Obligátní otázka, co děláte o sobotních půlnocích?

Donedávna jsem ještě spal. Pravda, ne moc klidně. O posledních dvou jsem bohužel pracoval.

Ve filmech o válce se většinou veteráni budí z těžkých snů plných zabíjení a krve. Jsou vystrašeni a koupou se ve studeném potu. Zažíváte občas něco podobného?

Budu upřímný, filmy v tomhle nelžou. Ale nejde jen o veterány a válečné operace. Každý, kdo prožil nějakou stresovou situaci, například automobilovou havárii, úmrtí blízkého a tak dále, tohle zažívá. Je to v mozku dlouhou dobu. Často se to připomíná. Je otázka, jak je člověk psychicky odolný, ale děje se to skoro každému.

Podle pruského vojenského vědce Carla Philippa Gottlieba von Clausewitze je válka pokračováním politiky jinými prostředky. Válku, které předcházely roky příprav, máte za sebou, teď jste se dal na politiku. Jste na ni připraven?

Asi ne tak, jako když jsem vstupoval třeba do SOG. Teď bude protivník daleko rafinovanější. Je to boj s někým, koho nevidíte. Nemyslím politické oponenty, ale to, co se děje po Evropě. Rozpínavost radikálního islámu a jeho posilování skrz některé uprchlíky. Musíme se chovat tak, aby už nedostával prostor k přípravám na vítěznou bitvu.

Četl jste knihu ekonoma Pavla Kohouta Úsvit: kritika politického systému a návrh nové Ústavy pro Českou republiku, podle níž se pojmenovala strana, kterou nyní vedete?

Příznám se, že ne. Doba Tomia Okamury a problémů Úsvitu je pro mě minulost, kterou jsem ani nereflektoval. Tehdy jsem vůbec nebyl přesvědčen, že bych se měl nějak politicky angažovat.

Nicméně o té části, s níž jste se spojil, se často hovořilo jako o zrádcích. Jak jste to vnímal?

Rozhodně nejsem nyní v situaci, abych soudil, kdo udělal jakou chybu a kdo za co může. Jednoznačně jsem se vymezil k tomu, abych kritizoval jednu nebo druhou stranu. To, že se mi v současné době nelíbí populistické výroky a postoje některých politických uskupení, třeba šibenice na Václaváku proti nelegální migraci, je něco jiného. To bylo za hranou politické korektnosti a narušilo to i další konstruktivní politickou debatu. Jsou zde úkoly jako zvýšená ochrana státních hranic, schengenských hranic i za pomoci společných sil rychlé reakce a jednoznačné stabilizační operace, které by vedly ke snížení nelegální migrace.

Strana, v níž jste předsedou, je v situaci, kterou popisoval Alois Jirásek v próze Proti všem. Nemá žádné potenciální spojence. V takové situaci jste se v Afghánistánu neocitl. Co s tím?

Dobrý příměr. V Afghánistánu jsem měl kolem sebe tým spolubojovníků, na které jsem se mohl spolehnout. Dlouhé roky se ale snažím o zlepšení podmínek a podporu ze strany zákonodárců pro sport zdravotně a tělesně postižených. Klepal jsem na všechny možné dveře, mluvil o mnoha příbězích a přesto se moc nesetkal s pochopením. V Úsvitu - Národní koalici jsem se setkal s lidmi, kteří mi chtěli skutečně pomoci. Jako normálnímu člověku. Proto u těch lidí cítím předpoklady pro týmovou práci. Není to žádné klišé, nepotřebuju honit politické body. Díky pomoci v jiné věci jsem se dostal k problému, který nás spojuje. Tím je bezpečnost České republiky. Ohledně ní bych si nedokázal představit spolupráci s velkou stranou, která má své zdlouhavé procesy. Tady to je flexibilní a připadám si jako zpátky ve službě.

Nicméně se spolubojovníky ze SOGu jste se znal mnohem déle, než se spolubojovníky z Úsvitu - Národní koalice...

To ano. Nicméně teď je pro mě klíčovým problémem zhoršující se bezpečnostní situace České republiky. Služba v policii, v SOG, boj proti terorismu vycházely z mého vlastního přesvědčení, že mohu pomoci. Nyní jsem otec a cítím to ještě mnohem více. Islám je na vzestupu a za několik desetiletí by se mohl stát hegemonem. Neházím všechny muslimy do jednoho pytle. Ale s radikálním islámem jsem se setkal a byl svědkem věcí, které lze vidět ve zprávách z Islámského státu. Jak se tam zachází se zajatci, s obyvatelstvem a tak dále. Válku vyhlásili a my se tváříme, že ne. Dál už to tak nejde.

Jak dlouho jste se rozmýšlel, že vstoupíte do této strany?

Krátce. Námluvy probíhaly týdny a hodně mě ovlivnila cesta do Calais, kde jsem mohl všechno vidět na vlastní oči.