Uprchlická krize hýbe Evropou. Server Česká justice informoval o uniklém alarmujícím dokumentu německých tajných služeb, kde se varuje, že „integrace tak velké skupiny není možná“, a pokud větší množství lidí přestane dodržovat zákony, upadne Německo kvůli politice Angely Merkelové do chaosu. Přistěhovaleckou politikou se vyrábějí extremisté a lidé se radikalizují, uvádí také dokument. Co k tomu říci? Máme se obávat chaosu, růstu extremismu a přibývání „no go“ zón, jak to známe z Francie?

Server Česká justice je třeba brát s určitou rezervou. Mimo jiné jsme si na něm mohli přečíst pasáž vztahující se k domácí Bezpečnostní informační službě (BIS): „Islamisté využívají azylové řízení, po vyhoštění zůstávají v Schengenu bez dohledu v právním vakuu. Jsou vážnou hrozbou všem. Integrace muslimů žijících v diaspoře v zemích tzv. Západu selhává, postupy členských států EU vůči migrantům jsou v případech zadržených džihádistů neúčinné a jsou bezpečnostním rizikem. Týká se to i České republiky. Vyplývá to z dnes zveřejněné výroční zprávy BIS za rok 2014.“

Zpráva BIS však zveřejňuje roční závěry a dlouhodobé poznatky, které se týkají i terorismu a jeho konkrétních bezpečnostních hrozeb za rok 2014. Na současnou migrační vlnu tedy nereaguje a reagovat nemůže.

Růstu extremismu se jistě bát máme. Jenom bychom si měli uvědomit jeho pravé příčiny. Imigrační krizi vnímám spíše jako katalyzátor, který obnažuje problémy sociální. Když v minulých letech v Paříži a jinde hořely ohně – byly to ohně sociálního konfliktu. Francie byla kdysi kolonizátorem – a na jejím území žije část populace z jejích bývalých kolonií.

V kapitalismu to tak již chodí, že první na ráně jsou imigranti a etnické menšiny. Na ty asociální politika dopadá přednostně. Též není nic nového, že zbídačení a kriminalita k sobě mají blízko. Zde bych doporučil k přečtení Kellerovu publikaci: Posvícení bezdomovců. 

Máme tu tedy problém nikoli migrační, ale sociální. Imigrace potom slouží jako určitý katalyzátor tohoto sociálního problému. Připadá mi, že žijeme ve společnosti, v níž proti sobě stojí umělé tábory, z nichž ani jeden neútočí na branku. Spíše se hraje mimo branky: Na jedné straně se nám houfují „humanisté“, z nichž ale mnohým nevadí nehumánnost kapitalismu jako systému. Naopak, snaží se tento systém obhajovat jako jediný možný – a vůbec si nekladou otázku, nakolik je ještě kompatibilní s demokracií, lidskými právy či humanitou. S takovými se identifikovat nemohu.

Druhá strana zase poukazuje na pokrytectví celé řady bojovníků za humanitu – a sama se stylizuje do role „racionálních ochránců našich hodnot“. Opět se ovšem stává oporou systému a jeho elit, neboť nepoukazuje na hlavní problém, ale svůj hněv soustředí na zástupné viníky. Tím se ovšem dopouští stejného pokrytectví jako ti, vůči nimž se vymezuje. Je neškodná pro zájmy nadnárodních korporací – a apelem na individuální ozbrojování ještě podporuje zbrojařské koncerny. Ty se mohou toliko smát. Hned na celé kolo. Ani s touto stranou se nemohu ztotožnit.

Ti, kdo poukazují na to, jak se nikomu a ničemu nepomůže, často razí nutnost chránit své rodiny. Opravdu budeme bezpečnější společností, když každý druhý bude mít kolt u pasu? Všichni budou tak zodpovědní, že se zbraně nedostanou do rukou dětem a nebude docházet k tragédiím, kdy jedno dítě zabije druhé? Skutečně chceme společnost, kde se bude střílet na školách i v zaměstnáních? Spíše bychom měli požadovat, aby fungovaly naše tajné služby a uměly nás před potenciálními teroristickými útoky ochránit.

Když jsme viděli nechutné trenky nad Hradem s tím, že historická standarta byla odcizena, došlo nám, jak chatrně byl hájen Pražský hrad a jak málo bezpečnosti bylo dopřáno naší hlavě státu. To zrovna člověku, který se chce cítit relativně bezpečně, nepřidá.

Zpět ale k Evropské unii. Ta si zadělala na velký problém – a to redukcí sociálních práv svých občanů. Nezvládla balkánskou krizi a selhala, když dopustila občanskou válku v bývalé Jugoslávii. Role německých čelných politiků té doby je neoddiskutovatelná. Západní Evropa nebyla připravena na pád „železné opony“. Vlastně si ho ani nepřála. S pádem této opony začal systém likvidovat model sociálního státu.

