Martina Motshagen žije v Kryštofově Údolí, které je vesnickou památkovou rezervací i dík krásným roubeným chaloupkám obklopeným lesy. Už tak malebnou obec ještě více zatraktivnil její bohužel již zesnulý otec Martin Chaloupka, který spravoval zdejší muzeum betlémů. Ty zde měly v minulosti velkou tradici a byly skoro v každé chalupě. Stál i u zrodu místního orloje vzniknuvšího z trafostanice a také další atrakce – čůrajícího voříška na patník. Svoji dceru hodně motivoval či inspiroval. „Tatínek byl moudrý muž ze ‚staré‘ školy, který nám všem chybí. Byl usměvavý, měl otevřené srdce a silný životní příběh. Vždy, když cítil, že může pomoci, tak to udělal. Nevím, jestli je to náhoda, ale zemřel před sedmi lety, přesně v den mého svátku. Každopádně, tak jako on i já se snažím v mém okolí pomáhat a dělat radost,“ vysvětlila Martina Motshagen.

Srdce je pro ni důležité slovo. „Dovolím si použít citaci od amerického boxera Muhammada Ali: Jestli to moje mysl dokáže pochopit a mé srdce tomu může věřit – pak to můžu dosáhnout. Celý svůj profesní život pracuji s lidmi. Nyní jako manažerka v liberecké obecně prospěšné společnosti se šedesáti zaměstnanci, z nichž 37 osob je se změněnou pracovní schopností. Díky naší lidské symbióze jsme unikátní neziskovou organizací,“ prozradila.

Žila v Nizozemí, odkud má manžela i příjmení. Jak ji ovlivnil život v jiné zemi? „Vyrostla jsem na Liberecku a na začátku devadesátek jsem odjela za studiem do Nizozemí. Nakonec se studium přirozeně propojilo se soukromým životem. Ano, v Holandsku jsem našla manžela, narodily se nám tam dvě děti. Řadu let jsem se vedle svého zaměstnání ve volném čase věnovala dobrovolnické činnosti. Holandsko je vyspělá a tolerantní země. Po mém návratu do Liberce bylo pro mě přirozené pokračovat v práci, která mě vždy bavila,“ uvedla.

Češi a celé Česko to zvládlo na jedničku, jak lidsky, tak ekonomicky

Dokáže se tak asi i více vcítit od role ukrajinských převážně uprchlic v naší zemi, kdy jsou v cizím prostředí, neznají jazyk, navíc řadě Čechů začíná vadit, že jich je dle nich moc, patrně je ty ženy a děti nějak ohrožují... „Sama jsem již žila v cizí zemi. Zažila jsem, jaké je to být na druhé straně. Nevyhnal mě strach ani Putin. Odešla jsem svobodně a mohla se kdykoliv vrátit domů. Tady je to jiné. Slovo „uprchlice“ ve mně vyvolává silnou negaci. Vidím je jako lidi, kterým jde o život. Musíme si sami představit, jak by nám bylo. Kdybychom z hodiny na hodinu museli opustit domov. Zavřeli za sebou dveře, drželi v ruce jednu tašku a v ní celý náš dosavadní život. V hlavě potom otázky: Vrátíme se? V jakém stavu bude náš byt? Shledám se znovu s přáteli, sousedy a kolegy z práce? Češi a celé Česko to zvládlo na jedničku, jak lidsky, tak ekonomicky. Vždyť z 300 tisíc běženců má kolem 100 tisíc práci. A to téměř při zachování nulové zaměstnanosti. Příchozí Ukrajinci tak sami přispívají do sociálního a zdravotního systému,“ sdělila kandidátka na senátorku.

Českou republiku trápí inflace, vysoké ceny energií, a to nejhorší přijde v nejbližších měsících. Jak se tyto neblahé jevy projevují v obecně prospěšné společnosti MCU KOLOSEUM, kde pracuje? „Tak jako vždy. Je to především o lidech, ale také o penězích. Stouply ceny energií, veškeré náklady. Není to příjemná situace. V MCU KOLOSEUM, o.p.s., jsme srdcaři a uvědomujeme si, že když bychom padli, tak s námi desítky lidí, rodin. Snažíme se dělat to, co nám jde nejlépe. A jsme hrdí na to, že naši společnost nenechali partneři padnout a pomáhají nám i teď, v pro ně také nelehkých časech. Jsou součástí naší velké rodiny,“ vysvětlila.

Vláda je kritizovaná, že s inflací a zvyšujícími se cenami energií nic moc nedělá... „Věřím, že vláda Petra Fialy udělala od začátku jejího mandátu, co mohla. Neměla to a nemá to vůbec jednoduché. Když to srovnám se zahraničím, tak jí dávám chvalitebně. Nevedeme si vůbec špatně v porovnání s okolními zeměmi,“ domnívala se.

Srdce máme jenom jedno a je potřeba se o něj umět starat 

Sociální oblast je hodně přisuzovaná spíše levicovým stranám (sociální demokracie to má dokonce i v názvu, i když ani to jí momentálně moc nepomáhá...), které mnohdy tvrdí, že strany pravicové dělají asociální politiku. Jak to vidí sociálně naladěná Martina Motshagen v pravicové straně? „Je to jinak. Pracuji v neziskové společnosti, která má svá střediska. Sociální služba, gastro provoz, kulturní středisko, kompletační chráněná dílna. Jsme zdravotnické zařízení. Máme dokonce i cestovní agenturu, zaměřujeme se na školní skupiny. U nás platí heslo ‚S radostí si pomáhat‘. Je to lidská vlastnost a je skutečně jedno, zda jste levičák nebo – jako já – pravičák. Věřím, že nikdo z nás by svoje blízké, sousedy, přátele nenechal, jak se říká, ve štychu, když bychom cítili, že jim musíme pomoci, a to bez ohledu na jejich politické názory,“ upozornila.

Kromě v obecně prospěšné společnosti MCU KOLOSEUM se angažujete i v jiných dobročinných projektech. „V MCU KOLOSEUM, o.p.s., realizujeme, na základě mé myšlenky, každoročně osvětový projekt Světový den srdce. Cílem je oslovit širokou veřejnost, aby si uvědomila, že srdce máme jenom jedno a je potřeba se o něj umět starat. Jak je důležité znát, co dělat prvních sedm minut, než přijede záchranka. Tento projekt připravujeme ve spolupráci s Kardiovaskulárním centrem Krajské nemocnice Liberec a Zdravotnickou záchrannou službou Libereckého kraje,“ objasnila.

„K tomu postupně přibyla každoroční putovní výstava Srdeční záležitosti fotografií významných českých fotografů. Výstava portrétů lidí, jejichž srdce bije pro náš region. A každodenně nám to dokazují v rámci svého povolání, koníčků. Letošní výstavu krásně nafotila známá fotografka Markéta Navrátilová. A tady se vrátíme na začátek rozhovoru. Výstavu organizuje Nadační fond Martina Chaloupky, který jsem pár měsíců po smrti mého tatínka na jeho čest založila,“ doplnila.

Co by chtěla dělat v Senátu?  „Někteří bojovníci se chlubí heslem ‚drží a nepustí‘. Já jsem jiná. V Senátu chci být pro lidi z Liberecka a snažit se prosadit konkrétní věci, a ne hesla. Nemusí to být jen prosazení nemocnice typu fakultní, ale jako senátorka mohu pomoci také s drobnými záležitostmi, které jsou pro někoho bezvýznamné, nicméně pro jiného velmi důležité,“ uzavřela Martina Motshagen.