V poslední době se hodně hovoří o tom, že v realitě přestává platit klasické dělení na pravici a levici a konzervativní spisovatel Vlastimil Podracký říká, že to dělení je nyní na linii „patrioti versus globalisté“, obránci národa a rodiny vs. jejich destruktoři. Když se podíváme do Francie, tak Marine Le Pen je v ekonomice poměrně levicová, ale hájí národní zájmy. PiS Kaczyńského není též ekonomicky liberální. Trump podporuje protekcionismus. Pak tu máme strany, které o sobě tvrdí, že jsou pravicové, jako TOP 09 a ODS, a ty se snaží poslouchat to, co nařizují z Washingtonu či Bruselu, „pravicová“ Merkelová vítá uprchlíky a „levicový“ Zeman fandí „pravicovému“ Trumpovi, „levicový“ Fico krititizuje islám a tak dále...

Vyjasněme některé předpoklady. Politika není tak samostatnou, nezávislou oblastí, jak se často jeví. Jako je politický život součástí lidského života, tak je i politické myšlení v základě součástí filozofického myšlení o člověku. Spravedlnost a užití svobody, o něž by politikům mělo jít především, jsou kategorie etické. Proto je politika přirozeně podřízena etice – finální disciplíně filozofie.

Nehledě na to, co si myslí postmoderní intelektuálové, pak platí, že univerzálním měřítkem dobrého života je lidská přirozenost. Z ní lze mimo jiné odvozovat nejen mravní deficit takových opor levicového myšlení, jakými jsou kolektivismus či státní paternalismus, ale i pořadí důležitosti politických témat. Například přirozené fungování rodiny či obrana národa jsou jistě důležitější než ekonomická prosperita. Tyto a podobné předpoklady by měly být logickým pozadím i úvah o pravo-levém dělení. Řada komentátorů se domnívá, že už je takové dělení vyčpělé. Tomu se zdají nasvědčovat i vaše příklady „pravo-levě“ promiskuitních politiků.

Jenže v poslední době došlo k chaotickým posunům politických stran i významů termínů pravice a levice. Je také pravdou, že se názory a postoje politiků nedají jednoznačně zaškatulkovat. Především je však zřejmé, že o tom, jestli pravo-levé dělení ještě platí, by měly rozhodovat dobré definice pojmů pravice a levice.

Jak by takové definice měly vypadat?

Takové definice nezávisejí ani na povrchních reflexích běžné, nekonzistentní praxe, ani na tom, že třeba levicový Zeman brání národ a pravicová Merkelová vzplanula vášní k jeho rozbíječům. Krom toho nejsou správné definice pravice a levice žádnou samozřejmostí. Uvedu příklad.

Už několik let vedu na stránkách Distance spor o definici pravice s oponentem, kterého považuju za jednoho z nejinteligentnějších obhájců konzervatismu u nás. On se domnívá, že hlavním definičním znakem pravice je radikální loajalita k západní civilizaci. Zatímco hodnotový, realisticky založený konzervatismus prý není nutným znakem pravice. Já tvrdím, že přítomnost objektivních mravních hodnot je naopak nezbytným důvodem pro rozumnou loajalitu k Západu. Celý spor je navíc komplikován tím, že se v něm rozhoduje i nanejvýš citlivá otázka: jestli je dnes rozumné být, či nebýt pro Brusel.

Pravo-levou osu bych tedy neodepisoval. Jestliže celou dobu sloužila, nevidím důvod jejího opuštění v tom, že pravicoví politici ztratili filozofickou půdu pod nohama, nechali se opít levicovou ideologií a stali se pravicovými spíše jen nominálně. Na druhé straně chápu, že je dnes stereotypní označování jistých stran za pravicové zavádějící – když už se tedy pravicoví politici v podstatných otázkách nahrnuli do tábora levice. Také neobdivuju křiklavý rozpor topkařů, lidovců či ódéesáků mezi jejich (občasnou) konzervativní rétorikou a oddanou účastí na levicově extremistické politice EU.

