V polovině června jste nám řekl, že Evropa nemá na to, aby pomohla chudým a utlačovaným z celého světa, odmítl jste, že by Eritrejci měli právo na azyl, a nechal jste se slyšet, že chudí Afričané budou muset zemřít chudí pro blaho svých dětí a vnuků. Někteří pozorovatelé však tvrdí, že v důsledku klimatických změn, sucha, nedostatku vody a neobdělavatelnosti půdy však v příštích desítkách let nebudou mít šanci přežít. Jak se s tím srovnává vaše svědomí? Stále je považujete za ekonomické migranty, které nepřijímáte? A jak to řešit po praktické stránce – sám jste řekl, že tento proud běženců je jen předvoj.

Důsledky klimatických změn, sucha, nedostatku vody a neobdělavatelnosti půdy v Africe už „civilizovaná“ (čti postkoloniální) Evropa „řeší“ více než půl století, aniž vybudovala dostatečně hluboké artéské studně, aniž jakkoliv pomohla potravinové produkci Afriky, zejména té severní. Pamatuji si na diskusi, která se bezvýsledně vedla v OSN. Byli jsme lhostejní k bídě dětí v Súdánu, k bídě dětí v Somálsku. Každých pět vteřin zemře hlady jedno dítě.

Přiznejme si, že nechceme v blízkosti svých hranic syté, sebevědomé a vzdělané černochy a Araby. Přiznejme si, že kolonialismus bídy a závislost zemí Maghrebu na dovozu potravin nám vyhovuje. Přiznejme si, že naše civilizace je postavena na principech kořistnictví z bídy jiných. To je přece podstata kapitalismu, ve kterém jeden má vše a druhý nemá nic. Moje svědomí se smířilo s tím, že proletářský internacionalismus neexistuje a jeho realizace ve 20. století byla tím, co způsobilo neefektivitu socialistických ekonomik. Nelze ze společnosti odčerpávat 10–20 % HDP na „pomoc“ a dalších 10 % na zbraně a armádu, aniž to nezanechá nevratné následky. Statistika OSN zprůměruje hlad a chudobu ve světě pro naše svědomí tak, že se nám vcelku daří dobře všem. Hladomor podle definice OSN nastává až tehdy, pokud dva dospělí nebo čtyři děti z deseti tisíc lidí umírají každý den kvůli nedostatku jídla a 30 % dětí trpí podvýživou.

Egypt, kam si jezdíme na lacinou dovolenou, dováží miliony tun pšenice. Rodina v takovéto „rozvojové zemi“ utratí za potraviny 50–80 % svých příjmů. Ve „vyspělých“ zemích za ně utratíme 10 až 20 %. Chceme žít jako egyptský zemědělec? Nechceme…

1943 Rwanda, Urundi, 35 000–50 000 mrtvých. 1943–1944 Indie, Bengálsko, 1 500 000 mrtvých. 1967–1969 Nigérie, Biafra, válka. 1 500 000 mrtvých. 1968–1974 Sahel, sucho. 500 000 lidí mrtvých. 1973 Etiopie, sucho. 100 000 mrtvých. 1983–1985 Sahel, sucho. Hladovělo 22 000 000 lidí. Somálsko, Etiopie, Džibutsko, Keňa a Uganda… Mám pokračovat?

Co je ovšem na této statistice nejzajímavější, je to, že žádné z tehdejších válek a hladomorů nezpůsobily migraci. Protože migranti neměli desítky tisíc na transport a pěšky to nešlo, nebyly potraviny. Kdo platí transport statisíců lidí na vzdálenost 3 500–4 600 km a stravování po cestě dnes?

Podvýživou v Somálsku už nyní trpí 51 000 dětí. Umírají úplně stejně smutně jako to kurdské dítě Aylan na turecké pláži. Dojímají bezejmenní hladovějící černoušci v Somálsku evropská média? Samozřejmě, že ne… Už desítky let ne. Chronickým hladem trpí 852 milionů lidí, veškerá globální potravinová pomoc ale nedosahuje ani jedné desetiny nákladů na stravování v USA, tvrdí James T. Morris, bývalý výkonný ředitel Světového potravinového programu organizace OSN sídlící nikoliv v Džibutsku, ale v Římě. Tvrdí to marně. Nikdo ho neslyší, respektive nikdo ho nechce slyšet. Dojímají jeho slova evropské boháče? Samozřejmě, že ne. Informační centrum OSN v Praze pak vydá zprávu. Hlad a podvýživa ve světě v číslech. Ne ve fotografiích mrtvých Aylanů. Dojímají jejich slova české boháče? Samozřejmě, že ne. Hlad a chudoba si každý den vyžádají 25 tisíc lidských životů. Celkem 852 milionů lidí trpí nedostatkem jídla – to je pro srovnání více než celá populace Spojených států, Kanady a Evropské unie dohromady.

