Jak jste se dostal do Čech a co jste vlastně původně v Bosně dělal?

Pocházím z Bosny a Hercegoviny, z Tuzly. Do Čech jsem přišel v listopadu 1992, a to kvůli válce v Jugoslávii. Všichni jsme mysleli, že bude trvat dva měsíce, než přijde OSN, nějak to rozdělí a skončí to. Nikdo nepřišel, víc a víc se to stupňovalo a pak jsem zjistil, že tam nepatřím, protože můj otec je Chorvat a maminka Srbka. Měl jsem bratrance na obou stranách. Bylo to těžké. Samozřejmě vidělo se, kdo je ten pravý a kdo je ten křivák, ale já už jsem v tom soukolí tak trochu byl. Pracoval jsem ve štábu, díky své angličtině jsem překládal – nebojoval jsem přímo v bojích, ale ve štábu jsem byl docela blízko všem informacím. Když přišli novináři, působil jsem pro francouzskou televizi jako překladatel. V tom štábu jsem zůstal jako poslední ne-muslim. A protože jsem měl mamku Srbku, tak na mě tam jeden vyskočil a docela ošklivě mi vyhrožoval. Takže jsem šel za komandantem a požádal jej, zda by mi mohl zajistit papíry, že sám vidí, že jsem na jejich straně, ale že to není moje válka a že potřebuji pryč. On mi opravdu pomohl, zařídil mi papíry a já v listopadu 1992 utekl. Doslova utekl, protože oficiálně jsem jel pro sestru, která byla u našich známých v Chomutově. Já jsem jel za ní a už jsem tu zůstal. Dva a půl roku jsem dělal v Tušimicích jako elektromontér. Nikdy jsem nebyl v žádném utečeneckém táboře.

Rodiče jsme neviděli tři roky. Sestra šla na gympl, bylo jí 16, mně třiadvacet. Pak jsem dostal nabídku sem do Plzně, ségra už dodělala gymnázium a studovala slavistiku v Praze, vystudovala na filozofické fakultě, odjela do Dánska. Tam se zamilovala a vdala. Já jsem tady podnikal, dělal ve firmě deset let, pak jsem otevřel restauraci v roce 1999 a poté jsem zjistil, že je to strašně náročné. Restaurace se velmi dobře rozjela, ale je to otročina od rána do večera, než odejde poslední host. Doma šlo skoro už o rozvod, rodinný život žádný, Vánoce svátek nesvátek, takže jsem to prodal a viděl smysl v té kávě. Byl jsem vždycky jejím velkým konzumentem a vzpomínám, když si ji babička mlýnkem dělala, jaká to byla úžasná vůně. A dnes si myslím, že se kvalitou kávy tady v Čechách nemám za co stydět.

Káva je vaše velká vášeň, že?

Ke kávě jsem měl vždycky vřelý vztah, a když jsem přišel do Čech, nerozuměl jsem tomu, co se tady konzumuje, protože to nechutnalo ani mně a myslím ani běžným lidem tady. V roce 2001 jsem měl dobrou příležitost, abych se tady pustil do kávy. Tehdy zrovna tu byla káva historicky vůbec nejlevnější. Káva je totiž komoditní zboží, které je na burze a jeho cena velmi kolísá. A zrovna v tom roce byla nejlevnější vůbec, protože jí byl na trhu přebytek. Tak jsem si řekl – to je signál, jdu do toho. Začal jsem studovat, jak se to dělá, byl jsem v několika pražírnách, v Terstu, na Balkáně a našel jsem si tady prostor a od roku 2002 pražím. Mám tu pražírnu i kavárnu, dělám to osobně. Tím pražením a děláním kávy se dívám na lidi a mohu říci, že moje káva je dělaná tady na plzeňský jazýček. Uspěl jsem na trhu i díky tomu, že jsem v roce 2003 potkal Luigiho Lupiho, který vymyslel latté art, a Roberta Trevisana. Trevisan je Ital, který v Čechách otevřel první školu kávy a uspořádal první soutěž ve vaření kávy podle SCAE, což je kávová organizace se sídlem v Londýně, která spojuje kavárníky, pražírníky, pěstovatele, baristy, výrobce kávovarů. Od roku 2003 jsem soutěžil a od roku 2006 už jsem fungoval jako komisař na soutěžích. A toho se zúčastňuji pořád. Školím žáky, dělám přednášky na hotelových školách, zúčastňuji se jako porotce.