Jak si tento jejich rozpor vysvětlujete? Není to zrada na voličích?

Zdá se, že se z nich stali opovrženíhodní přeběhlíci, ale je to složitější. Vzpomeňte, jak jsme po listopadu 1989 vzhlíželi k Západu. Mimo jiné i proto, že nám většinou uniklo, jak tam za fasádou demokratických struktur a hlučných proklamací lidských práv probíhaly v režii osmašedesátníků destruktivní procesy, které vyústily do nesmyslů politické korektnosti, multikulturalismu, genderismu a ideologicky redefinovaných lidských práv. Postupně jsme se probouzeli; někdo dřív, někdo později.

Naši politici to ale měli s procitáním těžší, zvláště po vstupu do EU. Samou blažeností osvědčovali horoucí loajalitu. Jak by mohli zapochybovat, když jako na povel kopírovali chování západních „konzervativců“ (Camerona, Merkelové…)? Problém byl v tom, že tito pro ně vzoroví politici hromadně padali za oběť kulturnímu vývoji na Západě, který byl sice asi neodolatelný, ale pro konzervativní hodnoty smrtící.

Naši politici tedy byli vzdělanostním klimatem a společensko-politickým paradigmatem také vrženi do neomarxistické pseudohumanity. Ta byla konsenzuálně považovaná za humanitu vrcholnou; a nemuselo přitom padnout o neomarxismu ani slovo. Kdo z nich měl takové filozofické vzdělání, aby ve vládnoucí ideologii levicových liberálů rozpoznal to z gruntu nelidské pojetí samotného lidství?

Ale prostí lidé, kteří se opírají o zdravý rozum, přece nepotřebují filozofické složitosti, aby poznali, že ideologické recepty feministek či multikulturalistů páchnou na dálku zkažeností. I bez filozofie také chápou, že to doprovodné, vlezlé moralizování politické korektnosti omezuje legitimní svobody...

To máte pravdu. Ale politici nejsou v pozici obyčejných lidí, byť se do jejich vidění zvláště před volbami rádi stylizují. Oni jsou v roli expertů, kteří vědí, a jejichž rozhodování má celospolečenský dopad. Nic divného, že jim sebevědomí strmě stoupá. Jenže, jako všichni experti, mají bohužel i politici problém spatřit hranici, za kterou už jejich odbornost nesahá. Když se biolog z úrovně své odbornosti pustí do filozofování o člověku, vycházejí z toho podivuhodné nesmysly, nad nimiž někdy zůstává zdravý rozum stát. A když si český politik osvojí tu samozřejmost, s jakou západní levicoví politici už celá desetiletí kážou lidu o morálce, atakuje zdravý rozum občanů ještě o řád citelněji.

Na Západě totiž propadly humanitní elity na všech úrovních šílené představě, že o tom, co je mravně dobré či zlé, rozhoduje v posledku člověk. Takže každá doba, společnost, civilizace má svou morálku a je to prý správné. A kdo že to určí, co je zde a nyní dobré a co zlé? Samozřejmě, že elity: univerzitní, ideologické, politické. Média a kulturní referenti se už postarají o normalizaci úchylných norem pokrokového života.

Zdravý rozum ale tuší zradu, a právem. Když se chartisté odvolávali na lidská práva, věřili ještě (právě v síle zdravého rozumu), že jsou v lidských životech věci, které prostě mocenská svévole nesmí ničit. Věřili, že žádný Husák ani Brežněv na to nemá právo! A pohleďte, jak se dnes dovzdělali, jak vyměnili zdravý rozum za elitářskou mánii převychovávat lid v zájmu té bombastické, podstatně nemravné, ale „západní“ ideologie. Podle mého odhadu už většina chartistů věří, že dnes lidská práva právem určují architekti kulturního marxismu. Proto se z nich snadno stávají mnohdy až fanatičtí stoupenci jejich bláznivých projektů. Není divu, že naše pravicové politiky to morálně patogenní prostředí semlelo také.