Ano, stále považuji chudé i válkami zbídačené za ekonomické migranty. A tuto vlnu za uměle politicky vyvolanou ze zákulisí, stejně jako byla cikánská vlna migrace do Kanady. Jen naše impotentní tajné služby nevědí nic.

Jestli chceme pomoci rozvojovému světu, neposílejme tam balenou vodu. Svrhněme kapitalismus vody balené do PET lahví, vybudujme v Africe artéské studně pro přístup k vodě zdarma a plaťme za suroviny desetinásobek toho, co platíme dnes. Dejme půdu těm, kteří na ní pracují. Aby se lidé vyrábějící potraviny či těžící suroviny v rozvojových zemích měli lépe. Pak PET láhev nebude stát korunu, ale deset korun. Pak auto nebude stát sto tisíc, ale milion. Mobilní telefon pak přijde na padesát tisíc. A banány, kiwi či mango nebudou běžně dostupnými potravinami v Evropě. Bavlněné tričko pak nebude stát 40 Kč, ale 400 Kč. Tak to bude spravedlivé.

Systémová chyba musí mít systémové řešení. Třeba kompenzační platby zemím, které byly kolonizovány, od zemí, jež je kolonizovaly anebo z jejich kolonizace měly prospěch. Ale my a náš (relativní) blahobyt jsme součástí té chyby. Nemůžeme být součástí řešení. Tyto problémy zahrnují také pokrytectví, strach a nemorálnost. To věděl Muammar Kaddáfí, a proto podporoval desítky let africký národně osvobozenecký boj zbraněmi. Zbraněmi proti nám, kteří jsme kradli dřevo, ropu, zlato a diamanty Afriky. A libyjským zemědělcům dokázal postavit obrovský vodovod přes poušť.

„Proč se Afričané hrnou do Evropy? Proč se Asiaté hrnou do Evropy? Proč se lidé z Latinské Ameriky hrnou do Evropy? Protože Evropa kolonizovala tyto národy a nemilosrdně využívala materiální a lidské zdroje v Africe, Asii a Latinské Americe – olej, minerály, uran, zlato, diamanty, ovoce, zeleninu, živá zvířata a lidi – a přivlastnila si je. Nyní nové generaci Asiatů, Hispánců a Afričanů je třeba vrátit ukradený majetek, mají na to plné právo.

Na libyjské hranici jsem nedávno zastavil tisíce afrických migrantů na jejich cestě do Evropy. Zeptal jsem se jich, proč tam jdou. Řekli mi, že chtějí vrátit jejich ukradené bohatství, jinak se nevrátí zpátky. Kdo může vrátit bohatství, které nám bylo ukradeno? Pokud se rozhodnete vrátit všechno bohatství, nebudou žádní další přistěhovalci z Filipín, Latinské Ameriky, Indie a Mauriciu. Dejte nám zpět naše ukradené bohatství! 

Afrika si zaslouží kompenzaci 7,77 bilionu dolarů. Je to náhrada ze zemí, které měly v Africe kolonie.

Afričané budou vyžadovat tuto částku.

Pokud nechcete zaplatit svůj dluh 7,77 bilionu dolarů, Afričané půjdou tam, kam jste je odnesli. Mají na to právo. Musejí sledovat stopu peněz a dostat je zpět.

Proč Libyjci neemigrují do Itálie, a to navzdory skutečnosti, že Libye je tak blízko ní? Itálie měla zaplatit náhradu libyjskému lidu. Přiznala to a podepsala s Libyí dohodu, která byla přijata italským a libyjským parlamentem. Itálie uznala, že kolonizace Libye byla nezákonná a nesmí se nikdy opakovat, a slíbila již nikdy nenapadnout lid Libye po souši, letecky nebo po moři. Itálie také souhlasila, že zaplatí Libyi náhradu ve výši 250 milionů eur ročně po dobu 20 let na vybudování nemocnice pro Libyjce zraněné v důsledku výbuchu min umístěných na libyjském území během druhé světové války. Itálie se omluvila a slíbila, že už nikdy nebude zabírat území jiného státu.

Proč země třetího světa žádají odškodnění? Aby již nikdy nebyl kolonialismus, aby velké a silné země již nikdy nedělaly z jiných zemí své kolonie s ohledem na to, že jednou by musely zaplatit odškodnění. Kolonizace by měla být trestána. Země, které způsobily újmu jiným národům v koloniální éře, by měly platit náhradu škody a utrpení způsobené jejich koloniální nadvládou.“

To jsem neřekl já. Tento projev přednesl Muammar Kaddáfí na Valném shromáždění OSN 23. září 2009.