Jak to tam u vás, po těch letech, vypadá dnes? Říkáte, že tam máte rodiče, samozřejmě další kontakty a známé...

Je to tam velmi smutné. Je tam velký problém, že ta válka – a to je můj osobní názor – skončila nespravedlivě. Daytonskou smlouvou se ukončila válka tak, že Srbové si nechali 51 procent území a zbytek Chorvati s muslimy. Ten rozměr obyvatel neodpovídá procentům, protože Srbové zabrali nějaké to muslimské území. Chorvatské asi ne, ale je to otázka, čí vlastně je to území. Tam jsou sice etnicky čisté vesnice, ale není jich až tolik. Města jsou u nás promíchaná, vesnice jsou etnicky čistější. Někdo si prostě vzpomněl, že Bosnu rozdělí, a nevím proč. Osobně si myslím, že to byla válka vesnic proti městu. Dnes, když se tam podíváte, vesnice jsou zvelebené a města chátrají. Je tam přes 40 procent nezaměstnaných.

Jsou tam pak ještě enklávy, jako je Republika srbská, že?

Ano, jsou tam Republika srbská a Konfederace chorvatsko-muslimská. Momentálně má konfederace jednu vládu a Srbové druhou. Mají společnou policii, armádu, úřady. Srbové tam udržují pořád takový pocit na hranici války a z toho podle mě těží. Neřekl bych, že se jim tam nějak ekonomicky daří, na to se stále lepí nějaké ekonomické zájmy víc než zájmy státní. Tam bohatnou lidé v politice, všímám si toho i tady, ale tam je to mnohem větší.

Hodně lidí se tady dívá na Srby jako na Slovany a „bratry“, hodně Čechy rozděluje takzvané humanitární bombardování. Co si o tom myslíte?

Kdyby do toho zasáhla Evropa a problémy, které tam vznikly, dotáhla do konce, tak by se to možná přerušilo včas a nestalo se to, co se stalo. Jenže se do toho začali míchat Američané. Ti si to tam dost necitlivě udělali podle svého. Dali muslimům zbraně, oni začali útočit, začali – v uvozovkách – osvobozovat svoje města a krajiny a Karadžič velmi vyčůraně ukončil tuhle válku daytonskou smlouvou, aby nebyly další oběti. Na jednu stranu to bylo rozumné, ale Srbové nechali Kosovo, aby se v podstatě vyvíjelo samo. Nevím, do jaké míry je to spravedlivé či nespravedlivé, že Kosovo se vyvíjí mimo Srbsko, to mi nepřísluší, abych soudil, ale není to v pořádku. Nemůže se Kosovo oddělit a celá infrastruktura a všechno, co vybudoval někdo před tím, bylo pro ně. Oni se tam přistěhovali, když Tito otevřel hranice Albáncům, když tam byl jejich tyran Enver Hodža. A oni sem utíkali. Za padesát let jich bylo více než Srbů. Každý Albánec má alespoň šest dětí. Je to takový názor – my se tu teď rozmnožíme a tohle území si vezmeme, to bude naše.

V Kosovu se asi nebudou mít moc dobře, když odtamtud utíkají tisíce uprchlíků...

No tam se dobře určitě nemají. Hlavně odtamtud pochází největší evropský problém v drogách, v pašování jak lidí, tak věcí – oni se tím prostě živí, tímhle černým byznysem. Ode mne je to dost daleko, my bydlíme sedm set kilometrů odtamtud. Sen o velké Albánii žije dál…

Za Tita se Jugoslávie držela a pak se to začalo rozpadat. Stačilo několik let, že?

Ano, za deset let se rozpadla úplně. Jsou různé teorie, kdo za to může. Někdo za to viní Vatikán, někdo Vatikán s Německem, někdo zase to, že Tito vyhnal všechny četníky, ustašovce, kteří se ale dál rozvíjeli v zahraničí, šetřili a měli svůj určitě nezanedbatelný rozpočet a pak do té vřavy také vlítli.