S velkou pompou se sjednotilo Německo. Sjednotilo se navenek, uvnitř ale zůstalo rozděleno. Zlikvidovala se konkurence v podobě řady strategických podniků NDR. Lidem nepomohou dotace, potřebují práci. A práce jim byla vzata. Proto mnoho lidí emigrovalo za prací z bývalé NDR do SRN.

Noví členové se v Evropě nestali plnohodnotnými. Za přečtení jistě stojí kniha Ilony Švihlíkové „Jak jsme se stali kolonií“.

Selháním Unie byla politika fiskálního paktu, byla jím podpora krvavého Majdanu a jsou jím protiruské sankce. Jako třešničku na dortu těchto selhání lze uvést asociální přístup vůči Řecku.

Kdyby Evropa dokázala být solidární jako celek, prostě by si imigranty rozdělila, protože by se všude měli stejně dobře – a nikdo by si nepřišel ohrožen ve svých sociálních právech. Jenže Evropa je rozdělena. Je zde zbědovaný Balkán, je zde z války se vzpamatovávající Jugoslávie, jsou tu východoevropské a středoevropské státy, jejichž občané prožívají značné rozčarování. Je tu Řecko, jemuž se diktují podmínky jako po kapitulaci. Toto není ráj napohled. Zvláště dohlédneme-li až na Ukrajinu.  

Podle řady náznaků panují uvnitř Evropské lidové strany konflikty a stále podrážděnější diskuse kvůli uprchlíkům. Na sjezdu ELS kritizoval šéf Evropské rady Donald Tusk evropské lídry za naivitu. Otevřenost se podle něho rovnala bezmocnosti a svoboda chaosu. Do toho vystoupil německý ministr Schäuble s tím, že nálada mezi řadovými členy ve vládnoucí CDU je dramaticky špatná a může se ještě zhoršit. Jak toto všechno číst a vnímat? Lze v tom spatřovat náznaky možné změny politiky?

„Koncem listopadu 2011 jsme dostali jasný signál, že Německo chce všech 27 členů Evropské unie podřídit svému plánu integrace rozpočtové politiky a vytvoření přísného centrálního dohledu nad rozpočty.“ Který politik byl tváří tohoto výroku? Nikdo jiný než ministr Schäuble.

Nikoho z evropských politiků si neidealizujme. Merkelovou, Schäubleho, Tuska, Orbána či Hollanda. Tito politici toliko udržují současný systém při životě. Navíc ti z nich, kteří měli být levicovými, tento pojem zdiskreditovali. Levice by neměla být prosystémová, protože v tom okamžiku se stává nelevicovou. Nehájí zájmy těch, které by z logiky věci hájit měla. Pak se nemůžeme divit, že lidé mezi pravicí a levicí nerozlišují. Nerozlišují, neboť levice neexistuje.

Z tohoto úhlu pohledu žádnou výraznější změnu na evropské politické scéně nečekám. Pouze „pravice“ bude týt z imigrační krize a bude na ní sbírat politické body. To ovšem nemůže trvat věčně. 

Situace se zhoršuje i mezi migranty, kde častěji dochází k násilí, rvačkám a podle jednoho výzkumu pracovního trhu v Německu jsou uprchlíci pro tamní trh nepoužitelní. Do jaké míry dojde i díky tomu buď ke zpřísnění celkové migrační politiky (především lepší ochrana hranic), anebo naopak k otevření „evropské náruče“ a přijímání migrantů ve stále stejně velké míře? Nakolik je pravděpodobná podpora velkých utečeneckých táborů mimo Evropu a deportace uprchlíků z Evropy tam?

Jeden výzkum není směrodatný. Abychom mohli dělat nějaké relevantní soudy, potřebujeme aspoň základní data o věkové a vzdělanostní struktuře migrantů, o jejich kvalifikaci, případně znalosti angličtiny nebo jiného jazyka.

Při takto značné mase lidí je z psychologického hlediska jasné, že někteří lidé se budou chovat agresivně. Vezměte si, že máte početný dav v krizové situaci. Je vyloučené, aby se v něm neprojevily násilné tendence.

Současně si však přibližme, co je takovým stresorem. Ono když narážíte na nenávist, na bariéry a na další útrapy, někde se to ve vašem chování projeví. Podepíše se to na něm. Měli bychom odlišovat, kdo se chová agresivně – a kdo hledá pomoc.

Co znamená podporovat utečenecké tábory mimo Evropu? Udržovat množství lidí při živoření, aniž mají naději na život? Jen proto, že války a zbrojní koncerny mají přednost?  

