Teatroložka popsala, co se děje kolem Národního divadla. Skutečně prý hrozí privatizace

03.08.2013 19:14 | Zprávy

ROZHOVOR Teatroložka Helena Havlíková při své profesi dlouhodobě sleduje dění kolem Národního divadla a Státní opery. K nejnovějším událostem, které vyústily v odvolání ředitele Jana Buriana a následnou mediální smršť, proto ParlamentnímListům.cz poskytla zevrubnou analýzu příčin, ukazující, že obavy, se kterými vystoupil ministr Jiří Balvín, byly do značné míry opodstatněné.

Teatroložka popsala, co se děje kolem Národního divadla. Skutečně prý hrozí privatizace
Foto: narodni-divadlo.cz
Popisek: Národní divadlo v Praze

Počátkem mimořádné situace v Národním divadle (ND) bylo loňské odvolání ředitele Ondřeje Černého. Jaké podle vás byly skutečné důvody jeho konce?

Odvolání Ondřeje Černého rozhodně nebylo počátkem situace, která se kolem Národního divadla a Státní opery vyhrocuje čím dál více a která svědčí o mnohaletém diletantismu zřizovatele těchto divadel – Ministerstva kultury. Ovšem, jak už to tak bývá, nic není černobílé. Ministerstvo kultury od roku 2006 chronicky selhávalo ve své zřizovatelské funkci, jejíž nedílnou součástí je ovšem i stanovení základních mantinelů fungování organizace, které subvencuje, a kontrola vynaložených dotací. Představa některých šéfů a umělců, že miliony, které jim zřizovatel poskytuje a které tvoří zhruba 66% podíl na nákladech ND, jsou bez dalšího automaticky nárokové a mohou si s nimi zcela libovolně dělat, co chtějí, a nemusejí se nijak zodpovídat ani svému zřizovateli, ani divákům, je pomýlená stejně jako nekompetentní zásahy zřizovatele do vnitřního chodu uměleckých institucí nad obecný rámec zadání a jeho kontroly. Právě nalezení správně vybalancovaného vztahu zřizovatele a divadla a transparentních garancí z obou stran je jeden ze základních úspěchů kulturní politiky státu.

Ministerstvo tak neustále prodlužovalo ředitelování Jaroslava Vocelky ve Státní opeře Praha (SOP), který rozhodně nebyl osobností schopnou pokračovat v profilování tohoto domu, jak ho nastartoval Karel Drgáč a vedl Daniel Dvořák nebo Eva Randová. A tehdejší ministr Fischerovy úřednické vlády Václav Riedelbauch, který musel odejít z vedení Opery ND při sametové revoluci, když spolu s ředitelem ND Jiřím Pauerem nechal ND zavřít, si alibisticky „schovával“ ředitelský post některého z divadel pro sebe. A místo toho, aby ministerstvo rozkrylo podivné čachry s prodejem vstupenek v SOP a vyvodilo důsledky z neefektivního hospodaření ND, řadu let mechanicky indexací navyšovalo rozpočty těchto scén, především pak ND.

A po odchodu Jiřího Srstky z ředitelského postu ND v roce 2002 ještě za ministra Pavla Dostála a po razantním odvolání jeho následovníka Daniela Dvořáka v roce 2006 nedokázalo najít do čela naší první scény silnou osobnost. Po půlročním pověření Jana Mrzeny vedením ND ministrem Martinem Štěpánkem za doby první Topolánkovy vlády mělo instalování Ondřeje Černého pachuť ministerské svévole, když ho tehdejší „sedmnáctidenní“ ministryně kultury Helena Třeštíková instalovala přesto, že ministerstvem jmenovaná odborná výběrová komise doporučila toto řízení se slabými kandidáty zrušit a vyhlásit nové.

A ministerstvo se jen velice liknavě pokoušelo přimět hlavní město Prahu, aby místo dotování Hudebního divadla v Karlíně, které by si operetami a muzikály mělo dokázat na sebe vydělat, jak je všude jinde běžné, převzalo svoji část odpovědnosti za provoz jednoho z operních domů, jak je obvyklé v jiných městech.

Co tedy bezprostředně předcházelo personálním rošádám v posledním roce?

Po příchodu ministra kultury Jiřího Bessera  se však ministerstvo probralo z mnohaleté dřímoty. Prudce. Dosavadní, již dva a půl roku trvající, proces neúspěšného násilného sloučení Národního divadla a Státní opery, který ministerstvo umanutě nazývá transformací, je lemován už celou řadou šéfovských „mrtvol“ na různých postech.

