Šéf druhé největší politické strany zastoupené ve Státní dumě Federálního shromáždění Ruské federace Gennadij Zjuganov poskytl ParlamentnímListům.cz obsáhlý rozhovor. Vyjádřil se v něm ke konfliktu na Donbase, k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, ale třeba i k americkému herci Leonardu DiCapriovi, který by v budoucnu mohl ve filmu ztvárnit Vladimira Lenina. Kontaktovat jej pomohl Mezinárodní diskusní klub Academia Socrates.

Rozhovor se redakce rozhodla rozdělit do čtyř bloků a zde je první, který se týká převážně českých reálií. Předseda ruských komunistů Zjuganov je mimo jiné přezdíván jako „Krokodýl Geňa“, což je i jméno postavičky krokodýla ze sovětské loutkové pohádky Babička to zařídí, natočené roku 1983 režisérem Romanem Kačanovem. Jeho odpovědi jsou doplněny krátkým shrnutím, jak se dostal do čela KSRF a jaké v ní má v současnosti potíže.

O rozpadu SSSR

Kdo je podle vás hlavním viníkem rozpadu SSSR? Prý byste za to chtěli stále dostat před soud Michaila Gorbačova. Podle jakého paragrafu by měl být odsouzen?

Už pětadvacet let nás odděluje od tragických událostí srpna 1991 (takzvaný srpnový puč označuje neúspěšný pokus o státní převrat v Sovětském svazu) svázaných s krátkodobou činností Státního výboru pro výjimečný stav a jeho pokusem změnit pro obyvatele naší země smrtící kurz. Z hodnocení těch událostí vyplývá, že můžeme či vlastně musíme hovořit  o zradě Michaila Gorbačova, Borise Jelcina, Alexandra Jakovleva a Eduarda Ševardnadzeho. S upřednostněním zištných zájmů udělali všechno, aby zničili takovou velmoc, jakou byl Sovětský svaz. Členové zmíněného Státního výboru pro výjimečný stav měli tyto zrádce zavřít do vězení, ale to se nestalo. A nám se dostalo toho, čeho se nám dostalo. Rozvratu země, katastrofálního snižování počtu obyvatelstva a vzrůstající agresivity celosvětového kapitálu.

V srpnových dnech se konečně naplno vyjevila politická a morální podstata Gorbačova. Poté, co se vrátil z krymského Forosu do Moskvy, zřekl se strany a doporučil Ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu, aby se rozpustil. Tak potvrdil zločinný charakter vší své činnosti na postu generálního tajemníka a dal jasný signál Jelcinovi o své kapitulaci. Tak otevřel cestu ke vzniku v Rusku jednoho z nejvíce reakcionářských a kriminálních režimů za celou jeho historii. Myslím si, že je to dostatečný důkaz pro soud s Gorbačovem a jeho spolubojovníky. Tito lidé přinesli naší zemi, ostatně i celému světu, přespříliš utrpení.

O Československu roku 1968

Jak přistupujete k událostem roku 1968, kdy do Československa přijely za vojska Varšavské smlouvy hlavně sovětské tanky?

Jakákoliv vážná událost je hodnocena různě, častokrát protikladně. Proto je nutné přistupovat k historii maximálně objektivně, zbavit se emocí a předpojatosti. Hlavně je třeba vnímat tehdejší situaci a rozložení sil, a ne soudit minulost vycházejíc z dnešních představ. Běda, jak nazýváme takzvané Pražské jaro roku 1968, je neobyčejně opředena mýty politicky výhodnými Západu. Ostatně to platí i o jiných krizích z dob „studené války“.

Na začátku roku 1968 se v Československu v podstatě odehrál první pokus o „sametovou“ revoluci. Politická moc země v čele s Alexandrem Dubčekem slavnostně vyhlásila kurz liberalizace a začala potvrzovat pochybnosti svých předchůdců. Všude byla slyšet politická hesla o samostatnosti a nezávislosti Československa uvnitř socialistického tábora. Ve společnosti zavládly antisovětské nálady.

Je však třeba stále pamatovat na to, že „studená válka"“ byla ve svém vrcholu. Svět byl rozdělen na dva systémy: socialistický a kapitalistický. Každý z nich bojoval za svou stabilitu. Představitelé ostatních socialistických zemí viděli situaci v Československé socialistické republice (ČSSR) jako vážné ohrožení socialismu a všeobecné bezpečnosti. První o intervenci požádali představitelé NDR, Polska a Bulharska. A pak se k silovému řešení přiklonili i představitelé Sovětského svazu. Bylo přijato kolektivní řešení zemí Varšavské smlouvy o vstupu vojsk pěti zemí do ČSSR. V pravý čas přišla informace, že v USA vážně uvažovali o možnosti vpádu NATO do Československa měsíc před vstupem vojsk Varšavské smlouvy.

Západ na podobnou událost, kterou by mohl použít k rozkolu Varšavské smlouvy a zasazení úderu SSSR a jeho spojencům, čekal. Četl jsem vzpomínky generála Gennadije Zajceva, kdysi odvážného důstojníka a velitele elitní jednotky Alfa. V říjnu 1993 odmítl vyplnit zločinný rozkaz Jelcina ohledně útoku na budovu Nejvyššího sovětu, tedy parlamentu, a tím zachránil stovky lidských životů. V roce 1968 Zajcev vedl skupinu sedmé správy KGB SSSR a účastnil se operace „Dunaj“. A on píše, že kdyby SSSR a jeho spojenci nekonali, tak by československé vedení okamžitě opustilo stadium „socialismu s lidskou tváří“ a vrhlo by se do náruče Severoatlantické aliance. Varšavský blok by pak ztratil strategicky důležitý stát v centru Evropy a NATO by stanulo u hranic SSSR. Odstartovalo by to nepokoje v Polsku a Maďarsku. Pak by přišlo na řadu Pobaltí a posléze Zakavkazsko. To je mínění Gennadije Zajceva. Ostatně ono k tomu došlo, ale o dvacet let později.

Zamysleme se ještě nad jedním faktem. Nehledě na prokázaný odpor – vždyť se na sovětské vojáky střílelo, zapalovaly se tanky a obrněné transportéry – se vojáci nenechali vyprovokovat. V té samé době Američané sežehli napalmem Vietnam, podrobili tuto zemi barbarskému bombardování a v Mexiku byly tehdy zastřeleny stovky studentů. Nicméně liberální veřejnost o těchto zločinech houževnatě mlčí.

Bohužel, mnozí dnes zapomínají, kolik Československo získalo tím, že se nacházelo v socialistickém táboře. Jeho zboží mělo stabilní odbyt. Ze SSSR dostávalo levné suroviny,  které zpracovávaly moderní průmyslové podniky v zemi. Díky sovětským objednávkám se rozvíjelo tradiční československé strojírenství a mohlo mezi roky 1948 až 1969 zvětšit produkci téměř třináctinásobně.