Významným tématem je ruské vojenské angažmá v Sýrii. Jak aktuálně vypadá situace? Bašár Asad je ochoten vypsat nové volby, když dojde k poražení IS. Rusko a USA jsou prý ochotny se domluvit na určité míře spolupráce. Co to všechno může naznačovat směrem k budoucímu vývoji?

Ani tady bohužel nejsme schopni racionální debaty. Hlavní pes je zakopán v tom, že USA, ač to nepřiznají, sledují jako primární cíl svržení Asada, nikoli poražení či aspoň výrazné oslabení takzvaného Islámského státu.

Neidealizujme si ani roli Ruska, respektive Putina. Pro něho to je pouze další tah šachisty, který hraje tak, aby v první řadě neprohrál – a v té druhé sám dal soupeři mat.

Je jistě správné, abychom si všímali případných civilních obětí po ruských útocích. Je ale až komické, jak média neustále soustředí pozornost na ruské akce, které trvají chvíli – a v případě mnohaletých útoků USA, při nichž zemřel bezpočet civilistů včetně dětí, pouze špitala o nutných vedlejších ztrátách.

Cíle Ruska a USA v Sýrii jsou protichůdné. A to se projeví i v jejich „spolupráci“. Těžko s někým naplníte nádobu vodou, když druhý ji bude, zatímco vy naléváte, vylévat.

Nejhůř pak na tom budou samotní Syřané. Ono se často skloňuje, jací jsou ti muži zbabělci, že nebojují a emigrují. Za koho ale mají bojovat? Řekneme, že za svobodu. Znamená však svobodu Asad? Znamenají ji některé islamistické a teroristické skupiny v zemi? Znamená ji boj Kurdů za svůj vlastní stát? Není to opravdu jednoduchá situace.

Co se týče budoucího vývoje, obávám se, že v Sýrii boudou bojovat Američané, Rusové, Číňané, Izraelci atd. Tedy že světový konflikt bude na světě.  

Hodně je slyšet o Izraeli, jehož prezident byl před týdnem na návštěvě ČR. Premiér Netanjahu jde tvrdě proti Íránu a šokoval výrokem, že k holocaustu Hitlera přesvědčil palestinský muftí Amín al-Husajní. Jeruzalémem také zmítaly násilnosti, k jejichž ukončení vyzval nejen izraelský premiér, ale i americký ministr zahraničí John Kerry. Jde „jen“ o občasný scénář v neklidném regionu, nebo se máme připravit na větší problémy?

Osobně bych se bál větších problémů. Ono možný pád Asada můžeme vnímat v celkovém kontextu jako další krok Západu proti Íránu. Izrael by mohl v celém procesu sehrát velmi neblahou epizodu.

Tak jako zazněla nehorázná slova z úst Jaceňukových, že Stalin napadl Německo, bohužel v podobném duchu si počínal i „jestřáb“ Netanjahu v případě dříve citovaného výroku.

Uvědomme si, že v syrském konfliktu je zapojeno čím dál více stran včetně světových velmocí. Zájmy jednotlivých aktérů se přitom rozcházejí. To zavání mezinárodním konfliktem, bez pardonu. 

Saúdská Arábie začíná mít kvůli padajícím cenám ropy vážné hospodářské problémy. V království, jemuž podle mnohých analytiků vládne královská rodina ve stylu oligarchické skupiny, se holduje kokainu, popravuje jako na běžícím pásu, s lidskými právy si nelámou hlavu a zřejmě aktivně podporují teroristické skupiny na Blízkém východě i Evropě. Jak se s tím vypořádat? A jak nahlížet na uvedené „typické“ jevy fungování království, jehož výrazným spojencem jsou USA?

Saúdská Arábie je typickým příkladem dvojího metru Západu. Zatímco Husajn, Kaddáfí či Asad jsou nazývaní diktátory (všimněte si, že až tehdy, kdy ruku v ruce s USA nepáchají válečné zločiny, o čemž by třeba mohl dlouze vyprávět S. Husajn), režim Saúdské Arábie je nejspíše garantem „našich západních hodnot“.

V první válce v Perském zálivu (1980 až 1988) nasazoval irácký prezident Saddám Husajn chemické zbraně systematicky proti íránským vojákům a civilistům. Od roku 1983 umírali lidé nejprve po útocích yperitem (též hořčičný plyn) a od září 1988 nasazoval Irák i nervové plyny sarin a tabun. O tom všem byly USA od počátku detailně informovány. V roce 1988 poskytl Washington režimu Saddáma Husajna dokonce špionážní informace a cílová data k chemickým útokům na irácké jednotky, které byly tehdy na poloostrově Faó v přesile.