V prosinci roku 2010 byl ministrem Jiřím Besserem ze dne na den bez valných důvodů odvolán ředitel tehdy ještě samostatné Státní opery, dirigent Oliver Dohnányi. Když o pár měsíců později pověřený ředitel SOP Radim Dolanský předložil koncepci dalšího fungování samostatné Státní opery, dostal na hodinu padáka – nesouhlasil totiž se slučováním, které prosazoval právě ředitel Ondřej Černý, aniž byl ochoten svou koncepci slučování zveřejnit. Kvůli tomuto postoji Černého rezignoval šéf opery Jiří Heřman, následován šéfdirigentem ND Tomášem Netopilem, dnes dirigentem mezinárodního renomé, kteří se spojením oper pod jedno vedení zásadně nesouhlasili.

Následně skončil sám ministr kultury Jiří Besser, který 27. července 2011 rozhodl o sloučení ND a SOP k 31. prosinci 2011 a oficiálně odstoupil kvůli nejasnostem ohledně nemovitosti na Floridě. Ve funkci jej vystřídala Alena Hanáková. Ta se sice po čase zbavila náměstka Radka Zdráhala, který se tzv. transformací na ministerstvu zabýval, ale otázka, jak dlouho setrvá tato hlasatelka chybně nastavených řídících procesů ve funkci, byla chronická. Až vyústila v její rezignaci, která se nakonec časově svezla s demisí celé vlády, což jí ovšem nebránilo vydávat na poslední chvíli závažná rozhodnutí.

Svým servilním přisluhováním ministerstvu měl ovšem na diletantismu akce „kulový blesk“, jak násilné sloučení před časem nazval exministr Jiří Besser, sám Ondřej Černý svůj lví podíl. Protože si, jak sám opakovaně přiznával, nevěděl rady s provozním zvládnutím konglomerátu čtyř budov, zejména v případě opery, kde se obával konkurence samostatné Státní opery, a ohnul hřbet. Jeho hlavním problémem bylo, že s vývojem kauzy nepostřehl, čím se vrtkavé vrchnosti vlastně zavděčit.

A co se dělo dále?

Radim Dolanský, pověřený tehdy vedením Státní opery, přišel v té době na rozdíl od Černého s návrhem, jak dát směr a vizi samostatné Státní opeře, která by byla konkurencí zpohodlnělému Národnímu divadlu. A začal také intenzivně jednat o podpoře Státní opery ze strany hlavního města Prahy. MK ovšem tyto aktivity odmítlo tak razantně, že nepohodlný Dolanský byl z funkce za halasného přitakávání Černého odvolán.

Nejen v případě Národního divadla a Státní opery je zřejmé, že se zbrklé odvolávání různých šéfů u nás stalo standardem, který má k odpovědnému řízení státu i dotčených institucí hodně daleko. A „nakažlivě“ se šíří i do dalších, z daní subvencovaných, divadel, kdy zřizovatelé těchto příspěvkových organizací – města – odvolávají ředitele a pak lavírují při výběru toho nového (Národní divadlo Brno, Slezské divadlo Opava).

Skutečně není normální, aby byli ředitelé první národní scény odvoláváni způsobem, který postupně předváděli ministři kultury Martin Štěpánek, Jiří Besser, Alena Hanáková a nyní Jiří Balvín. Je to však jen jeden – a zdaleka ne ten nejpodstatnější -  z mnoha dalších dokladů nekompetentního přístupu zřizovatele, potažmo státu, ke kultuře, v níž chaotičnost kauzy tzv. transformace pražské opery, kterou Ministerstvo kultury neodpovědně rozpoutalo, je jen špičkou ledovce.

Ministerstvo – bez jakýchkoli relevantních analýz -  přitom transformaci, za kterou vlastně nikdo nenese odpovědnost, prosazuje navzdory názoru řady umělců nepominutelného renomé a zkušených odborníků, setrvalému odporu souboru Státní opery i petici proti fúzi ND a SOP, kterou iniciovala Státní opera a kterou podepsalo na 20 tisíc lidí.

Ministryně Alena Hanáková sestavila expertní komisi, která vybrala ředitele Buriana a rovněž vytvořila plán dalšího fungování Národního divadla, který měl (podle ministra Balvína) vést k rušení souborů a možná i privatizaci Národního divadla. Mohla byste přiblížit, za jakých okolností komise vznikala a kdo byli její členové?

