Evropská komise představila minulý týden návrh rozpočtu EU pro roky 2021 až 2027. Co soudíte o tom, že je i přes odchod Velké Británie vyšší než ten předchozí?

Především je nutné mít na zřeteli, že evropský rozpočet by měl být vyrovnaný. Bohužel, už v minulosti vznikl určitý deficit, který souvisí s mnohými problémy financování evropského rozpočtu. Z tohoto hlediska budou léta 2021 až 2027 problematická nejen kvůli výpadku šestnácti miliard eur z Velké Británie, ale i nutnosti řešit deficit z předchozího období. Ve vazbě na to bude třeba provést několik změn. Jednak se budou muset změnit podmínky čerpání eurofondů. Mluví se o tom, že by se zvýšil podíl domácího financování. Nyní je to pět až patnáct procent, mluví se o tom, že do budoucna by to mělo být mezi pětadvaceti a třiceti procenty. Dále bude zapotřebí soustředit se pouze na projekty s maximálním multiplikačním efektem, aby přinášely zaměstnanost, konkurenceschopnost, efektivitu rozvoje a tak dále. A také se vážně uvažuje o tom, že by se některé druhy dotací omezily, například společná agrární politika nebo politika soudržnosti. Otázkou je, jak se k tomu postaví jednotlivé členské státy a jakým způsobem se na to bude dívat střední Evropa, tedy V4.

Nekončí tím zemím V4 „tučná léta“ z předchozích období, nemluvě o tom, že součástí návrhu je také mechanismus, který má fungovat jako klacek na neposlušné, míněno Polsko a Maďarsko?

Faktem je, že se budou muset provést zásadní změny, protože i když byl schválen podíl 1,3 procenta z roční sumy HDP do rozpočtu, tak většina zemí to nebude ochotna platit, protože bude argumentovat tím, že zároveň musí zvýšit výdaje na obranu. Z tohoto hlediska je třeba spíše počítat s dimenzemi mírného navýšení rozpočtu o pět až deset miliard, ale hlavní problém bude ten deficit z předešlého období. Pokud se tohle nevyřeší, tak to bude velký problém. Deficit souvisí se šesti velkými infrastrukturními projekty, které se protáhly více než dvaapůlkrát oproti plánované délce výstavby, například ta obrovská železniční stanice ve Stuttgartu nebo letiště v Berlíně. A protože se ty projekty týkají zemí původní patnáctky, tak nebude zájem to otevírat. V každém případě nutno počítat s tím, že rozpočet změní minimálně podmínky čerpání eurofondů.

Jaký je přínos dotací pro země střední a východní Evropy? Jedni si je nemohou vynachválit, podle jiných udělaly dotace ve struktuře ekonomiky mnoho škody, terčem kritiky bývá nesmyslné směřování investic typu cyklostezek či rozhleden nebo s nimi spojená korupce.

Jde o dva směry dotací. Ten první to jsou logické dotace například na modernizaci železničních tratí, na budování dálnic, na obnovu energetiky a tak dále. Tyhle dotace dávají smysl a mají logiku. Ale je pravda, že v řadě projektů šlo o nesmyslné investice. Ale je třeba přiznat, že se v našich zemích nevymykají nesmyslností financování projektů v zemích staré patnáctky, protože když si vybavíte různé dotace například na financování výstavby sauny pro koně ve Finsku a podobné věci, tak z téhle nesmyslnosti se nijak významně nevymykají a spíše jde pouze o kopírování těchto nesmyslů. Ale v oblasti infrastruktury, především dopravní a energetické, mají dotace obrovský význam, protože v řadě případů by přijímající země neměly dostatek prostředků na modernizaci těchto projektů. Navíc když zmodernizuji železniční trať navíc procházející třeba více státy, tak z toho mám profit, neboť ta trať je funkční, rychlá a bezpečná. Zhodnotil bych to tak, že jsou hloupé i chytré dotace. Ale jejich rozmístění závisí na přijímací zemi. Podle toho, co si dá jako priority, tak podle toho lze chápat smysluplnost těch dotací. Bohužel, je také pravda, že v řadě případů je s poskytováním dotací spojena korupce a další negativní jevy.