USA nepřiznají, že boj proti Islámskému státu vlastně nemyslí vůbec vážně. Že je to pro ně v podstatě spojenec proti Asadovi. Pokud ovšem máme za „spojence“ takovýto režim, zcela diskreditujeme „naše západní hodnoty“, za něž snad máme být i ochotni padnout. Jsme vlastně v zajetí studenoválečného uvažování.

Kdyby tento nelidský režim neměl podporu Západu, vlastní lid by ho za chvíli svrhl. Položme si otázku, kdo by takový scénář neuvítal a v čím zájmu je naopak tento režim držet u moci?

Na Ukrajině skončily komunální volby. Účast byla nízká, v některých východních oblastech se vůbec nevolilo a ke zmaření hlasování došlo dokonce i v Mariupolu, který má pod kontrolou ukrajinská armáda. Celková situace Ukrajiny je stále tragická, Kyjev pod kontrolou Donbas nemá, blíží se zima, korupci nikdo nelikviduje a lidé jsou naštvaní. Co to naznačuje? A jak hodnotíte, že ukrajinská krize spadla z dohledu a v podstatě to už není mediální téma?

Vývoj na Ukrajině je svým způsobem jednou z několika velkých proher Evropské unie v posledních letech. Stále jsem přesvědčen, že kdyby z její strany existovala vůle, dalo se krvavé občanské válce zabránit. To by ale Unie nesměla podporovat jakékoli síly včetně pučistických a legitimizovat nelegitimní vládu, která neměla mandát od občanů. Okolnosti kolem krvavého Majdanu se nevyšetřují – a Evropa se tváří, že věří scénáři, v němž „zlé Rusko“ podniklo invazi na Ukrajinu. To se ovšem nestalo. Dokola se opakuje, že na počátku všeho byla anexe Krymu. Na počátku všeho ale anexe Krymu nebyla – jenom je mnohým politikům nepříjemné tato fakta přiznat.

Situace na Ukrajině je před zimou tristní. Navzdory minským mírovým dohodám se stále ještě válčí, třebaže ne s takovou intenzitou. Kyjevská vláda označuje za hlavního agresora Rusko – a Evropa mlčí. Nikdo se Jaceňukovi s Porošenkem nepostaví. Nikdo nevykřikne jako ono malé dítě v Andersenově pohádce o Císařových nových šatech, že je panovník nahý – respektive že je ukrajinská vláda, kterou část země neuznává, hnědá od sklepa až na půdu.

Ukrajinu sprostě vysávají různé oligarchické kliky – a Unie dělá, jako že tato země směřuje k demokratizaci. Větší známku pokrytectví opravdu pohledat.

Trpí přitom Ukrajina jako celek. Území postižená boji čelí humanitární krizi. Mimochodem i tady se projevuje selektivnost některých rádoby humanistů, kteří ani neškytnou nad osudem těchto lidí, protože by současně museli přiznat, kdo a s čí pomocí k situaci těchto lidí přispěl.

Země je zmítána nacionalismem, prorostlá korupcí – a co hlavně – silně sociálně rozdělená. V žádném případě není připravena na vstup do Evropské unie. Ostatně Unie není vůbec připravená na přijetí Ukrajiny. O tom se ale moc nemluví.

To je také jeden z důvodů, proč již ukrajinský konflikt neplní titulní stránky novin a obrazovky hlavních večerních zpráv. Lidem by totiž rychle došlo, že to s tím „Putlerem“ nebylo tak horké – a naopak, třeba by se mohli začít ptát, zda k tomuto nesmyslnému konfliktu muselo vůbec dojít.

S našimi velkými „Rusobijci“ samozřejmě nic nehne – a pojedou si dál to své. Pokud pak ale navíc mluví o nějaké humanitě, měli by si uvědomit svou směšnost. Jenom pak téma imigrace, které není jednoduché, diskreditují.

Navíc tu je okolnost, že navzdory různým „věšteckým prognózám“ a hysteriím, jak zítra Rusko dobude Polsko a pozítří stane v Lisabonu, je zahraniční politika Ruska jiná. Rusko se zapojilo do boje proti „Islámskému státu“ – a tak vlastně nastavuje zrcadlo dosavadnímu postupu USA „proti terorismu a fanatismu“.

Bude složité udržet doktrínu o „nebezpečném Rusku a hodném Západu“, který hájí ty nejcennější hodnoty.   

Skončily bedlivě sledované parlamentní volby v Polsku, kde vyhrála opoziční konzervativní strana Právo a spravedlnost, z níž vzešel i nový prezident Andrzej Duda. Co z toho vyvozovat? Co se změní z hlediska řešení migrační krize? Roste šance na odmítnutí stálého povinného mechanismu kvót, které prosazuje Merkelová?