V červenci 2011 Ministerstvo kultury ještě pod vedením Jiřího Bessera Státní operu jako samostatnou příspěvkovou organizaci k 31. prosinci 2013 zrušilo a její majetek, práva a závazky přešly pod Národní divadlo. Důvody, údajné analýzy a manažerské postupy, kterými se tehdejší ministr Jiří Besser oháněl při projednávání tzv. transformace v Senátu a ve sněmovně, se z dnešní perspektivy zhroutily jako účelové a falešné  - přísliby úspor počínaje a zvýšením umělecké úrovně konče. V hazardování s Národním divadlem pokračovala i nová ministryně Alena Hanáková, když rychlé odvolání ředitele Ondřeje Černého, jehož úkolem bylo přebírat odpovědnost i za rozsáhlé investice, obhajovala omíláním řídících procesů.

Zjitřená situace a absence jakýchkoli zdůvodnění ministerských kroků celkem logicky nadále nahrávala nejrůznějším „konspiračním teoriím“, že vůbec nejde o nezvládnutý pokus zřizovatele o zvýšení kvality umělecké produkce těchto divadel, ale o postup, jak se dostat k podílu na stavebních investicích, které jsou a budou s Národním divadlem spojené.

K řešení nezvládnuté situace ministryně kultury Alena Hanáková v říjnu 2012 povolala skupinu ve složení: doc. Mgr. Jan Hančil (tehdy děkan DAMU, od 15. 2. 2013 rektor AMU), MgA. Jiří Šesták, Ph.D. (senátor STAN – Jihočeši 2012, součást TOP 09, ředitel Jihočeského divadla České Budějovice), MgA. Stanislav Moša (ředitel Městského divadla Brno), Mgr. Bohumil Nekolný (analytik Institutu umění – Divadelního ústavu, bývalý úředník Ministerstva kultury), prof. Václav Riedlbauch (pedagog HAMU a VŠE, bývalý šéf Opery ND do roku 1989 a ministr kultury ve Fischerově vládě, nominovaný Paroubkovou ČSSD) a doc. PhDr. Milan Uhde (dramatik, bývalý ministr kultury v české vládě za OF, poté předseda Poslanecké sněmovny za ODS, pak US). 

Výsledkem čtyřměsíční práce této komise, které ovšem Ministerstvo kultury poskytlo velmi jednostranně vybrané dokumenty v rozsahu a šíři, které neposkytovaly relevantní podklady pro zpracování komplexního doporučení a které by neobstály ani jako bibliografie bakalářské práce, je návrh transformace Národního divadla. Rovnou s doporučením jmenovat ředitelem Jana Buriana jako jediného kandidáta. Stalo se, Ministerstvo kultury na konci ledna návrh transformace zveřejnilo, Jan Burian kývl a ministryně kultury Alena Hanáková ho 30. ledna 2013 jmenovala ředitelem ND, a to s účinností od 1. srpna 2013.

Hovoří se o koncepci, kterou tato expertní skupina vytvořila. Jak tuto koncepci hodnotíte? Skutečně při jejím naplňování hrozily věci, o kterých mluvil ministr Jiří Balvín?

Návrh transformace Národního divadla jako zadání pro výběr generálního ředitele“, jak je tento stručný materiál nazván, má být komplexním řešením situace ND v krátkodobém a střednědobém horizontu – jak je v jeho úvodu deklarováno.  

Zpracovatelé návrhu transformace si do budoucna představují Národní divadlo jako holdingový komplex tří autonomních, právně, ekonomicky, správně i provozně samostatných souborů: jedné Opery, jednoho Baletu a jedné Činohry, přičemž souborům mají být přidělené do správy jednotlivé budovy, které postupně rozbujely dominium Národního divadla. V čele těchto autonomních útvarů mají být ředitelé jmenovaní generálním ředitelem  mateřské společnosti ND a v jejich kompetenci mají být veškeré umělecké a provozní záležitosti včetně uměleckého vedení. 

Rozdělení budov a souborů na principu této autonomie autoři Návrhu stanovili tak, že v budově Státní opery má působit Opera a Balet ND. V budově Stavovského divadla a Nové scény bude působit Činohra ND, přičemž ve Stavovském divadle „má být uchován prostor pro hudebně divadelní provoz , například  typu mozartovské opery“, o kterém, jak vyplývá z popsaného principu autonomie, ovšem rozhoduje ředitel Činohry!  

