V posledních dnech se moderátor České televize Jakub Železný podivil, proč se po Ludvíku Svobodovi jmenuje pražské nábřeží. Měly by se případně přejmenovat ulice v dalších městech nesoucí jméno generála Svobody? Psal jste o něm v některých svých knihách, například v monografii Pravomil Raichl: Život na hranici smrti.

Výroky Jakuba Železného v tomto smyslu nepovažuji za šťastné. Zapadají do současného trendu revidovat historické osobnosti, kdy pojmy jako vlast a vlastenectví jsou dnes pro mnohé jen prázdným slovem, někde dokonce už i nadávkou. Pan Železný ví dobře, co se v západní Evropě a v USA nyní děje. Vypouští tak nebezpečného džina z lahve, kterého by se mohli chytit fanatičtí aktivisté. Redaktor veřejnoprávní televize by měl, více než kdokoliv jiný, krotit svůj osobní názor.

Kdo nezažil chaos opravdové bitvy, kdo nikdy neobětoval to nejdražší – život svůj a život nejbližších, neměl by soudit druhé. I na bourání soch vidíme, jak „hrdinové“ dnešní doby bojují nejraději s těmi, kteří se již nemohou bránit. Po válce bylo taky najednou partyzánů habaděj. Když už historické osoby mají být hodnoceny podle současných hodnot, tak s maximální empatií. Jinak opět přepisujeme historii, přestože ta se stala.

Od pamětníků jsem slyšel o osudech dědečka pana Železného. Jestli to je všechno pravda, tak pan Jakub by měl být Ludvíku Svobodovi spíše vděčný. Vždyť generál nepřímo jeho dědečkovi dvakrát zachránil život. Hlavně však, z osobností jako Svoboda se mi skutečně vybavuje málokdo, jehož životní osudy by tak přesně kopírovaly historii Československa 20. století. Těch zvratů, co prožil. Není divu, že jeho osudy mají své příznivce i odpůrce.