Je zřejmé, že středoevropský prostor se nějakým způsobem chová a na něco reaguje. Někdo ho za to může kritizovat – ale kořeny jsou, jak již jsem zmínil dříve, v politice Unie, která vlastně své nové členy po pádu „železné opony“ nepřijala. Vždy některým zůstal přídomek pomalejšího rychlostního pruhu či nálepka nějaké druhé či dokonce třetí kategorie.

Pro občany těchto států ovšem nic pozitivního do budoucna nevidím. V Polsku ani Maďarsku nejsou síly, které by řešily (či vůbec mohly řešit) poměrně zásadní sociální problémy. Nyní mají podporu kvůli strachu lidí z příchodu fanatiků, kteří budou podnikat teroristické útoky či jinak terorizovat domácí obyvatelstvo. Tato podpora ale nebude mít neomezené trvání. Jakmile sociální úroveň lidí půjde ještě prudce dolů, budou mít tyto vlády vážné problémy.

Nedohodne-li se Evropa, tj. všichni její členové, bez ohledu na počet obyvatel či dynamiku ekonomiky, na společném postupu, jakýkoli navržený mechanismus se zhroutí. Evropská unie ovšem bolestně často nenachází společný postup – a pokud ho nachází, potom při tak tragickém rozhodnutí, jakým byla podpora fiskálnímu paktu.

Když však USA podnikly invazi do Iráku, Evropa se rozdělila na takzvaně starou a novou. Nezapomínejme, které to byly státy, jež si tehdy Bush pochvaloval. Česká republika byla mezi nimi.

I některé prounijní struktury začínají varovat před rozkolem mezi evropskými elitami a běžnými lidmi a roste podpora radikálních hnutí. Lze od současných lídrů a vedení států očekávat vyslyšení nálad a názorů většiny obyvatelstva, které je naladěno proti masivnímu přijímání uprchlíků, anebo bude dosavadní přístup Merkelová a další lídři tlačit silou?

Pokud Unie společnou řeč nenalezne – a nezdá se, že by ji nalezla, můžeme očekávat, že se Evropa navrátí ke stavu, kdy dřívější velmoci budou prosazovat své soukromé zájmy. Evropa se tak bude opět štěpit. Místo kooperace budou jednotlivé země spolu soupeřit – a sociální konflikty se v jednotlivých státech začnou vyhrocovat. Opakuji – primárně se tak nestane kvůli imigraci – tu by sociálně silná a kompaktní Unie musela být schopna zvládnout, ale kvůli rozbití sociálního státu. Kvůli asociální politice, jež lidi rozděluje. Pokud vytvoříte prostředí, v němž spolu musejí jedinci válčit o kousek žvance, nemůžete očekávat solidaritu a ani špetku humanity. Použiji metaforu – je to obdobná situace, jako by si žena samoživitelka, která nemá z čeho uživit své malé dítě, vzala na starost z útulku několik psů. Nejprve samozřejmě musí mít možnost postarat se o to dítě.

Unie se tváří, že je bohatá. Již ale neřeší, že je bohatá jenom pro někoho. Že její dotace často mizí v černých děrách a že přibývá těch, jejichž sociální úroveň je katastrofální. Kdo četl od Loukotkové Spartaka, jistě si vybaví větu: „Kapua nemá chudých.“ Pyšní většinou neukazují na odiv svou nelidskou tvář.    

Podle posledního průzkumu, který byl zveřejněn minulý týden, roste nespokojenost Čechů se členstvím v EU. Historicky je nyní proti členství 62 procent lidí. Kdo za to podle vás nese odpovědnost, kdo těmto náladám pomohl? Co by s tím vedení země mělo dělat?

Vezměme si například velice nízkou voličskou účast ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 (u nás i na Slovensku). I to již byl samozřejmě nějaký vzkaz.

Faktorů, proč tomu tak je, existuje celá řada. Určitě bych zmínil jednostranně protiruské sankce s tím, že na kyjevskou vládu žádné uvaleny nejsou. Nedůvěryhodnost představitelů EU je jistě jednou z příčin, proč se lidé nehrnou k urnám. Dalším důvodem může být pocit odstrčení, pocit, že na váš názor velcí neberou ohled. Nechme nyní stranou, nakolik je takový pocit opodstatněný. Důležité však je, že v mnoha lidech může hlodat – a jsem přesvědčen, že hlodá.