Jak máme hodnotit ten konflikt zdravého rozumu a ideologické učenosti? A proč v něm pravicoví politici dávají přednost té učenosti?

Rozložení sil je aspoň podle levicových učenců jasné: Za brexit či za Trumpa mohou starší a nevzdělaní, z muslimů podělaní. Vzdělaní přece vědí, že muslimové jsou přínosem. Zvláště když studovali ve stínu Sorosových nadací.

Daleko jasnější je naproti tomu fakt, že pravicovým politikům dnes zoufale schází realistická filozofie. Ta totiž verifikuje základní kontakt zdravého rozumu s realitou, a navíc jako jediná umožňuje racionální kritiku neomarxistických deviací. Bez ní zbývají jen instinkty zdravého rozumu nebo nějaká víra. Obojí je v teoretičtějších polohách sporu s učenými devianty nedostatečné.

V takových sporech totiž musí být například přivedeno k zřejmosti, že: a/ osobní život není pouhou součástí života společenského; b/ lidský život není pouhou součástí přírodního dění; c/ není pohlcen bio-psycho-socio determinacemi; d/ lidská přirozenost je víc než dějiny; e/ obecný mravní zákon je víc než dobově podmíněná legislativa či konvence a dokonce i víc než právnímu řádu absurdně nadřazované směrnice ideologů, které vedou do pekel.

Křesťanským politikům mnohdy k potřebné orientaci nestačí ani jejich víra. Neboť je u nich napadena virem soudobého pseudohumanismu, který šíří falešní proroci Halíkova ražení. Pro ty je otevřenost sajrajtům soudobé kultury axiomem – novým článkem víry.

Do jaké míry tedy infikoval neomarxismus nominálně pravicové strany?

Odpovím nejprve otázkou. Existuje něco, v čem by „pravicové strany“ nepadly té zvrácené totalitní ideologii za oběť? Není jediný program jejího politického prosazování, na němž by „pravicoví“ politici s důvěrou v evropské hodnoty neparticipovali. Čest výjimkám, ale fór je v tom, že mnozí členové pravice dodnes netuší, že existuje nějaká neomarxistická ideologie, která dominantně určuje bruselskou politiku. Pak jsou tu ti, kdo už sice o něčem takovém slyšeli, ale mají spíše za to, že neomarxismus existuje jen v konspiračních teoriích zarytých nepřátel pravdy, lásky a humanity. Uznejte, není to strategicko-propagandistický majstrštyk: ovládnout tak, že o tom ovládaní ani nevědí.

Nevím, do jaké z uvedených množin pravicových naivistů patří například předseda lidovců. Vím ale jistě, že neví, která bije. Když ho někdo upozornil na Dukovo varování před naivním vítáním „uprchlíků“, zkušeně opáčil, že profesor Halík to vidí jinak. Zemanovi zase pro změnu doporučil setkání s naším muslimským senátorem. Bělobrádkovi se totiž nelíbilo, jak prezident sluníčkům zkritizoval falešnou argumentační kartu umírněných muslimů. Zřejmě si od toho setkání sliboval, že pan senátor prezidentovi vysvětlí, jak on sám je umírněným muslimem. Třeba i je, ale co to proboha v problému dokazuje?

Jiní „pravičáci“ sice občas brblají na multikulti a politickou korektnost. Ale na programovou, konzistentní politiku aktivního odporu vůči cílené destrukci rodin, vzdělání, národů a tradičních hodnot západní civilizace se nezmohou. Když je slyším ujišťovat, že migrační krizi musíme řešit v jednotě s celou EU, váhám, jestli jsou tak hloupí, nebo pokrytečtí. Copak nevidí, že v bruselské centrále naprosto absentuje politická vůle problém řešit? Nechápou, že si ti špičkoví multikulti fanatici jen plní svůj sen, ať to stojí, co to stojí? Že v režimu „tvořivé nečinností“ získávají čas, který hraje pro ně?

V širší souvislosti je celá desetiletí trvající selhávání pravice jen fragmentem a derivátem staletého kolosálního selhání západních intelektuálů.