vojákovi v poli se nedostane téměř nic, zatímco lízači v kancelářích jedou permanentní mejdlo. Bez vyčištění onoho zemědělského hospodářství soudruha Augiáše můžeme do resortu nacpat klidně i půl biliónu a počet bojových rot pozemního vojska bude stále stejný, tedy nižší než při nasazení vládního vojska v Itálii.