Já jsem například chtěl Evropu solidární a sociálně pokud možno spravedlivou. Takovou Evropu ale bohužel nevidím. Vidím Evropu rozhádanou, Evropu kapitalistickou, kde partikulární zájmy vždy převáží zájmy kolektivní. Osobně z Unie vystupovat nechci, neboť jsem přesvědčen, že evropské státy nějakou takovouto bázi potřebují, aby se nedostaly do područí některé z velmocí. Je ale třeba, aby Unie stála na zcela jiných základech. Aby byla vystavěna na nějakém alternativním modelu k současnému systému. Ten jí totiž neumožňuje ani humanitu, ani demokracii.

Když již mluvíme o té zodpovědnosti. Vzpomeňme si na ty, kteří nám tu mávali složenkami, kolik každý z nás dluží – a kteří nás vyzývali právě ke zodpovědnosti. Tito politici se často tváří jako ohromní Evropané. Ušlechtilost by z nich šla přímo lisovat. Bohužel ušlechtilost falešná. Do vznešených frází byly mnohdy zabaleny velmi sprosté činy.

Neměli bychom zapomínat, jak se u nás (ne)hospodařilo s penězi z evropských fondů.

Chceme-li ještě Unii resuscitovat, je podle mě důležité, aby byla posílena občanská práva – kam na první místo řadím práva sociální. Aby již nebylo možné něco podobného, čemu čelí řečtí občané, kde dvě tři generace mohou být generacemi ztracenými. Stačí připomenout již dnes neúměrně vysokou nezaměstnanost mladých Řeků.

Nepomohou nám zadrátované hranice – ale naopak, může nám pomoci, pokud se občané z různých států, ale se stejným sociálním statusem a s totožnými sociálními problémy začnou spojovat – a následně budou společně bojovat za svá sociální práva.  

Prezident Miloš Zeman čelil kritice Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ohledně vyjadřování se vůči uprchlíkům a islámu. Někteří analytici soudí, že prezident stupňuje rétoriku vůči islamismu, podle řady komentátorů dělá Zeman Česku ostudu a terč pro kritiku, že jsme k uprchlíkům nepřátelští. Zaslouží si oprávněně prezident takové soudy?

Jak již jsem uvedl, jsem odpůrcem paušalizace. Než dáme někomu nějakou nálepku, měli bychom si zjistit fakta. Pokud nelze získat fakta přesná, chce to mít aspoň přibližné informace. Je snadné o komkoli vynést jakýkoli soud. Bez dat jsou ale podobné soudy toliko přesvědčením, nikoli znalostí.

Můžeme slyšet výkřiky typu „ochraňme bílou rasu“. Pominu-li cokoli ostatní, tento výrok neobstojí již tím, že řada migrantů pochází ze zemí, kde žije takzvaná „europoidní rasa“ (sever Afriky, Blízký východ, střední Asie). Navíc ne každý příslušník černé či žluté rasy (držíme-li se již tohoto rasového členění) vyznává islám. Škatulky se tedy bortí. A budou se bortit ještě více při pohledu na různé formy islámu. Rozhodně neplatí, že co muslim, to islamista. Kdo tvrdí, že Islámský stát je produktem islámu, nemluví pravdu. Ostatně – to se ukazuje v „našem slavném boji proti Islámskému státu“, kdy se potvrzuje, že tato organizace přišla k moci díky válce proti Iráku a že se někomu hodí do krámu jako protiasadovský nástroj. P. C. Roberts poukazuje na fakt, že se v USA v posledních letech výrazně omezily občanské svobody – a to na základě „boje proti terorismu“ po událostech z 11. 9. 2001. A že nikdo nedoložil, že by tyto útoky jakkoli souvisely s islámem.

Dovolím si zde Robertse citovat: „FBI učí své protiteroristické agenty, že ‚mainstreamoví‘ američtí muslimové nejspíš sympatizují s teroristy, že prorok Mohamed byl ‚vůdce sekty‘ a že islámská praxe věnovat se dobročinnosti není ničím víc než ‚mechanismem financování boje‘.“ Ve školicím zařízení FBI v Quanticu ve Virginii se agentům ukazují schémata, z nichž vyplývá, že čím „zbožnější“ je muslim, tím jsou jeho sklony k „násilí“ pravděpodobnější. V instruktážní prezentaci FBI se dodává, že tyto zničující tendence nelze usměrnit: V rámci muslimského práva je „jakákoli válka proti nevěřícím ospravedlněná“ a „zklidnění situace je neuskutečnitelné, pakliže bude Korán i nadále považován za Alláhovo slovo“. Chvilku se nad tím zamyslete. Žádná muslimská země Spojené státy nenapadla. Podle oficiálních zpráv byli únosci z 11. září původem převážně za Saúdské Arábie a nejednali jménem žádné muslimské vlády. Přesto americká vláda rozpoutala válku proti třem muslimským zemím – Afghánistánu, Iráku a Libyi – a angažuje se ve vojenských operacích proti údajným teroristům ve třech dalších islámských státech – Pákistánu, Jemenu a Somálsku… Spojené státy se rozhodly vést válku proti Iráku na základě úmyslných lží a neexistujících „zbraních hromadného ničení“ a podvržených snímků „hřibovitých mračen“ z pokusných výbuchů neexistujícího jaderného programu… Čím se to liší od prohlášení Adolfa Hitlera, že „včera v noci polské oddíly překročily hranice a napadly Německo“? (Roberts, Paul Craig, Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu, Triton, Praha/ Kroměříž 2015, 172 s., ISBN 978-80-7387-903-7P, s. 78–79) Pokud nechceme přijít o zbytky naší svobody, mějme tato Robertsova slova na paměti.

