S koncem nouzového stavu skončil také zákaz cestování mezi okresy i zákaz nočního vycházení. Pomohla podle vás tato opatření zbrzdit šíření pandemie Covid-19? Vláda tvrdí, že strmý pokles počtu nakažených jsou toho důkazem. 

 

Z povahy věci je zřejmé, že když lidi zavřeme do „klece“ a zakážeme jim přirozené sociální kontakty, tak to má dopad na jejich spokojenost, psychiku i náladu. Že by však taková dramatická opatření měla fatální vliv na šíření pandemie, to si skutečně nemyslím. Spíše se domnívám, že se pandemie šíří spontánně vlastní cestou, aniž by musela překonávat umělá, lidmi nastavená pravidla a regulace. Vláda proto může tvrdit, co chce, ale lidi už toho mají dost. Jsou naštvaní, státní rozpočet je rozvrácený a všechna proklamovaná opatření ve jménu poklesu počtu nakažených COVID-19 jsou spíše dílem náhody, nežli pragmatickým důsledkem lidského konání. Za rok trvání pandemie máme vysokou míru promořenosti populace. Jsme v této kategorii dokonce nejlepší na světě. Také nesmíme zapomenout na to, že se očkujeme, což je naprosto zřejmý faktor pro brždění pandemie. Izrael a Británie mají podstatně vyšší proočkovanost v populaci a pandemii tím v podstatě zastavili. Zákazem nočního vycházení ani zákazem cestování mezi okresy jsme nepomohli ničemu a nikomu, pouze jsme zbytečně zaměstnali vojáky a policisty, kteří stáli u cesty a nevěřícně kroutili hlavou nad tím, jaké papíry jsme jim pro zdůvodňování našich cest předkládali. 

 

 

V České republice sice skončil nouzový stav, ale zároveň začíná platit pandemický zákon, který většina parlamentní opozice vychvalovala jako správný způsob, jak dostat naši zemi z pandemie. Trikolóra však pandemický zákon kritizovala. Proč? 

 

Protože nám všem ubírá svobodu, znemožňuje vzdělávání našich dětí a vytváří diskriminační prostředí mezi zaměstnanci průmyslu a služeb. Pouhý jeden den stačil k tomu, abychom si všimli, že nový pandemický zákon vytváří pouze zmatky a chaos. Nový ministr zdravotnictví sám nesmyslně připustil, že závadná nařízení jeho resortu soud zruší, přesto svá nařízení vydal. Dále je tu až tragikomická polemika o tom, kolik dětí může sportovat na hřišti apod. Není ani nutné vše vyjmenovávat. Zmatky, chaos, bezradnost, nedostatek vakcín a státní dluh, který vesměs neefektivní „proticovidová“ opatření navýšila za pouhý rok o bilion korun českých. To je bohužel charakteristika současné, zvláštní doby, v níž žijeme.

 

V mnoha rodinách se teď řeší postupný návrat dětí do škol, především pak povinné antigenní testování a povinné nošení roušek. Jsou podle vás takto přísně nastavená pravidla nezbytná? 

 

Nemyslím si, že jsou nezbytná. Když už se přišlo s povinným testováním, mohli ho přece dělat rodiče se svými dětmi sami doma. Vláda však rodičům nevěří, proto zbytečně zaměstnala vedení všech škol, resp. učitele tak, aby test probíhal přímo pod jejich a rodičovskou kontrolou. To znamená mimo jiné vysokou kumulaci lidí před ranním testováním ve třídách, a to hned dvakrát týdně! Navíc jsem zjistil, že antigenní testy jsou dodány v různorodé úrovni a pro mnohé děti jsou příliš složité a nekomfortní. Co se týká roušek, v nichž se děti při výuce dusí, tak to už je hodně za hranou a svědčí to o naprostém „zblbnutí“ a selhání našich elit.