V NATO se vede debata o posílení obrany proti „agresivnímu Rusku“. Mluví se o zintenzivnění cvičení, o umístění některých vojsk ve východních členských státech EU, již probíhá posílení protiraketové obrany (Rumunsko) a v prvé řadě se všeobecně naléhá na země Aliance, aby zvýšily výdaje na obranu. Je tato aktivita opodstatněná? Jsou vztahy s Ruskem stále tak problematické, že je potřeba posilovat obranu na hranicích s ním?

Pohled na Rusko by neměl být černobílý. Je to velmoc, která logicky stejně jako jiné velmoci hájí své zájmy. Není důvod na toto zapomínat stejně jako není důvod dělat z Ruska nepřítele připravujícího útok na Evropu. NATO je dostatečně silné, aby ochránilo své členy. Nevěřím tomu, že by Rusko riskovalo válečný konflikt s členskými státy NATO. Současně je třeba mít na paměti, že Ukrajina není součástí NATO a nejsme jako stát vázáni spojeneckými závazky vůči ní. Posílení rozpočtů na obranu v jednotlivých zemích je zřejmě nezbytné. Nicméně cílem tohoto posílení by měla být především lepší schopnost bránit hranice členských států před nelegální migrací a schopnost reagovat na teroristické hrozby.

V rámci debaty nad tímto tématem padla myšlenka, že bychom měli usilovat jak o stálé vojenské základny NATO, případně USA na našem území, tak o umístění prvků americké protiraketové obrany u nás, což jsme dříve odmítli v případě radaru v Brdech. Získalo by to vaši podporu?

Není důvod vracet se zpět. Většina občanů naší země se v době úvah o zřízení základny v Brdech jasně vyslovovala proti tomuto záměru. Jsme součástí NATO, a tedy základny na našem území jsou součástí alianční infrastruktury. Jsem důrazně proti snahám oživit projekt jakékoliv cizí vojenské základny u nás.

Jak se díváte na občasné návrhy na zrušení sankcí proti Rusku? Sdílíte všeobecné přesvědčení, že navzdory tomu, že Putin má obrovské hospodářské problémy, i nadále je schopen si držet podporu veřejnosti?

Nemyslím si, že Vladimir Putin a jeho podpora v Rusku může být zlomena sankcemi ze strany EU. Tyto sankce samozřejmě poškozují ruskou ekonomiku stejně jako ekonomiku států, které s Ruskem obchodovaly. V tomto případě tedy nejen naši zemi, ale také Německo či Francii. I proto není překvapující, že možnost zmírnění a přehodnocení sankcí nedávno zazněla i od předsedy německé sociální demokracie Franka-Waltera Steinmeiera. Osobně myslím, že v současné migrační krizi a při hrozbě teroristických útoků bychom měli hledat spíše cesty spolupráce s Ruskem než se snažit o konfrontaci.

Když hovoříme o Rusku, i v rámci boje proti ruské propagandě vznikne na Ministerstvu vnitra od příštího roku Centrum terorismu a hybridních hrozeb. Jak se u nás údajná ruská, ale i další propaganda projevuje? Jakými prostředky s ní může třicet analytiků na vnitru bojovat?

To je určitě správný dotaz, ale spíše na ministra Chovance. Nedovedu si příliš představit, jak bude tento nový útvar fungovat.

Roman Joch prohlásil, že ve chvíli, kdy ruský voják překročí hranice kterékoli z pobaltských zemí, bude správné okamžitě smazat proruské servery a po dobu konfliktu s Ruskem internovat redaktory proruských webů. Kde je míra svobody slova třeba i v případě, kdy by nastal vojenský konflikt?

Chápu, že by si Roman Joch rád zahrál na cenzora, ale myslím, že k tomu nedostane příležitost. Nepovažuji za pravděpodobné, že by došlo k napadení pobaltských států ze strany Ruska.

Nakolik je podle vás legitimní diskutovat o samotné geopolitické orientaci naší země, tedy členství v NATO a EU? Objevují se výklady, že o těchto věcech se ani diskutovat nesmí, referenda jsou nepřípustná a tak dále.