Nyní přejdu k výrokům prezidenta Zemana. Ten prohlásil, volně převyprávěno, že většina imigrantů si nezaslouží soucit, který si naproti tomu zaslouží hlavně děti. A že nechápe rodiče, kteří vystavují děti riziku utonutí na gumových člunech.

Osobně se neodvažuji kohokoli soudit. Budeme-li žít v prostředí, kde se válčí, jsem toho názoru, že budeme usilovat o bezpečí hlavně našich rodin. Z důvodů riskantní cesty ve člunech však odcházejí především mladí, zdraví muži, kteří tak touží řešit ekonomickou situaci svých rodin. A je nutno dodat – muži bohatí – neboť pašerácké, dobře organizované sítě jsou drahé.

Někteří však nehodlají své děti ponechat v zemi, kterou nepovažují za bezpečnou. O to je tragičtější, když pak vidíme mrtvá dětská tělíčka.

Lékaři bez hranic – ano ti, kteří byli zcela bezprecedentně bombardováni USA v Kundúzu (bezprecedentní je to proto, že jejich souřadnice měli bombardující k dispozici, takže to nemůžeme přejít jako omyl) – dělají pro migranty, co je v jejich silách. Upozorňují na skutečnost, že imigrovat mohou za daných podmínek hlavně mladí, zdraví muži – a že je sporné toto označovat jako čistě ekonomickou migraci, neboť se tak snaží často řešit velmi neutěšený život svých rodin a blízkých.

Stejně tak bychom ale měli zmínit ty chudé, kteří emigrovat nemohou. Ty slabé, kteří by cestu nepřežili. Ti nemají na naši humanitu nárok? Co pro ně děláme? To je další selektivnost, jíž se řada politiků dopouští. Že někdo jako by neexistoval, navzdory tomu, že je ten někdo ve většině.

Myslím si, že pokud někdo prchá před válkou či bídou, nestojí o soucit. Potřebuje dostat šanci. Ti lidé nemají čas čekat, až se změní systém – a to z nehumánního v humánní. Stejně tak ale nemají čas naši potřební, které systém generuje jako „nepotřebné“. Z nich nemá zisk, tak jsou pro něj neužiteční. Nebavme se tedy vůbec o soucitu. Bavme se o lidské důstojnosti a sociálních právech.

Pokud si již chceme všímat nějakých výroků politiků, které by nás měly znepokojovat, je to například prohlášení možného budoucího prezidenta USA Jeba Bushe: „Pokud budu v roce 2016 zvolen prezidentem, budu se snažit vytvořit koalici s evropskými a arabskými partnery, která bude pracovat na sesazení syrského prezidenta Bašára Asada… Pokud nic neuděláme, prakticky se s Blízkým východem loučíme.“ Je to Jeb Bush, kdo obhajuje neobhajitelné – mučení – a kdo si jako svého poradce pro zahraniční politiku vybral strůjce války v Iráku Paula Wolfowitze. A pro koho je Saúdská Arábie spojencem.

Má dokonce tu drzost, že říká: „Chtěl bych říct, že 11. září jsme byli napadeni, a můj bratr, a to neříkám, protože jsem Bush, ale protože miluji tuto zemi… Jsem hrdý na to, co udělal, aby vytvořil pro naši zemi bezpečné prostředí.“ 

Toto by měly být výroky, které zaslouží odsouzení, protože podporují lži a válku. Legitimizují lež, která vedla k válce proti Iráku a milionům mrtvých. Našel se však v naší zemi někdo, kdo by tyto výroky odsoudil? A jak se k celému problému postavila OSN?

Pokrytectví, přetvářka, dvojí metry. Saúdská Arábie – náš spojenec a vzor. Ne – takto se k míru nepropracujeme. Nezapomínejme ani na to, že J. Bush je tvrdým odpůrcem Ruska. Pokud získá moc, cesta k míru nám zmizí v dálavách – přímo bych řekl v nedohlednu.