Zastánci našeho členství v EU, možná je to tak i na Slovensku, dotacemi často argumentují s tím, že z Bruselu mnohem více dostáváme, než do něj posíláme. Ale jsou i lidé, co se odvolávají na francouzského ekonoma Thomase Pikettyho. Ten tvrdí, že bohatší západní země si udělaly z postkomunistických zemí střední a východní Evropy svého druhu kolonie, odkud odvážejí bohatství. V případě Česka to dokládá tím, že v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách plných 2252 miliard a na dotacích nám přišlo 563 miliard korun. Jsme krmelcem Evropy, jak tento stav nazval ekonom Karel Kříž? Nebo není namístě inkasované dotace a odplouvající dividendy spojovat?

Pokud hodnotíme pouze finanční toky, tak Piketty má pravdu. Skutečně je to v úplně odlišné rovině. Navíc je třeba připomenout, že nebýt přibývajících členských zemí Evropské unie, tak v původních patnácti zemích EU už dávno vypukla krize z nadvýroby, kdežto takhle se pro ně už od devadesátého roku vytvořil obrovský prostor. Je také třeba vzít do úvahy, za jaké ceny se podniky v zemích V4 v tom období 1990 až 2000 privatizovaly a také to, kdo je privatizoval. Nebyli to Němci, Francouzi, Rakušané, Španělé? Ten problém, tok financí v dividendách, je více vázán na tzv. systém transfer pricing, jenž u nadnárodních korporací znamená kreativní účetnictví tak, aby pro hostitelskou zemi nezbylo nic a všechno se to transferovalo do zahraničí. Objem transfer pricing se ročně za Evropskou unii odhaduje na jeden a půl bilionu eur, z toho na střední Evropu připadá přibližně 200 miliard eur.

Co proti těmto finančním tokům udělaly členské země Evropské unie, když se mohou opřít nejen o směrnici OECD o převodních cenách, ale od roku 2016 existuje i evropská směrnice?

No, neudělaly nic, a to z pragmatického důvodu. Vezměte si situaci, že byste zamezil transferovým procesům u Volkswagenu nebo u automobilky KIA. Tak vám řeknou, že ty fabriky v Česku zavřou a půjdou někam jinam. Čili politici si řeknou, proboha, tisíce pracovních míst, subdodavatelských firem, to přece nemůžeme ohrozit, takže budou potichu tolerovat odchod těchto peněz. A ten se děje jednak prostřednictvím dividend, ale především v systému transfer pricing a kreativního účetnictví dovolujícího transferovat zisk vyprodukovaný na území V4 i jiných zemí. Zpravidla se to přiznává v Irsku, zdaní se to zhruba dvanáctiprocentní daní korporátního zisku a hodinu na to se tyhle finanční prostředky transferují. To jsou systémy finančních toků, známé jako „dvojitá irská“ a „holandský sendvič“. Čili kdybych udělal mechanickou bilanci, tak vyjde, že podstatně více peněz ze zemí V4 odešlo, než přišlo. Ale ten poměr bych si nedovolil přesně kvantifikovat.

V Česku se média předhánějí ve zprávách o tom, jak tuzemské hospodářství šlape. Naposledy o tom, že většina zaměstnanců mladoboleslavské automobilky měla na výplatní pásce za duben přes sto tisíc korun hrubého. Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer prohlásil, že česká ekonomika bude bez problémů fungovat několik následujících let. Je takový optimismus namístě, nebo lze spíše věřit tvrzením, že česká ekonomika je těsně za vrcholem, ve druhém pololetí dojde k jejímu výraznému ochlazení a ve druhé polovině příštího roku už k recesi?

