V letošním roce uplyne třicet let od listopadové revoluce. Nazrála podle vás atmosféra ve společnosti k nějaké další změně? Režisér Jan Hřebejk vyzývá, abychom šli do ulic. Bývalý politik a signatář Charty77 Daniel Kroupa je dokonce toho názoru, že protestní energie už je ve společnosti dost, a proto je správná doba na nové Občanské fórum. Dramatizují a nafukují tu situaci, nebo taková u nás už teď doopravdy je?

S panem Kroupou bych nesouhlasil, protože dostatek protestní energie tady není. Ta se psychologicky měří počtem lidí na Václaváku a ten je prachbídně malý. Když je demonstrace, tak tam přijde na pár tisíc lidí. Pamatuji půlmilionové demonstrace. Do toho chybí nějakých 490 tisíc lidí, kteří by měli mít dostatek energie přemístit svou tělesnou schránku z obýváku na Václavák. Zkrátka na Václavským Václaváku je málo člověků...

Ve společnosti tedy výraznou nespokojenost nepozorujete?

Ale ano, lidé nespokojení jsou, ale nevidím energii na rozpohybování davů. Podle fyziků je energie schopnost tělesa vykonávat práci – psychologie lepší definici nevymyslela. Energie psychologická se definuje podobně. Je to motivace, která dává člověku sílu k pohybu – motus je latinsky pohyb – a sílu měnit svět. Pár tisíc a půl milionu lidí je dost velký nepoměr, takže energie chybí. Všechny štve, že náš stát už tři roky nemá vládu, že nejsou zákony a že všechna ministerstva i vláda jsou v rozkladu. To všichni víme, nemůžeme s tím dělat nic, protože všichni nahoře, zejména Babiš, hrají vabank. Takže řeší úplně jiné otázky než to, jestli se bude vládnout, jaké mají být zákony, co by se mělo změnit, prostě máme tři roky vládu v patu.

Do tří let rozkladu počítáte tedy i kabinet Bohuslava Sobotky?

Samozřejmě. Od okamžiku, kdy se politici začnou připravovat na volby, už se nepracuje. Jak se začaly kývat židle Sobotkovy vlády, politici začali řešit, kdo s kým proti komu, začali se navštěvovat, utužovat kamarádšofty, ubezpečovat se o své loajalitě, co mi dáš za to, když tě podpořím na volitelném místě. Pak přišly volby. Dopadly patově a od té doby pokračuje šermovačka mezi Parlamentem, Babišem, veřejností a Zemanem – kromě toho se neděje nic. Žádná legislativní práce neprobíhá, zákony jsou víceméně stejné, jak byly přijaty před třemi lety. Obávám se, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Stagnují proto i zákony okolo náhradní rodinné péče – například bylo by třeba prolomit roční lhůtu u profesionální pěstounské péče, potřebovali bychom, aby soudy častěji omezovaly způsobilost těm, kteří opravdu svůj život neovládají, je třeba nějak navodit spolupráci mezi OSPODem, soudem, státními zástupci a policií – to je dnes naprostý chaos, což vede jen k falešným obviněním ze sexuálního zneužívání, a tak dále.

Ale když cestu na Václavák našly jen nějaké tisícovky lidí, nesvědčí to naopak o tom, že ti ostatní jsou spokojení?

Jak se to vezme. Když mi bylo dvacet, skoro každý den jsem stál na Václavském náměstí a skandovali jsme „Jakeše do koše“. Dnes nemám sílu ve čtyři odpoledne dojet na Václavák a křičet „Babiše do koše“ nebo něco podobného. Psychická energie čili motivace není tak velká, aby zvedla Klimešových sto kilo živé váhy a přemístila ho na Václavák a donutila ho vydávat zvuky tohoto charakteru. Ano, jsem zpruzený z téhle situace jako každý v této republice, ale ovlivnit to nemohu, tak jen otráveně přihlížím. Konec je v nedohlednu. Stát je jako zeměkoule – jede jen setrvačností. Na druhou stranu – lidé si relativně mohou dělat, co chtějí. Tento pocit volnosti za bolševika neměli.

Ale nechybí lidem energie i proto, že není žádná vize, za kterou by mohli jít? Daniel Kroupa řekne, že je správná doba na Občanské fórum, ale už nedokáže dodat, s jakou myšlenkou by mělo přijít, aby lidi oslovilo.