Víc než dvě desítky odborníků na sociální problematiku, ekonomů, sociologů a politologů vypočítaly z nejrůznějších podkladů výši minimálního důstojného výdělku v Česku. Ten činí v Praze kvůli vyšším nákladům 36 850, jinde v republice 31 463 korun hrubého. Podle Českého statistického úřadu průměrná hrubá měsíční mzda v zemi ve třetím čtvrtletí minulého roku dosáhla 33 697 korun, medián 29 549 korun hrubého pak znamená, že polovina lidí vydělávala méně, než je toto číslo. Když vezmeme v úvahu i důchodce, kteří často žijí skromně, nabízí se závěr, že valná část společnosti žije nedůstojně. Souhlasil byste s takovým závěrem?

S takovým závěrem souhlasit nemohu.

Myslím, že samotný pojem důstojná mzda je trochu matoucí. Autoři tvrdí, že je to mzda za „běžnou pracovní dobu, která pracujícím a jejich domácnostem poskytuje dostatek finančních prostředků k životu, který je většinou společnosti vnímaný jako určitý základní standard“. A dále se domnívají, že má umožnit „žít obyčejným, ale materiálně důstojným životem a cítit se plnohodnotným členem společnosti“.

Takovou roli mzda plnit nemůže. Mzda vždy bude odrazem působení tržních sil, kam budou vstupovat také poptávka po dané pracovní síle, poptávka po produkci, kterou pracovní síla vytváří, a tak dále. Jinak to ani být nemůže. Požadovat, aby mzda zaměstnanců především sloužila k jejich důstojnému životu, je jistě správné, ale je to idealistické pojetí, které nerespektuje fakt, že žijeme ve společnosti, která je založena na tržní ekonomice. A tržní ekonomika je také – a nejen – o vítězích a o poražených. To je její podstata.

Na druhé straně by samozřejmě vyspělá společnost neměla připustit, že část jejích členů bude žít – pokud se tak sami nerozhodnou – v materiální chudobě. Zejména v současnosti, kdy jak naše, tak i celá evropská společnost dosáhla vysokého stupně uspokojování svých materiálních potřeb. To bylo patrné právě v předvánočních dnech, kdy byla obchodní centra přeplněná zbožím v množství, které snad ani nemůže najít své uživatele, ani po všech možných výprodejích, o množství potravin končících na skládkách ani nemluvě.

Je jistě správné, že se někdo seriózně zabývá problémem důstojné mzdy, snaží se objektivizovat potřeby těch, kteří pracují za mzdu. Ovšem nezapomínejme, že určitá část občanů – a nemusí být ani malá – za mzdu nepracuje. Nejde jen o důchodce, ale o majitele realit, podnikatele, rentiéry a podobně.

Takže výsledky projektu důstojná mzda, na němž pracoval tým ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v podstatě nemají valný význam?

Ještě bych měl jednu poznámku k vypočítané výši důstojné mzdy. Předpokládám, že autoři tohoto konceptu to nemysleli tak, že důstojná mzda by měla být základní úrovní mzdy – tedy cosi jako minimální mzda, protože ti, co by dostávali mzdu pod úrovní oné důstojné mzdy, by vlastně nemohli důstojně žít, a to by bylo špatně. K tomu bych jen dodal, že pokud by tomu bylo takto a důstojná mzda by se rovnala minimální mzdě, pak by průměrná mzda byla někde kolem 80 tisíc až 90 tisíc.

To by ovšem změnilo natolik nákladové relace v ekonomice, že by se pak důstojná mzda zase posunula někam podstatně výše – mnohé položky, které dnes jsou základem propočtu, by musely být vyšší – například potraviny a především služby. Na to se často zapomíná, když se hovoří o tom, že naše mzdy by měly být dvojnásobné – ale naše ceny nemohou při takové úrovni mezd zůstat na stejné úrovni, jako jsou nyní.

Určitě na to neexistuje žádný výpočet, ale troufl byste si posoudit, v jakých etapách po roce 1989 se lidem žilo v Česku nejdůstojněji a v jakých nejméně? Zhruba se to období dá rozdělit na Klausovy vlády do roku 1997, vlády ČSSD 1998 až 2006, vlády ODS 2007 až 2013 a vlády s účastí či za vedení hnutí ANO od 2013 doteď?

Každá z těchto etap, o kterých hovoříte, měla svá specifika. Na začátku to bylo období nadějí a – bohužel – také iluzí a následně i zklamání. Třeba o tom, že za pár let se budeme mít jako v Rakousku a tak dále. Však si tu dobu ještě mnozí pamatují.

Posuzujeme-li úroveň materiální spotřeby, pak jsem přesvědčen, že je to právě poslední období po roce 2012, které patří k tomu nejlepšímu. Je to období sedmi let, kdy ekonomika a s ní i osobní spotřeba nepřetržitě roste. A co víc? Oproti všem předchozím letům máme dnes v podstatě plnou zaměstnanost, dynamicky roste nejen ekonomika, ale především mzdy a také starobní důchody. Tak dlouhé období prosperity je svým způsobem mimořádné v období po roce 1990.

Nelze však skrývat, že i přes relativní prosperitu toto období má své stinné stránky – stovky tisíc občanů jsou v exekuci, více než milion občanů má hypotéku na desítky let a tak dále.

Posuzováno pouze podle globálních čísel za národní hospodářství jako celek, pak skutečně je současná doba dobou prosperity a přejme si, aby ještě nějakou dobu tato prosperita vydržela.