Co říkáte chování opozice v případě neschválení pokračování nouzového stavu? Prý za všechno může premiér Babiš...

Pan premiér Andrej Babiš má samozřejmě jako předseda vlády plnou politickou odpovědnost za řešení pandemie covidu-19, která postihla Českou republiku. O míře jeho úspěšnosti jako politického vůdce v době krize rozhodnou parlamentní volby, které proběhnou na podzim tohoto roku, takže zpětnou vazbu budeme mít poměrně brzy. Jestliže bychom politický život chápali čistě jako machiavelistickou technologii moci, a nikoliv jako snahu o co nejsvědomitější správu věcí veřejných, pak se opozice dopustila závažné taktické chyby, kterou svým kverulantstvím a podáváním ústavních žalob stále více prohlubuje. Zbavila tím totiž Andreje Babiše částečně odpovědnosti v situaci, kdy vývoj pandemie probíhá v České republice, zejména v mezinárodním srovnání, dosti neutěšeně. Je na voličích, aby posoudili, zda si opravdu přejí mít v čele státu osoby, které bez nejmenšího zaváhání upřednostní svoje vlastní kariérní zájmy před zdravím a bezpečím občanů.

Problém předsedy vlády nespočíval v nedostatečné flexibilitě a improvizaci, s níž čelil situaci, která se v takovém rozsahu vyskytla naposledy před sto lety. V minulosti byli lidé vybaveni jistým fatalismem a zároveň mentální odolností, s níž se vyrovnávali s ničivými epidemiemi. Stačí si přečíst líčení morové rány, která postihla v letech 1665 až 1666 Londýn a během níž zahynula čtvrtina obyvatel města, nebo epidemie cholery, která počátkem třicátých let devatenáctého zpustošila Paříž a podnítila revoluční vzpouru roku 1832. Spoléhali jsme na ochranu moderní vědy a infrastruktury a podlehli falešnému pocitu bezpečí. Andreji Babišovi bych proto váhavost příliš nevyčítal, protože byla patrná i u tak výrazných státníků, jakými jsou Boris Johnson nebo Donald Trump. Určitá nespravedlnost politiky vyplývá ze skutečnosti, že o úspěchu či neúspěchu nerozhodují ani tak výsledky jako „umělecký dojem“. Politik musí úlohu energického a rozhodného vůdce především dobře zahrát. A to se bohužel Andreji Babišovi zejména od dubna minulého roku moc nedařilo. Tím vznikl prostor pro kolektivní iracionalitu, zpochybňování zdravotních opatření, nedisciplinovanost, konspirační teorie a absurdní a infantilní ztotožňování běžných karanténních zásad s ohrožováním osobní svobody.       

Očkuje se minimálně, nemocnice se plní pacienty, je podle vás nějaké světlo na konci tohoto smutného a temného tunelu?

Státy, které uskutečnily tvrdší, promyšlenější a důslednější karanténu, případně přistoupily včas k plošnému očkování, například Izrael, Austrálie, Tchaj-wan, Nový Zéland, Jižní Korea nebo i Srbsko, již světlo na konci tunelu vidí a mohou postupně přistoupit k obnovení běžného života. Dokonce i Spojené státy americké, Velká Británie a Rusko získávají po počátečních problémech nad průběhem epidemie kontrolu. Čínu raději zmiňovat nebudu, abych nebyl podezírán ze sympatií k tamnímu autoritářskému režimu.    

Česká republika se předčasným triumfalismem a v důsledku vnitřní rozpolcenosti dopustila během tažení proti covidu vážných omylů. Cenou za ně budou rozsáhlejší lidské a materiální ztráty a vleklejší průběh krize. Jedním ze zásad mezinárodního vestfálského systému formulovaného v polovině sedmnáctého století bylo pravidlo, že stát se výměnou za přiznání svrchovanosti zaručil, že svým vnitropolitickým jednáním a zahraničněpolitickými aktivitami nebude ohrožovat jiné státy. Česká republika si bohužel získává pověst neodpovědného a disfunkčního státu, který není schopen svými silami nákazu na vlastním území zvládnout, a představuje proto riziko pro sousední země. To je bohužel přesně ono periferní postavení, v němž se nás západní Evropa z ekonomických a mocenských důvodů snaží udržet, a z něhož jsme se ve svém nejvlastnějším národním zájmu měli vymanit. Jestliže z covidové krize vzejde ponaučení, že máme mnohem moudřeji vybírat do čela státu patriotické elity, které na svůj úkol intelektuálně, organizačně a morálně stačí, nebyla tato dramatická zkušenost zbytečná.