Vy jste nedávno prodělal covid. Jak jste tuto nemoc zvládl?

Covid jsem prodělal hned dvakrát. Poprvé na přelomu února a března těsně před vypuknutím pandemie a vyhlášením nouzového stavu. Virus jsem možná chytil od Číňanů v jedné restauraci v Českém Krumlově nebo na vernisáži fotografií Terezy z Davle, kde bylo dost lidí a mezi nimi i ti, kteří se právě vrátili z lyžovačky v severní Itálii. V nemocnici si tehdy se mnou nevěděli příliš rady, že už je tady covid, málokdo tušil, nicméně mě propouštěli ve značně lepším stavu. Původně jsem nemoc považoval za banální chřipku, ale nakonec se v obou případech ukázalo, že je to choroba mnohem vážnější. Když jsem byl v říjnu v nemocnici podruhé, překvapilo mne, že covid má u pacientů různé projevy a je doprovázen dalšími chorobami. Navíc mnozí ze spolupacientů propadali depresím, zkrátka nebylo to nic, co by si člověk klidně zopakoval.

Jaká je vaše zkušenost přímo z nemocnice?

Poprvé, kdy se ještě o covidu moc nevědělo, jsem ležel v českobudějovické nemocnici na infekčním oddělení sám na pokoji a situace tehdy nebyla příliš dramatická. Podruhé to ovšem bylo zcela jiné. Ležela tu asi stovka pacientů s covidem, někteří i na chirurgii, byli jsme na pokojích přísně izolováni od okolí a lékaři a sestřičky k nám vstupovali jen ve skafandrech, jak by se daly nazvat ty ochranné obleky. Musím říci, že se všichni chovali velmi profesionálně, a mám k nim jen slova obdivu. Byť sami byli ve velmi obtížné situaci. Jak mi přiznal primář oddělení infekce, byli na tom stejně jako my pacienti. Teprve se za pochodu učili covid léčit. Ještě si nemohu odpustit jednu perličku. Když mě přivedli na pokoj k lůžku, kolega si neodpustil varování, abych si tam nelehal, protože v noci na té posteli jiný pacient zemřel. Nu, riskl jsem to a vida, jsem živ a zdráv.

Co byste vzkázal těm, kteří covid označují za „chřipečku“, odmítají nosit roušky, demonstrantům proti vládním opatřením…

Možná by jim neškodilo, aby sami covid prodělali, a jistě by hned začali mluvit jinak. Mně také rouška vadí, občas se pro ni musím domů vracet, abych mohl do trolejbusu. Vadí mi zavřené hospody a obchody, ale musel jsem se s tím smířit. Za těch 75 let, co jsem na světě, jsem už zažil leccos, ale pandemii takového rozsahu dosud ne. Všichni si na změněné poměry musíme teprve zvykat.

Jak vás samotného v práci protikoronavirová opatření omezila?

Už 1. března byla ve vodňanském muzeu zahájena výstava k mým 75. narozeninám Festival knih Jana Bauera, ale já nemohl být přítomen, protože mne sanitka právě vezla do nemocnice. Besedy v knihovnách jsme museli stále odkládat, až se nakonec uskutečnily jen dvě v náhradních termínech v září. Setkání spisovatelů Zeyerovy Vodňany bylo v dubnu zrušeno a nepodařilo se ho uspořádat ani v náhradním podzimním termínu. Uskutečnil se jediný křest mé knížky, a to ještě před pandemií v únoru v pražském Luxoru. Jenže na druhou stranu mě nutnost být doma držela u psaní knih, takže vlastně nemám čeho litovat. Snad jen toho, že jsem letos nemohl vyrazit někam do světa. Narozeniny jsem chtěl slavit v Karibiku, jenže to nevyšlo.

Začíná se pomalu „rozvolňovat“, děti se vracejí do školy. Bude se jednat o otevření dalších obchodů a podobně… je to podle vás dobře? Když se podíváme k sousedům, tam o rozvolňování nemůže být řeč, Rakousko naopak nedávno školy zavřelo, výrazně omezilo vycházení…

Když jsou otevřeny supermarkety, nechápu, proč by za přísných podmínek nemohly být otevřeny i malé obchody. Z pochopitelných důvodů mi to vadí především v případě knihkupectví. Nehoruji pro příliš rychlé rozvolňování, kdyby se však do knihkupectví pouštěli lidé jen v omezených počtech, vadilo by to jistě méně, než když se dnes tlačí u pokladen v supermarketech.