Výbušná situace je ve městě Chemnitz (Saská Kamenice) nedaleko českých hranic. Konají se tu demonstrace v reakci na násilnou smrt pětatřicetiletého Němce s kubánskými kořeny, z níž jsou podezřelí tři migranti. Velká část tamních obyvatel bere jako obrovské nepochopení to, že média i politici líčí jejich město jako plné pravicových extremistů a nacistů. Tvrdí, že se bojí v centru města, že ženy jsou tu napadány. Jistě se na protestech přiživují i pravicoví radikálové. Ale máme věřit tomu, že jde při protestech opravdu jen o ně? Neodvádějí tím někteří místní politici a média pozornost od podstaty problému? Tedy, že si Německo ukouslo příliš velký krajíc a ten velký počet migrantů tak úplně nezvládá?

Situaci samozřejmě sleduji. Je to velmi komplikované, Německo čelí dlouho velkému přílivu migrantů, s tím bohužel z logiky věci souvisí, že statisticky se budou objevovat tyto „zlé živly“. Naprosto chápu obavy tamějších obyvatel, které je nutno oddělit od pravicového extremismu, kterému tyto smutné události samozřejmě přináší „vítr do plachet“. Osobně jsem přesvědčen o tom, že politicky ani jinak nebyla ze strany Německa migrace zvládnuta; tak jak píšete, ukousli si příliš velký krajíc a logicky to nezvládají a problémy budou spíše přibývat. Migrace obyvatel je velmi vážný problém, který musí řešit EU v jednotě, po vzájemné dohodě.

V zemích bývalého východního bloku byl desetiletí jiný vývoj a to je poznat a je to také potřeba respektovat, nebyli a nejsme zvyklí na multikulturní společnost; nejde to zlomit mávnutím kouzelného proutku. Před několika dny jsem navštívil jih Francie a i tam je velmi zřetelné, že města jako Nice nebo Marseille mají nemalé problémy s multikulturní společností, jsou tam městské části, kam není příliš radno chodit. Jinak řečeno, s integrací to není vůbec jednoduché i v zemích s obrovskou tradicí, v zemích, které bývaly koloniálními mocnostmi.

Andrej Babiš přitvrdil svoji protimigrační rétoriku, hlásí se v tomto směru k Orbánovi, uvedl, že Česko z Itálie nevezme žádného migranta. Co si o tom myslíte?

Chápu frustraci států jako Itálie, Malta, Řecko, které se střetávají přímo s krutou realitou okolo migrace. Migrace byla ze strany EU podceněna a do nedávné doby byla téměř nekontrolovaná. Je nezbytné se dohodnout na půdě Rady EU. Na druhou stranu poskytnutí pomoci několika lidem – migrantům – neznamená ještě udělení azylu či občanství a přijde mi to solidární k výše uvedeným státům. Plně podporuji úzkou spolupráci a účinnou pomocí státům Afriky, aby se důvody migrace eliminovaly, tvrdý postih převaděčů a samozřejmě také stoprocentní ochranu hranic EU.

Připomněli jsme si 50 let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy pod vedením sovětské armády do Československa. Co pro vás a pro nás toto výročí znamená?

K tomu jsem psal následující příspěvek na svůj web a Facebook:

1968

Uběhlo neuvěřitelných 50 let od srpnové invaze do Československa vedené vojsky Sovětského svazu. Okupace zničila na dlouhá léta naděje na život ve svobodě, přinesla strach, perzekuce a obrovské zklamání z velkého bratra na východě.

Jako devítiletého kluka mě tato dramatická událost zastihla na chatě, na přehradě Bystřičce. Velmi intenzivně jsem vnímal dusnou a napjatou atmosféru poté, co jsme si brzy po ránu vyslechli varovné vysílání z rozhlasu. Pořád mám v živé paměti vojenskou kolonu na Domorazu, tank napříč cesty či důstojníka s puškou s bodákem namířeným na naše auto, který otci nařizoval otočit automobil zpět na Valašské Meziříčí. Se staršími kamarády jsme v následujících dnech psali vápnem na cesty nápisy jako „Ivane, běž domů“ nebo po „partyzánsky“ sledovali posádku utábořenou v lese Hrabí u Bernartic nad Odrou. I pro dětské duše to byly velmi dramatické dny, které trvale zůstávají v paměti.

Za zcela nepochopitelné a absurdní považuji v této souvislosti výroky nejvyššího komunisty u nás, soudruha Filipa, který z této agrese viní Ukrajince s odůvodněním, že tehdejší generální tajemník Komunistické strany SSSR Leonid Brežněv byl Ukrajinec. Je evidentní, že některým členům vedení KSČM se nejen nepodařilo vyrovnat s 50. léty minulého století, kdy zničili životy tisícům lidí, ale hledají již výmluvy a stupidní argumentaci i pro rok 1968. O tom, že Rusko může být velmi nebezpečným nepřítelem, jsem se přesvědčil nedávno, když jsem byl členem delegace Senátu v Gruzii. Od války s Ruskem, neuváženě vyvolané tehdejším prezidentem Saakašvilim, uběhlo v těchto dnech 10 let a snahy o narovnání vztahů a navrácení Abcházie a Jižní Osetie jsou evidentně marné. Výhrůžky a provokace naopak téměř na denním pořádku. Obsazení těchto území berou Gruzínci jako obrovskou křivdu. To mě vede k přesvědčení, že menší národy by měly držet při sobě, spolupracovat a vzájemně se podporovat. V této souvislosti buďme rádi a vděčni za určitou pojistku, která je v našem případě v členství v NATO a EU.

Prezident Zeman k výročí nepromluvil. Což Michael Žantovský označil za hanebnost a zapochyboval o prezidentově zdraví. Jak to vidíte vy?

Za hanebnost bych to neoznačil, nicméně jsem přesvědčen, že prezident by v takto významné dny měl alespoň stručně k občanům promluvit. Dlouhodobě zastávám na řadu věcí poněkud jiný názor, než má náš pan prezident.

Premiér Babiš vystoupil a byl vypískán. Co k tomu říci?

V principu asi není správné vypískat premiéra. Na druhou stranu Andrej Babiš evidentně není premiérem, který by ctil, natož vytvářel hodnotnou politickou kulturu. Protestující občany plně chápu, zvolená forma jejich protestu (pískání) mi osobně blízká není.