Je třeba si uvědomit jednu zásadní věc. Celý boom od krize v roce 2008 je dán dvěma skutečnostmi. Obrovským tiskem nových nekrytých peněz a je jedno, jestli mluvíme o ECB nebo FED. Vždyť například ECB vyprodukovala 2,7 bilionu nových nekrytých eur, inflace je nula, žádné problémy neexistují. Tak to už neplatí ekonomické zákony? Druhá věc. Spotřeba v Česku i na Slovensku se z více než devadesáti procent uskutečňuje na úvěr. Že je na Slovensku průměrná mzda tisíc eur? Ano, ale musí se vzít do úvahy několik skutečností. Ta cifra vzniká průměrováním malé úzké skupiny, která má plat asi dvacet tisíc euro, a masy lidí, jejichž průměrný plat je mezi šesti sty a sedmi sty eur, žádných tisíc eur. Druhá skutečnost. Jestliže průzkumy v Česku a na Slovensku ukazují, že 70 až 80 procent lidí žije od výplaty k výplatě, tak se nad tím asi musíme zamyslet. A za třetí musíme říci, že úvahy o růstu platů a spotřeby jsou z 90 procent vázány na obrovský nárůst zadluženosti obyvatelstva.

Jak si Česko a Slovensko z tohoto pohledu stojí v rámci Evropské unie?

Dá se říci, že slovenské obyvatelstvo se zadlužuje nejrychleji ze zemí Evropské unie. Je také pravda, že zadluženost obyvatelstva je v současnosti 41 procent z HDP, v Německu 68 procent, ve Velké Británii 118, ve Španělsku 135 procent, čili jsme hluboko pod. Ovšem musíme brát do úvahy kupní sílu a sílu průměrné mzdy. Proto bych zásadně varoval před argumentováním průměrnou mzdou a průměrným růstem spotřeby. A ještě jedna velice závažná skutečnost. Jestliže všechno jede na úvěr, a ty mzdy vůbec nerostou žádným tempem, jak si někteří představují, tak se ptám, kdy narazíme na maximálně přijatelnou mez zadlužení obyvatelstva. Vzpomeňte si na závěry z Davosu před dvěma lety – zadlužení obyvatelstva dosáhlo kritické fáze a ohrožuje další vývoj. To jsme vymazali?

A jestliže se obrovský tok financí přelévá do daňových rájů – dnes tam je 91 bilionů dolarů – nikde ty peníze nechybí? A musíme si uvědomit, že se finanční sektor stal virtuálním finančním sektorem. Virtuální finanční sektor znamená, že pouze přesouváte čísla, ne reálné hodnoty, ne reálné výrobky, ne reálné skutečnosti. A jestliže toto zadlužení obyvatel je kritickým faktorem dalšího vývoje, tak se ptám: Copak to vyřeší zákon o individuálním konkurzu a vyrovnání? A další ukazatel. Kolik máte exekucí v České republice? Oficiálně se uvádí kolem 1,6 milionu. Jenomže jestli započítáte exekuce sociální pojišťovny, zdravotní a tak dále, máte exekucí více než pět milionů, z toho 890 tisíc exekucí jsou exekuce, u nichž se jedná o osm a více exekucí. To vzniká z dlouhé chvíle lidí? Na Slovensku máme 3,5 milionu exekucí. To lidé neplní své závazky, čehož důsledkem jsou exekuce, pouze z dlouhé chvíle? Nebo nemohou jak dál?

Chápu to správně, že zmíněný optimismus bývalého guvernéra ČNB Miroslava Singera ohledně nejbližšího vývoje ekonomiky tak zcela nesdílíte?

Jestliže citujeme některé ekonomy, citujme i jiné, jako jsou Warren Buffett, Marc Faber a další, kteří říkají, že není diskuse o tom, jestli přijde zásadní finanční krize. Diskuse může být pouze o tom, jestli nastane za několik měsíců, nebo za dva roky, přičemž se odhady pohybují mezi deseti až dvacetinásobkem důsledků krize z roku 2008. Takže o čem to je?

