Která událost v oblasti celosvětové bezpečnosti podle vás nejvíce zahýbala světem v právě končícím roce 2016?

Nabízí se několik možností a rád bych byl originální, ale zřejmě nepřekvapím, když řeknu, že za nejdůležitější událost pokládám zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Nejdříve jsem nepatřil mezi jeho příznivce, byl jsem spíš kritický, ale postupně jsem ho začal víc a víc brát a po létě jsem mu už výrazně fandil. Podepsal se na tom i ten idiotský přístup mainstreamových liberálních médií, která na Trumpa pořád plivala a házela špínu, až tím dosáhla pravého opaku toho, co chtěla, tedy získala mu ještě více příznivců. Každopádně jsem začal Donalda Trumpa podporovat zejména kvůli jeho odporu k politické korektnosti a kvůli jeho cílům v zahraniční a bezpečnostní politice. Obama možná začínal s dobrými úmysly, nakonec však pokazil skoro všechno, na co sáhl, vztahy s Ruskem počínaje a Středním východem konče. Obamův naivní, někdy přímo slabošský idealismus musí skončit. Trump snad konečně přinese návrat realismu, tedy racionální prosazování zájmů, hledání a podporu strategických spojenců a tvrdý boj proti nepřátelům. Určitá míra idealismu se samozřejmě hodí, jenže nesmí tak extrémně převážit nad zdravým rozumem. Mezinárodní politika funguje podle stále stejných geopolitických zákonů, a přestože Trump nemá s ryzí politikou zkušenosti, jako zkušený byznysmen zajisté chápe, co znamenají zájem, moc a vliv a jak se vyjednává. Z jeho pohledu je svět cosi jako trh, na kterém panuje chaos, takže v první řadě je potřeba trh uklidnit, pak si sednout s partnery a konkurenty a začít s nimi rozumně mluvit o tom, jak si ten trh rozdělit.

Koalice arabských spojenců za vydatné podpory USA v Iráku a Ruska v Sýrii se snaží v současné době zničit teroristický Islámský stát. Domníváte se, že do poloviny příštího roku už nemusí existovat? A mohou se naplnit předpovědi některých bezpečnostních expertů, že většina z islámských radikálů se pak „přelije“ do Pákistánu a Afghánistánu, kde posílí Tálibán a síť al-Káida?

Je docela možné, že do poloviny příštího roku bude Islámský stát poražen tam, kde teď působí, jako de facto stát, tedy na části Sýrie a Iráku. Problém je v tom, že špičky IS s tím již počítaly a připravily si celou řadu „záložních“ lokací a strategií. Už dnes je IS pevně etablován v Libyi a získává pozice v mnoha dalších zemích od Afghánistánu přes Jemen po Nigérii. Jeho vlajka zkrátka táhne a loajalitu k němu vyjádřily desítky skupin. I kdyby se je však podařilo jednu po druhé porazit, pořád to zdaleka nestačí. Islámský stát je dnes nejdůležitější „obchodní značka“ sunnitského islamismu, avšak není zaručeně první a téměř jistě ani poslední. V minulé dekádě to byla al-Káida, nyní je to IS, v příští dekádě to může být zase něco jiného. To, že občas proti sobě různé skupiny islamistů i bojují, dlouhodobě zase tak moc neznamená. Al-Káida, Tálibán, IS, Boko Haram, Hamás, Islámský džihád, Muslimské bratrstvo, to jsou zkrátka jména, vlajky a značky, podstata je pořád stejná. Jejich cílem je vytvořit despotický teokratický režim, který by vrátil svět do temného středověku a zničil by vše, na co by Západ měl být hrdý. Někteří na to jdou bombami, jiní volbami, ti druzí jsou tzv. umírnění, ovšem konečný cíl je stejný. Viděli jsme dobře, co ti „umírnění“ islamisté prováděli v Egyptě, a vidíme, co dnes provádí ta údajně „umírněná“ strana AKP v Turecku. Mám čím dál silnější podezření, že Turci nyní bojují proti Islámskému státu hlavně proto, že postup IS kazí turecké plány, protože Erdogan chtěl, aby se Střední východ stal islamistickým pod nadvládou Ankary. Ostatně ty nedávné řeči o „Velkém Turecku“ to podle mě demonstrují velice přesvědčivě.

Bude po porážce Islámského státu více ohrožena Evropa navrátilci z IS, a co se dá proti tomu vlastně dělat?    

