Ve sněmovně se včera projednával návrh, aby ženy, které chtějí dítě, nemusely při žádosti o umělé oplodnění mít souhlas partnera. Bylo kolem toho dost emocí. Vy jste řekla, že právo na dítě nepatří k základním lidským právům, ale (což už tolik zmiňováno nebylo) za to právo dítěte na rodiče ano... Takže v podstatě kdyby návrh prošel, stát by legalizoval skutečnost, že by se rodily děti už od počátku znevýhodněné tím, že by neměly úplnou rodinu...

Týká se to především umělého oplodnění od anonymních dárců. Neřešila jsem vůbec umělé oplodnění jako takové. Ale ten návrh pana poslance Adámka znamenal další liberalizaci celého tohoto procesu. Ženy dnes musejí mít u anonymního dárcovství souhlas manžela nebo partnera. Ale tím, že by ženy využívaly služeb anonymního dárcovství, aniž by měly partnera, tím by si objednávaly dítě. Tady překračujeme hranici práv dítěte. Ony si nárokují, že chtějí dítě – ale takový nárok mezi lidská práva nepatří. Mohou mít touhu po dítěti. Nebo se může stát, že je žena sama a vychovává dítě. To se samozřejmě stát může. Pokud však žena programově zůstane sama a nechce partnera a dítě si tímto způsobem objedná, tak porušuje práva dítěte. Jednak na život v úplné rodině a vychovávání se vzorem otce a matky. Obecně ale umělé oplodnění s využitím anonymního dárce znamená v naší zemi, která má v této oblasti extrémně liberální legislativu, to, že upíráme těm dětem právo poznat své rodiče. A to vychází z úmluvy o právech dítěte. Další země přistupují postupně ke zpřísnění podmínek pro využívání anonymního dárcovství. Určitým způsobem umožní, aby poznal dříve nebo později svého biologického rodiče. Aniž to přinese nějaké nároky na majetky a podobně. V Austrálii, stát Victoria, zakázali úplně anonymní dárcovství. V zemích Evropy je regulace. My jsme také chtěli přistoupit k regulaci, abychom se jim v podmínkách vyrovnali a aby země nebyla vyloženě kolonií a tyto služby do našich klinik nejezdili využívat cizinci ve velkém množství. Jejich počet totiž neustále vzrůstá. Hlavně bych však chránila právo dívek – dárkyň na jejich zdraví.

Nepěkně vás osočila ministryně Marksová, že jste se zbláznila. Předpokládám, že se z toho nijak nehroutíte...

Z toho, co říká paní ministryně Marksová, se opravdu nehroutím nikdy. Občané by se měli spíše podívat na způsob práce a vedení ministerstva. Na to, jaké zákony se podařilo připravit a prosadit v parlamentu a hlavně, co dokázala zlepšit. Neustále sice něco plošně navyšují, ale nedokázali systémově vyřešit financování sociálních služeb, nedokázali přinést smysluplný zákon o sociálním bydlení. Je to naprostý paskvil. A teď je v podstatě pod stolem. A co se týče náhradní rodinné péče o opuštěné děti – situace v terénu je tak tristní, že ti lidé, kteří se kolem toho pohybují, mi volají a říkají, že systém je naprosto rozvrácený. Dětem se nedostává potřebné a kvalitní péče. Naopak se s nimi zachází nekvalitně, jako s balíky. Posunují se bez využití odborných služeb. Je to špatné. My jako poslanci se oproti ministerstvu snažíme nastavit práci výboru pro sociální politiku a formou usnesení, kde paní ministryni vyzýváme, co má napravit. Výbor pro sociální politiku se tomu opravdu pečlivě věnuje.

Nicméně v tomto vašem sporu dali poslanci zcela jednoznačně za pravdu vám, 135 : 40, takže možná ani všichni sociální demokraté s návrhem nesouhlasili. Aspoň třeba ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík z předloženého návrhu také nebyl nadšený...