„Čtyřicet let se mluvilo o tom, že nás osvobodili jenom Rusové. Teď si možná někdo myslí, že když budeme čtyřicet let tvrdit, že nás osvobodili Američané, tak se nějak vylepšíme. Přijde mi to trapné,“ domníval se. Také se vyjádřil k Vlasovcům či revolučním gardám. „Někdy se za tu značku RG po válce schovávali ti největší kolaboranti,“ upozornil.

Narodil jste se v listopadu 1940 v Morkovicích. Kde to vlastně je? 

Je to na Kroměřížsku. Když mi bylo sedm, odstěhovali jsme se s rodiči do pohraničí na sever Čech.

Na konci války v květnu vám byly čtyři a půl roku. Máte na ni nějakou osobní vzpomínku?

Mám. Morkovice osvobozovali i rumunští vojáci. Můj tatínek byl košíkář a pletl koše. Mimo jiné i takzvaný praščák. To je takové kanape či gauč. Prostě pohovka, na které se leží a spí. A je z proutí. Protože jsme u nás měli ubytovaného vojáka, tatínek pro něj narychlo tu pohovku z proutí upletl. Bydleli jsme u babičky. A ten voják se mě z legrace lámanou češtinou zeptal, jestli má babičku zastřelit. A zamířil na ni. Samozřejmě jsem začal příšerně brečet. Kdykoli jsme se později s babičkou setkali, vždy na to vzpomínala, jak jsem o ni měl strach, a měla z toho radost.

Ten voják byl Rumun?

Myslím, že ano. Což jsem pochopil až později. Říkalo se, že Morkovice osvobodili rumunští vojáci, kteří byli součástí Rudé armády. A ještě mám jednu vzpomínku.

Jakou?

Když jsem se ptal babičky, jestli by byli lepší Rusové, nebo Němci, řekla mi – Frantíku, to máš jedno, všichni sr..li do řepy. Tohle mi sdělila jako malému klukovi. Což pro mě bylo překvapivé, jak to bylo lapidární a vulgární. Lidé na vesnici byli tehdy moudří. Jestliže se fronta hýbala, tak vesničani šli a rozdávali chleba a škvarky vojákům. Ať to byli Němci nebo Rusové. Protože věděli, že když to neudělají, budou rabovat. Aby se nerabovalo, tak jim vycházeli vstříc. Aby od nich měli pokoj. Šlo jim hlavně o to, aby přežili. Takhle to bylo třeba v Morkůvkách na Břeclavsku, odkud pocházejí rodiče mé manželky.

Když mluvíte o tom rabování, vzpomněl jsem si, jak mi děda vyprávěl o takzvaných revolučních gardách, které se vyrojily těsně po válce. Říkalo se jim rabovací gardy...

Ano, tak se jim říkalo. Vždycky to bylo spíše tak, že ti, kteří byli extrémně pro nacisty, tak se pak zase extrémně rychle přeonačili. To se samozřejmě na vesnici vědělo, kdo tleskal Němcům a pak zase velice rychle tleskal Rusům. Ve městě se to odhalí hůře. Někdy se za tu značku RG schovávali ti největší kolaboranti. 

Koncem 60. let jste byl učitelem na jablonecké základní škole Pivovarská. Jak jste vysvětloval školákům konec války a lišilo se to od soukromého výkladu vašim dětem? Byly nějaké tlaky přinejmenším veřejně umenšovat podíl Američanů na osvobození západních Čech?

O Američanech se tehdy téměř nemluvilo. Čtyřicet let se mluvilo o tom, že nás osvobodili jenom Rusové. Teď si možná někdo myslí, že když budeme 40 let tvrdit, že nás osvobodili Američané, tak se nějak vylepšíme. Přijde mi to trapné. Obojí považuji za hrubou chybu.

O Američanech se tehdy spíše mlčelo. Ale Vlasovci, kteří výrazně pomohli Pražskému květnovému povstání, to asi bylo úplné tabu?

Tehdejší představitelé České národní rady v Praze (Pražák, Smrkovský) uzavřeli s Vlasovci dokonce dohodu. Praha byla tenkrát šťastná, že to aspoň takhle dopadlo. Vlasovci za pět minut dvanáct změnili svůj postoj. Samozřejmě že jim to nepomohlo. Všichni byli považovaní za zrádce. Buď byli popraveni, nebo skončili v lágrech na Sibiři. Ale Praze pomohli, a to významně. Sověti si ale nepřáli, aby se mluvilo o tom, že Vlasovci se podíleli na osvobození Prahy, respektive na tom, že Praha nebyla zničená. 

Dnes je zase trochu tendence snižovat význam osvobození Rudou armádou. Jsou názory, že vlastně o osvobození nešlo, ale obsazení. A že jedna totalita vystřídala druhou?

Myslím si, že tohle je ahistorický přístup. Takhle se dějiny měřit nedají. V roce 1945 a až do roku 1948 to vypadalo, že se věci budou vyvíjet tak, jak si představoval prezident Beneš. Že budeme parlamentní demokracií, i když vliv Sovětského svazu bude veliký. Což v Evropě věděli všichni. Že se to takhle zvrtne a že se jedna totalita nahradí druhou, nevěděli ani ti, co padli, ani ti, co bojovali. Nikdo to v té době nepředpokládal.

Asi s tím ale počítal Stalin, že koho osvobodí Rudá armáda, bude patřit pod sovětskou sféru vlivu?

Ano. To je dost pravděpodobné. V Polsku se to projevilo dříve. Teď se třeba mluví o tom, jak dopadl generál Sikorski. Kdo měl zájem na tom, že takto skončil. To znamená, že je hodně otazníků. Myslím ale, že v roce 1945 celý národ s obrovským nadšením vítal Rudou armádu. Přátelství s Rusy, na rozdíl od Poláků, má ostatně u nás tradici. Obrozenci, Svatopluk Čech, ti všichni se dívali na ruské dubisko, které nám teoreticky mělo pomoci proti Rakousku-Uhersku. Viděli v Rusku největší slovanský národ. Takže tradice koukat na Rusy jako na osvoboditele tady byla. Takhle bych to bral.