Přes všechny problémy, které nám přináší členství v EU či NATO, je přínos v černých, nikoliv v červených číslech. Rozvoj naší ekonomiky v posledních deseti letech je založen především na dvou faktorech – volné výměně zboží, služeb a kapitálu v rámci půlmiliardového trhu, a především na bezpečnosti investic do podniků na našem území. Pokud by investoři neměli jistotu, že o své investice nepřijdou například při válečném konfliktu, vybrali by si jinou a bezpečnější zemi. Obdobně by trpěli naši výrobci, pokud by existovaly celní a byrokratické bariéry pro export u nás vyrobeného zboží do zemí EU.

Bohužel existuje i druhá strana mince v podání neschopnosti některých evropských lídrů řešit klíčové problémy, jako je migrační krize. Nezbývá nám než tvrdě a současně trpělivě požadovat změnu politik, které by mohly Evropu poškodit na desítky let. I když mám obrovské výhrady k fungování některých orgánů EU, vystoupení z EU podle mého přesvědčení České republice jako středně velké zemi více problémů přinese, než vyřeší.

Rakouské prezidentské volby nakonec těsně vyhrál exšéf Zelených Alexander Van der Bellen. Přesto jde o historický úspěch tamních Svobodných. Jak může pokračovat trend růstu dalších podobných stran v Evropě (Alternativa pro Německo, francouzská Národní fronta a tak dále)?

Dokud budou politici standardních stran přehlížet názory a obavy svých voličů, budou se volby a jejich výsledky polarizovat. Politici napříč Evropou musí pochopit, že si lidé vybírají politiky, ne naopak. Politici nemají patent na rozum a pokud nabudou dojmu, že jsou chytřejší než všichni voliči, stává se, že jsou vyměněni. Pokud budeme vnímat názory lidí, nebudou mít extremisté šanci. Neznamená to, že bychom měli být populisty a říkat to, co lidé chtějí slyšet. Musíme ale přicházet s řešeními, která fungují a o jejichž správnosti voliče přesvědčíme. Mám pocit, že v Rakousku se sociální demokraté a lidovci porazili sami. Doufám, že se z toho poučí.

Turecko opakuje hrozby, že v případě nezrušení vízového styku pustí do Evropy migrační vlnu. Jak postupovat, dát Erdoganovi, co chce, nebo opevnit řeckou či makedonskou hranici?

Evropa se nesmí nechat vydírat. Pokud jednou ustoupí, bude ustupovat i nadále a nebude cesty zpět. Jednat s Tureckem je správné, nechat si diktovat by správné nebylo. Zrušení víz, navíc bez splnění požadovaných podmínek, by mohlo znamenat ještě zhoršení migrační krize. Pokud EU dokáže uzavřít své hranice, vyšle jasný signál všem potenciálním příchozím, že je zbytečné se na drahou a riskantní cestu do Evropy vydávat. Pak teprve poleví příliv nových a nových žadatelů o azyl. Uzavření makedonské hranice ukázalo, že to funguje. Alespoň prozatím. Stát, který nedokáže chránit své hranice, přestává být státem.

Větším problémem může být migrace z afrických zemí přes Itálii. V Libyi je připraveno na cestu do Evropy milion lidí, další utíkají už i z Egypta. Jak tomu čelit? Komu máme pomáhat a komu ne? Nakolik je v našich silách pomáhat v místě a řešit situaci přímo v Africe, aby lidé neměli důvod utíkat? Generál Šedivý navrhuje, že bude nutné udělat pořádek v Libyi a migranty tam vracet zpátky. Je to jeden z možných scénářů?

Rozvrat Libye je jen jednou z příčin stále stoupajícího počtu uprchlíků přes moře do Itálie. V pohybu napříč Afrikou jsou možná už miliony lidí, kteří se rozhodli, především z ekonomických důvodů, pro cestu do Evropy poté, kdy zjistili, že je cesta téměř volná a že jsou v nejbohatších zemích vítáni s otevřenou náručí. Platí, co bylo řečeno. Je třeba uzavřít hranice a vracet neoprávněné žadatele zpět do země, odkud vypluli.