Historická budova Národního divadla pak neměla mít žádný vlastní soubor, ale pouze své programové a dramaturgické vedení, které bude rozhodovat o naplňování tohoto divadla nejen projekty souborů Národního divadla, ale i prezentacemi dalších českých divadel a dokonce i pravidelným hostováním významných zahraničních souborů všech žánrů.

Takový komplex má tvořit první divadelní scénu ČR, prý srovnatelnou ve všech parametrech s evropskými divadelními domy obdobného významu a velikosti. Rozsah činnosti by prý měl zahrnovat péči o klasická i současná díla české a světové provenience, umožnovat nejvyšší kvalitu, mezinárodní spolupráci, umělecký experiment, podporu současných autorů.

Tomu všemu má odpovídat úroveň finanční dotace ze strany státu, přičemž je v Návrhu transformace uvedeno, že dotace Národního divadla je dnes čtyřnásobně nižší, než je tomu v případě srovnatelných institucí v zahraničí. (O tom, jak nesystémově by se rozevřely nůžky mezi dotací Národnímu divadlu a ostatním divadlům v ČR, jejichž výsledky v opeře často předčí úroveň naší první scény, ovšem experti cudně mlčí.) Ve střednědobém horizontu tým expertů považuje za žádoucí prosazení finanční podpory i z dalších veřejných zdrojů a vytvoření lepšího prostředí pro důstojnou a efektivní spoluúčast sponzorů.

Z institucionálního hlediska jako nejkorektnější řešení tým expertů  navrhuje vznik nového právního subjektu zvláštním zákonem o Národním divadle jako veřejnoprávní kulturní a umělecké instituci – ovšem s vědomím, že jde o dlouhodobý legislativní proces, který vyžaduje politickou shodu.  Z podtextu vyplývá, že shoda není. A proto experti uvažují o akciové společnosti  ze 100 % vlastněné státem, která je však zde shledána jako riziková, takže navrhované změny, jejichž nastartování komise považuje za akutní, mají probíhat ve stávajícím režimu příspěvkové organizace.

Ministerstvo má ovšem dát pětiletou záruku v řízení i financování a navýšit dotace o transformační náklady – jejichž výše ovšem v dokumentu není nijak specifikovaná. Bez navýšení financí prý hrozí provinční kvalita odpovídající dosavadnímu nuznému hospodaření. Jakousi nárazníkovou zónou mezi ředitelem ND a ministerstvem, která má vyloučit přímé zásady do řízení divadla ze strany státních orgánů, má být podle autorů Návrhu transformace „Garanční rada“, do které experti rovnou navrhli sami sebe, což ministryně Hanáková  - v té době již v demisi, kterou oznámila 12. června s tím, že na konci června 2013 končí - bez jakéhokoli zveřejnění 20. června honem schválila s účinností od 1. července na čtyřleté funkční období Garanční rady.

Připomeňme, že předložené řešení nápadně připomíná úsilí lidí kolem činohry Národního divadla, kteří na počátku 90. let usilovali o analogickou autonomii s historickou budovou bez vlastního souboru, což bylo v době, kdy dva členové skupiny zastávali významné ministerské posty – Milan Uhde přímo funkci ministra a Bohumil Nekolný působil jako ředitel Odboru umění a knihoven MK. Tehdy se této koncepci přezdívalo „zlaté garáže“ a mozartovský repertoár měl ve Stavovském divadle podle autonomního rozhodnutí činohry pod vedením Ivana Rajmonta ve třech stagionách  (z italského stagione, tj. sezóna, roční období, označuje dočasné působení divadelního souboru - operního, muzikálového, činoherního - v divadle, se kterým není organizačně svázán, zpravidla s jednou či s omezeným počtem inscenací. – pozn. red.) zajišťovat výhradně americký právník Alain Coblence –  tehdy čerstvě zrekonstruované Stavovské divadlo mu k tomu mělo prakticky zdarma poskytovat kompletní servis.

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Jakub Vosáhlo

17. listopad

Dobrý večer, pane Zdechovský, chci se zeptat, jak se díváte na prohlášení našeho vrcholného politika, cituji: Ne každý názor musíme respektovat a ne každý názor je stejně "hodnotný"? 35 let po revoluci je schopen toto říci do rozhovoru nás premiér? Opravdu? Svůj názor raději vyjadřovat nebudu, ale ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Vykládal o sobě, že je jako Superman. Vyoralův příspěvek k debatě o duševním zdraví premiéra

17:27 Vykládal o sobě, že je jako Superman. Vyoralův příspěvek k debatě o duševním zdraví premiéra

PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA - „Bohužel Bidenova administrativa se ještě v posledních křečích bu…