Jestliže budeme stále tvrdit, že je to skvělé, tak se ptám, jak dlouho může vydržet růst založený pouze na růstu zadluženosti populace a ekonomických subjektů. Vždyť musíme vzít do úvahy, že celkové dluhy nejsou těch 165 bilionů, jak se nedávno publikovalo ve zprávě Mezinárodního měnového fondu. Ve zprávě před dvěma roky se uvádělo, že celková zadluženost v období 2008 až 2015 se zvýšila o 59 bilionů a dosáhla kritické meze 231 bilionů dolarů. Teď najednou někdo mluví pouze o 165 bilionech. Odkud se vzala ta čísla? Není to jenom řečnění o pozitivním vývoji?

Než vypukla krize v jihovýchodní Asii v roce 1996, tak se všichni předháněli v nadšení, jak to bude skvělé, jaký to bude investiční boom, jak celá ta oblast bude růst a tak dále. A pak najednou v průběhu dvou týdnů přišel totální kolaps a všechno se sesypalo. Čím více budou mluvit o procházce růžovým sadem, tím blíže – s tím počítejte – jsme krizi.

Česko dosáhlo v dubnu unikátního stavu nezaměstnanosti, kdy na jedno volné pracovní místo připadalo 0,91 uchazeče. Jak se na tuto asi jen zdánlivě příjemnou skutečnost dá reagovat?

Jestliže máte nedostatek pracovních sil, můžete shánět levnou pracovní sílu v zahraničí, nebo začít investovat do nových robotických technologií, které vám z dlouhodobého horizontu zabezpečí produktivitu, konkurenceschopnost i technický růst. Nebo je jednodušší sehnat nějaké lidi z Vietnamu, ze Srbska nebo z Chorvatska a zaplatit jim opět tu minimální mzdu, zaměstnat je, vyplnit tu mezeru na trhu práce a říkat si, jak je to skvělé? K tomu říkám jedno. Hlavním problémem střední Evropy jsou stále nesmírně nízké mzdy v porovnání se mzdami lidí v západní Evropě.

Vezměte si, že v Německu představuje spotřeba důchodců, tedy lidí nad 65 let, 49 procent vnitroněmecké spotřeby. Na Slovensku je to 18 procent, v Česku to o moc více nebude. Důchodci stabilizují domácí ekonomiku, všechny ty živnostníky, malé firmy, služby a tak dále. Ale jestliže ti důchodci budou chudí – a z mezd v Česku a na Slovensku chudí budou – tak žádná vysoká podílová spotřeba lidí nad 65 let tu nebude ani za dvacet let. Jestliže někdo mluví o sto tisících korun na zaměstnance v Mladé Boleslavi, tak já můžu také říct, že některé IT firmy na Slovensku mají platy dva a půl, tři tisíce euro. Ale jakou váhu má tahle skupina zaměstnanců na celkové příjmové certifikaci v podmínkách České nebo Slovenské republiky? Těch pár tisíc zaměstnanců se stotisícovými platy bude fungovat právě jako ten zakrývací manévr v průměrné mzdě. Z tohoto hlediska bychom nedostatek pracovních sil a nízkou nezaměstnanost měli spíš chápat jako šanci k tomu, abychom rozběhli investice v technologiích. A ptám se, proč v posledních letech investice neustále klesají. Je to jenom proto, že nikdo nechce investovat, nebo jsou levné pracovní síly? A ještě jedna poznámka k té nezaměstnanosti. Můžete tam vidět také metodickou změnu podobně jako ve Spojených státech, kde mají nezaměstnanost čtyři procenta. Všichni, kteří se ucházejí o práci déle než dvanáct měsíců, jsou vyřazeni z evidence uchazečů o zaměstnání. A máte to vyřešené.