Evropa je extrémně ohrožena už dnes, a to zdaleka nejen navrátilci z Islámského státu. Různé názorové průzkumy jasně dokázaly, že to neustále opakované tvrzení liberálních médií, že jen malé procento muslimů jsou radikálové a extremisté, je zkrátka nepravdivé. Zkusme si teď ale pro názornost představit, že to je třeba jen jedno procento. V Evropské unii dnes žije přibližně 20 milionů muslimů, a pokud by jen každý stý byl nebezpečný, tak to je 200 tisíc extremistů a radikálů. Ano, dvě stě tisíc! Naneštěstí to procento je daleko vyšší, takže můžeme počítat spíš s řádově miliony těch, kteří zastávají názory neslučitelné se západními hodnotami. Sice asi ne každý bude ochotný vzít kalašnikov nebo se vyhodit do vzduchu, jenže i tak zde nepochybně máme desetitisíce potenciálních teroristů. V migrační vlně přišly další tisíce, ale i kdybychom dnes neprodyšně zavřeli hranice, už je dávno pozdě. Bohužel jsem si prakticky jist, že přijdou další velké útoky, a je úplně jedno, kdo se k nim oficiálně přihlásí, ať IS, zbytky sítě al-Káida či nějaká nová skupina. Jisté je jen to, že půjde o islamismus. A co s tím dělat? Samozřejmě je nutné zastavit migrační vlnu a tvrdě chránit pozemní i námořní hranice, ale také ihned zakázat propagaci islamismu. Zpravodajské služby musejí začít pečlivě prověřovat všechny současné i nové imigranty i jejich potomky, samozřejmě bez ohledu na nějakou slabomyslnou politickou korektnost. Ale ani to nestačí, jelikož takto nelze zabránit všem útokům, takže je žádoucí, aby se i zákona dbalí občané ozbrojili a mohli případné útočníky zlikvidovat sami. Stručně řečeno, konečně bychom se tady měli začít chovat jako Izraelci.

Loni se stali z Turecka a Ruska dva nesmiřitelní nepřátelé kvůli sestřelení ruského letadla. Letos je ale vše jinak, Putin s Erdoganem si k sobě našli cestu. Jak konstatují někteří političtí komentátoři, usmířila je především potřeba vzájemných ekonomických vazeb. Jenže Rusko i se svou podporou Asada má na Středním východě určitě jiné zájmy než Turecko, zvláště co se týká Sýrie. Může tento pakt v bezpečnostní rovině vydržet i delší dobu?

Nemůže a pokládám to za prakticky vyloučené. Ano, „car“ a „sultán“, jak se říká, k sobě našli jakousi cestu, avšak ta cesta je vynucena okolnostmi, je to oboustranně vypočítavá až cynická dohoda, ne skutečné partnerství a spojenectví. Do značné míry k tomu ale přispěla i Evropská unie, respektive Západ jako celek, který si zcela nesmyslně předchází Turecko, kterému navíc stále ustupuje, kdežto vztahy Západu s Ruskem se dostaly na bod mrazu. Slabost EU při jednáních s Ankarou o dohodě ohledně imigrace byla až tragikomická. A na Erdoganovy hrozby, že smlouvu vypoví, existuje jediná rozumná odpověď: Dobře, tak vypovězte dohodu, my zavřeme hranice a začneme všechny imigranty za poslední dva nebo tři roky deportovat do Turecka. Když chce Turecko zase hrát na Středním východě velmocenskou roli, tak ať si ji taky pořádně užije i se vším, co k tomu patří, tedy i se starostmi o miliony imigrantů ze Sýrie. To samé mimochodem platí i o bohatých „ropných“ monarchiích v Zálivu, které odmítají migranty přijímat, ačkoli jde o osoby národnostně i kulturně jim blízké. Ale abych se vrátil k Turecku a Rusku, nejde pouze o dramaticky odlišné zájmy na Středním východě, protože zájmy Moskvy a Ankary na sebe zákonitě musejí narážet i jinde, mimo jiné na Kavkaze a ve Střední Asii, protože tyto regiony se tradičně řadí do sféry vlivu Ruska, Turecko by tam však rádo získalo větší moc díky tomu, že tam žijí převážně turkické národy. Z podobných důvodů jsem také nikdy nevěřil, že by mohlo delší dobu vydržet to údajné spojenectví Ruska a Číny.

