Takzvaná zvláštní ruská operace na Ukrajině se skutečně zdá být dosti zvláštní, protože nejprve to vypadalo na „Putinův blitzkrieg“, většina hlavních ukrajinských měst se ocitla pod palbou – teď se naopak Rusové stahují do Donbasu, což měl být původně jejich prvořadý a vlastně jediný cíl. Jak tohle může prezident Putin po měsíci a půl válčení a nemalých ztrátách lidských i materiálních vysvětlit svým voličům a také svým kolegům v Kremlu?

Tak já se domnívám, že on to především vůbec nemusí vysvětlovat svým kolegům, protože na ty je spíše naštvaný, že ho neuvedli patřičně do obrazu, než válka začala, co se týká poměru sil či stavu ruské armády.

Ovládá Putin stále ještě ruské politické jeviště, je pánem situace?

On tu situaci ovládá stále a ovládá ji také díky propagandě skrze média, jako je třeba ruský televizní kanál číslo jedna, což je hlavní zdroj informací pro celé Rusko, který paradoxně nabízí divákům často pravdivé zprávy, k nimž my se tady u nás nedostaneme.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Jistě, nabízí se Ukrajina. Samozřejmě že Putin veškeré to protiruské dění tam dlouhodobě zveličuje, nicméně ruská televize informuje konzistentně o tom, že ten konflikt nespadl z nebe, že se datuje už od anexe Krymu a že je tu stále, pouze teď o něco intenzivněji a na vícero místech.

Existuje poměrně silný názorový proud, jenž predikuje, že Rusko se nenávratně přimkne k Číně a možná i k Indii a začne druhá kapitola studené války. Co o tom soudíte?

Já se domnívám, že studená válka číslo dvě už dávno začala. Až budou historikové zpětně hodnotit, kdy se tak stalo, tak dle mého soudu minimálně od roku 2014, tedy od anexe Krymu a povstání na Donbasu.

Zemřel známý ruský politik Vladimir Žirinovský, jehož si mnozí budou pamatovat jako autora skandálních, občas i agresivních prohlášení, a to i na adresu režimu, ale v tom hlavním byl vždy věrným spojencem Kremlu, ať už šlo o konfrontaci se Západem, anexi Krymu, přijímání nových represivních zákonů či změny v ústavě výhodné pro režim. Měl podle vás alespoň teoreticky potenciál vážněji konkurovat Vladimiru Putinovi?

Vy jste to už sám naznačil – a sice že Žirinovský byl tak trochu šašek, pozér a jakýsi bavič. Ale v žádném případě nešlo o člověka, byť byl v Rusku i na mezinárodní politické scéně dobře známý, který by mohl reálně pomýšlet například na úspěšnou kandidaturu na ruského prezidenta proti Vladimiru Putinovi. Jeho moc byla spíše přeceňována.

My samozřejmě do Kremlu nevidíme, pokud se tedy s nějakými záběry nepochlubí ambiciózní hackeři, ale nezdá se vám, že otázka odstranění Vladimira Putina prostřednictvím interní revolty, už teď tak úplně není na pořadu dne?

Putin má skutečně vysokou podporu obyvatel Ruské federace (údajně až 80 procent z nich). A to číslo možno bráti relativně vážně, protože i v Rusku jsou agentury provádějící průzkumy, které jsou skutečně nezávislé a do značné míry objektivní. Budeme-li tedy vycházet z těchto čísel, pak Putinovo odvolání či sesazení není na pořadu dne. Ale to nemusí znamenat vše, protože jeho autorita je v rámci té ruské mocenské struktury značně otřesena, protože předvedl naprosto fatální lidské, politické a morální selhání.

Jak se zatím Slovensko vyrovnává s ukrajinskými uprchlíky? Předpokládám, že ten první entuziasmus pomáhat za každou cenu už přece jen vyprchal, a tak jako u nás v Česku už se lidé začínají čím dál tím hlasitěji tázat, z čeho vlastně ony tři stovky tisíc Ukrajinců uživíme?

Na Slovensku se zatím tyto hlasy příliš neozývají, myslím si, že naši lidé to zvládli velmi dobře, vláda už organizačně o něco hůře, ale i tak je zde stále cítit ta velká vůle a snaha pomáhat. Podle mě jde o určitý tíživý pocit, který Slováci mají z toho, když se válčí skutečně pár desítek kilometrů od našich hranic – a to tato generace ještě nikdy nezažila, aby se k nám válka přiblížila takhle blízko. A lidi to motivuje pomáhat.

Spojené státy a Čína budou ti, kteří budou jednoznačně z konfliktu na Ukrajině ekonomicky i geopoliticky profitovat, souhlasíte s tímto názorem?

Souhlasím, podle mě to bude především Čína, která bude těžit nejvíce, protože si vlastně nezadala ani na jedné, ani na druhé straně. Dobře na tom budou i USA, které ale musejí počítat s tím, že historie se bude ptát na summit NATO z roku 2008, kde právě zejména Američané velmi nezodpovědně předestřeli ten plán, že Ukrajina a Gruzie se mají v budoucnu stát členy Severoatlantické aliance. A dnes vidíme, jak tato iniciativa skončila – totální katastrofou a fiaskem.

Teď jako by tu vzniklo nějaké tabu, že o těchto otázkách se patrně pod vlivem trvající války prostě nebude mluvit, ale to se do budoucna změní – a USA se budou muset zodpovídat z mnoha nepříjemných otázek.

Jestliže Němci či Francouzi se v rámci NATO snažili ten problém řešit mírově a brzdit ho, či zpomalovat, tak Američané či Velká Británie ho spíše akcelerovali. A v tomto tichém souboji, který je běžnému občanovi samozřejmě zcela neviditelný, se více prosadili Američané a Němcům a Francouzům tak nakonec nezbylo, než zařadit se do šiku a do řady.