Na závěr bych tu měl vzkaz pro všechny, kteří to stejně jako já myslí s humanitou upřímně (ale jinak upřímně než S. Gross). Humanita znamená sociální jistoty. Je od nich neoddělitelná. Podporujete-li nehumánní systém, nemůžete jedním dechem jeho oběti nabádat k humanitě. Pak nejste důvěryhodnými a nic nezmůžete. Tedy jedné věci docílíte. Že se humanita v očích řady lidí stane něčím bezcenným, zdiskreditovaným.

Na konci ještě nejaktuálnější věc, jak vnímáte kritiku kolem některých vyznamenaných osobností prezidentem 28. října?

Vnímám ji jako poměrně ubohou a irelevantní. Kdo poslouchal úvodní projev, zná motivy hlavy státu pro jednotlivá ocenění. Ty kritiky (ony to vlastně nejsou kritiky, je to výlev antipatie) bych rozdělil do tří hlavních skupin: 1. Závist: Odměněni byli spolupracovníci s StB, dopující sportovci, normalizační umělci. 2. Dehonestace: Odměněni byli sprosťáci. 3. Etiketizace: Odměněni byli „bývalí komančové“.

Není nic sprostějšího, než někoho nařknout bez důkazů. Například paní Frantová na rozdíl od mnoha zalezlých ve svých norách aktivně o něco usilovala – a něco proto vytrpěla. Přesto je napadána – a nemá se jak bránit. Své stanovisko shrnula ZDE.

Špína se už kydá i na hlavu paní Fibingerové, protože má někdo pocit méněcennosti, že je její rekord dosud nepřekonán. Malost, závist, ubohost. Opět je nařčení z dopingu zcela nepodložené – a jenom ublíží jako každé jedovaté slovo, třebaže nepodepřené důkazy. A. J. Liehm je onálepkován jako stalinista – a zamlčí se jeho nesmírné zásluhy o naši kulturu. Takoví novináři nám dnes scházejí. Jde o spoluzakladatele Kulturní politiky, o významnou postavu roku 1968, která se následně uchytila na amerických, francouzských i britských univerzitách.

Vyznamenaní umělci vesměs zanechali na naší kulturní scéně výraznou stopu, a je jedno, zda máme na mysli populárního zpěváka Neckáře či textaře, hudebníka a skladatele L. Štaidla. Přesuňme se ke druhému bodu. Umím si představit, s jakou pompou bychom za jiného prezidenta vyznamenávali D. Černého a jeho fialového „fakáče“. Tomu říkám sprostota. Ať je F. R. Čech jakýkoli, baví mnoho lidí – a je v tom dobrý. A to říkám jako člověk, jehož „šálkem čaje“ tento muž není.

Ve třetím případě nám potom k odsudku stačí, že byl někdo „komunista“. Miloš Zeman zde nastavil zrcadlo všem, kteří opakují mantru, jak dříve bylo vše špatné a jak je dnes vše geniální. Jenže právě v zemědělství jsme byli – na rozdíl od současnosti, soběstační. Kolik dnešních ministrů by si zasloužilo řád, aniž bychom to mysleli pejorativně a sarkasticky? Jak by například dopadlo srovnání ministrů zahraničí Chňoupka a Schwarzenberga – měřeno jejich úspěchy na mezinárodní scéně? Vzpomeneme si vůbec ještě na ministry typu Drábka, Kalouska, Vondry, Rumla, Langera, Kubiceho či Dlouhého? Pokud ano, nebude to povětšinou vzpomínka milá.

Osobně se mi nemusí líbit například vyznamenání J. Mánka – ale respektuji rozhodnutí hlavy státu. Je to její výběr. Každý máme nějaké své subjektivní parametry. V roce 1998 se nositelem medaile Za zásluhy I. stupně stal mj. V. Benda. Benda, který se netajil svou glorifikací Pinocheta a jeho režimu. Doslova řekl: „Kdybychom v Československu měli v roce 1948 muže s tak energickým odhodláním, nebylo by došlo k Únoru a dalším neštěstím několika desetiletí. Pinochet jako jedna z nejvýznamnějších osobností tohoto století odvrátil Allendův komunistický puč. A hotovo.“

Umučení a zatčení náhle nevadila. Diktatura byla rázem v pořádku. Právě takto se ale proti totalitě bojovat nedá. Člověk by měl být konzistentní a neaplikovat dvojí metry. Kolik rektorů se tehdy ohradilo? Kolik politiků vyjádřilo své pohoršení?

Celkově bych shrnul, že výkřiky kolem oceněných jsou trapné. Máme zde vážné problémy, jimž je třeba věnovat pozornost. Problémy rázu sociálního. Tam ale nějak rozhořčení našich představitelů chybí.