Před časem jsme spolu vedli rozhovor, v němž jste popisoval své zkušenosti z července 2016, kdy jste navštívil Náhorní Karabach. Jak se díváte na současný konflikt Arménie a Ázerbájdžánu?

Vnímám jej jako nenáboženský nacionální konflikt, v němž straním jednoznačně Arménii a jsem rád, že svým způsobem pomůže medializovat její osud a utrpěné křivdy. V roce 2016 jsem tam ale vzájemnou nevraživost zaznamenal jen na úrovni veřejného WC obloženého ázerbájdžánskými SPZ poté, co je lidé v Náhorním Karabachu zahazovali po vyhlášení nezávislosti a přechodu na arménský formát SPZ. Anebo vtipem místního rádia Jerevan: „Proč má Arménie ministerstvo pro námořnictvo, když nemá moře? Na truc Ázerbájdžánu, když ten má zase ministerstvo kultury.“

Jsem ale rád, že konečně svými usneseními Poslanecká sněmovna v dubnu 2017 a Senát v květnu 2020 uznaly arménskou genocidu 1915 a překonaly propagandu pro-turecké verze historie či strach z jeho ekonomických sankcí. Možná je i čas na uznání nezávislosti Karabachu na Ázerbájdžánu.

Jejich situace připomíná jiný a medializovanější vztah Číny a Tchaj-wanu. Jste obdobně pro uznání nezávislosti Taiwanu? A jak hodnotíte letošní cestu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan?

Vnímám to jako projev nečestnosti a toho, že České republice se nedá věřit. Stejné je to i s naším neplněným závazkem coby člena NATO na vydávání dvou procent HDP na obranu. Tím, že uznáváme jednotnou Čínu, tak Tchaj-wan chápeme jako její území a vstup na něj můžeme mít jen s jejím povolením. Je to obdoba situace, kdy jsem vstupoval do Karabachu z Arménie, potom by mi v Ázerbájdžánu případně hrozily sankce, například neudělení víza za nepovolený vstup na jeho území, i když jej nemá pod kontrolou. Toto si ústavní činitel nemůže dovolit a je to diplomatický amatérismus, který udělal z České republiky nečestného pokrytce.

Jinak můžeme klidně vyhlásit, že vedle Karabachu uznáváme i nezávislost Tchaj-wanu – a nesme veškeré důsledky, co z tohoto kroku od koho poplynou. Ovšem mělo by to být jako jedna ze zásadních otázek i ve volebních programech a následně v kampani obhajováno. Svébytnost, nezávislost a vlastenectví jsou podle mě pozitivní – a stejně jako František Palacký chápu vlastenectví jako nejpřirozenější střední stupeň, co vede k humanitě od zvířecího sobectví a všepožírajícího egoismu. A také že národ bez pocitu národnosti se podobá člověku neznajícímu cit pro čest, který sice může být dobrým, ale nebývá schopným k velikým obětem a činům, které rozehřívají lidská srdce a zakládají tak společně občanský blahobyt.

Jak všepožírající egoismus, který jste zmínil, vnímáte v době koronavirové v České republice?

Jako čím dál silnější, a například i v nenošení roušek s oportunistickými výkřiky opozice nebo nezodpovědných anarchistů, že jimi vláda občany neumlčí. Asie si dříve prošla několika vlnami viru SARS a toto je jedno z běžných opatření od Singapuru po Japonsko. Svoboda není anarchie. Vládne vláda, ne ulice. Naše občanské svobody nejsou přirozené, jsou vybojované. Jsme republika spoluobčanů vedená volenou vládou a díky zákonům si vytváříme svobodný prostor. Montesquieu v 18. století varoval, že když mizí občanská ctnost, tak se to projevuje způsobem, že kdo byl dříve svobodný posloucháním zákonů, ten chce být svobodný proti nim. Zásady jsou vnímány jako přísnost. Pravidla trapnou nutností. Respekt strachem. Republika je kořistí v moci několika občanů i v moci zvůle všech.