Na veřejnost se v letošním roce z médií valilo hodně rozporuplných informací ohledně Ruska. Zatímco někteří experti varují před jeho záměry, dezinformační válkou v mnoha evropských státech včetně ČR a neúměrným posilování raketových vojsk v kaliningradské oblasti, druhá strana tvrdí, že jde jen o obranné reakce na přibližování vojsk NATO k Moskvě, zejména v pobaltských státech a i na Ukrajině. Kdo má vlastně pravdu, jak se v tom vyznat?

Tohle je hodně složité a vinu nesou obě strany, protože se dostaly do jakéhosi klinče, z něhož se těžko hledá cesta ven. Rusko má zásadní výhodu v tom, že jde o jeden stát, který má v čele silného vůdce s jasnou vizí. Putin je ryzí realista, pragmatik a racionální stratég, má schopnost plánovat a nebojí se ani kalkulovaného rizika. Většinu západních států však řídí politici druhé kategorie, slaboši, často přímo zbabělci, kteří nerozumějí geopolitice a nedokážou plánovat, a tak často dělají zoufalé, hloupé a slabošské, ovšem někdy naopak zase zbytečně silácké kroky. V ruské politické kultuře hraje ústřední roli síla, a tudíž si Putin zkrátka nemůže dovolit jednat jako slaboch a hlupák, to by jej v očích elit a voličů zdiskreditovalo. Putin je určitě výjimečný státník, v mých očích je to ruský ekvivalent Bismarcka, avšak jsem si jistý, že i jiný člověk na jeho místě by se snažil jednat víceméně podobně. Geopolitické zájmy jsou pořád stejné, jenže právě toto západní politici zpravidla (čest několika výjimkám typu Miloše Zemana) nechápou. Ano, Rusko jedná asertivně a rozšiřuje svůj vliv, jenže to je v mezinárodní politice normální a přirozený proces, pokud vidíte, že druhá strana je slabá. Jak jsem říkal, Rusové respektují sílu, a pokud vidí na Západě vesměs jen samé slabochy, tak se nemůžete divit, že je neberou vážně. Snad to s Trumpem bude jiné, s ním by se Vladimir Putin dohodnout mohl. Každopádně by to bylo potřeba jako sůl. Jisté napětí a obraz vnějšího nepřítele může být užitečný, pokud je třeba zkonsolidovat vnitřní poměry, ale nesmí se to přehánět, a to už se právě děje. Teď nemá smysl ukazovat a říkat „Ale oni si začali!“, je třeba zchladit hlavy.

Postihnou zásadním způsobem, podle vašeho názoru, letošní události i Severoatlantickou alianci? Jaký dopad na ni mohou mít Brexit a volební vítězství Donalda Trumpa?

Myslím, že Brexit na NATO příliš velký vliv mít nebude, avšak vítězství Donalda Trumpa by mohlo. A doufám, že mít bude. Některé Trumpovy výroky o NATO, finančních příspěvcích a „černých pasažérech“ kdekoho rozladily či vyděsily, jenže Trump jen konstatoval něco, co se v USA ozývá už dlouhé roky od politiků z obou stran, od generálů a civilních expertů. Ne, už opravdu nemůže pokračovat situace, kdy má Evropa větší populaci a větší HDP než USA, ale jako celek dávají evropské státy NATO pouze zhruba čtvrtinu celkového obranného rozpočtu Aliance. Podotýkám, že i kdyby vyhrála Hillary, začala by na Evropu také tlačit, ačkoli asi ne tak tvrdě jako Trump. Každopádně si evropští politici musejí urychleně uvědomit, že to období, kdy Amerika poskytovala bezpodmínečnou ochranu (a poté si za to ještě nechala vynadat), je nenávratně pryč. Trump neříká, že chce NATO rozpustit a že Amerika nikdy nikomu nepřijde na pomoc, on jenom říká, že Amerika naprosto logicky požaduje od svých spojenců, aby se o svou obranu a bezpečnost dokázali v daleko větší míře postarat sami. Amerika určitě přijde na pomoc tomu, kdo přesvědčivě ukáže, že si to zaslouží, že má vůli a ochotu se angažovat i sám a jen nestojí s nataženou rukou. Třeba Poláci zvolení Trumpa vítají, protože od něj čekají, a to asi správně, podporu dodávek amerických zbraní. Jak jsem říkal, v USA tyhle názory rezonují už roky, ale evropští politici to ty roky velkoryse ignorovali. No, když to nešlo po dobrém, tak to díky Trumpovi budou muset pochopit trochu po zlém.