Tuzemská vláda se nachází v patové situaci. Premiér podezřelý z dotačního podvodu říká, že nikdy neodejde, a opozice není natolik silná a jednotná, aby vyslovila jeho vládě nedůvěru a složila vládu vlastní, takže vlastně jen štěká. Objevují se touhy po lidovém proevropském puči. Jak tu situaci vidíte a jak by se měla řešit...

V roce 1993 jsem začal psát filosofickou esej Chaokrace v reakci na rychlost změn postmoderního světa. Když jsem sledoval, jak finanční skupiny nakoupily národní dluhopisy a v rámci několikaminutových globálních finančních operací vydělaly spoustu peněz, zatímco národní měny byly devalvovány a politický systém byl bezradný, uvědomil jsem si, že tradiční pomalá demokracie bude muset být transformována na systém, který bude počítat s nestabilitou, protože globalizační chaos se stane každodenním politickým chlebem nejen politiků, ale i občanů.

Dnes už žádný moderní stát nemá například kontrolu nad vlastní národní ekonomikou. Nejde jen o globální klimatické změny, ovlivňování amerických i britských voleb masivním šířením dezinformací na sociálních sítích nebo globální migraci, ale i o moc chaotických efektů, kdy zamávání motýlích křídel v Amazonii podnítí cyklón v západní Indii.

V tomto kontextu je Babišova vláda jen jeden dlouhý řetězec kaskádovitých skandálů, které vedou k chaotickému vládnutí. Současný předseda vlády je zvyklý surfovat na vlnách chaosu, zatímco demokratické instituce zatím tápou na suchu. Jenže v jedinou chvíli ho může položit jedno zamávání motýlích křídel Evropské komise nebo českých soudů. Takže řešení současné situace nespočívá v žádných extrémech, které chaokraty jenom posilují, ale naopak v jemném politickém mávání motýlích křídel.

Jaké strany zůstaly v tom chaosu podle vás státotvorné?

V knize Jak umírá demokracie, která je reakcí na autoritářství Trumpovy administrativy, říkají její autoři Steven Levitsky a Daniel Ziblatte, že státotvorné politické strany jsou dnes ty, které si dokáží udržet odstup od bohatých sponzorů, zvládnou marginalizovat ve své straně extremisty deroucí se k moci a umí se vymanit ze sevření vlivu médií. Podle těchto kritérií je Andrej Babiš a jeho strana ANO pohřebním ústavem české politické státotvornosti a demokracie. Bohužel, každá politická strana má své vlastní pohřebáky státotvornosti, v ČSSD je to Jaroslav Foldyna a v ODS Václav Klaus mladší.

Na Hradě stárne prezident Miloš Zeman. Potvrzují se podle vás obavy, že se v posledním funkčním období utrhne ze řetězu a staneme se díky jeho politice další ruskou gubernií či čínskou provincií, které vládly před poslední všelidovou volbou?

Nejvlivnější mocností, která dnes ovlivňuje chování pana prezidenta, není ani Rusko ani Čína, ale říše entropie. Díky ní je postupně nucen omezovat nejen zahraniční cesty, ale i běžné politické aktivity, včetně verbálních projevů. Při vánočním projevu nebyl schopen ani pořádně artikulovat. Ačkoliv mluvil o národních zájmech, postavil se proti nejzákladnějšímu národnímu prvku, jímž je jazyk. Použil totiž cizí jazyk - jazyk trollů, kteří upatlali dohromady slova jako „dobroserové“, „sluníčkáři“, „pravdoláskaři“ „havloidi“ a tak dále. Hovořit v kontextu vánočního duchovního svátku na adresu církví jako o „lepšolidech“ není jen skandální, ale je znamením, že se prezidentu republiky za přispění svých spolupracovníků jako je Ovčáček, Mynář a Nejedlý, podařilo vytvořit z Hradu politickou a kulturní „eldéenku“. Instituci morální zchátralosti.

Když se prezident Zeman rozhodl navštívit na Praze západ malou obec zvanou Úholičky, zorganizoval jsem s přáteli protestní akci, takže byl přivítán velkými dopravními stopkami včetně nápisu Stop poblitice.

Měl by Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kde pracujete, vědecky monitorovat i totalitní tendence a hrozby současnosti?

Jak by mohl ÚSTR monitorovat totalitární tendence, když sám vydává revizionistické články levicového akademického politruka Michala Pullmanna, který proklamuje, že je třeba překonat historický výklad, že komunismus byl totalitní, zavrženíhodný a nemorální a disent sehrál bezvýznamnou roli proti komunismu. Na Západě je nepředstavitelné, aby v instituci, která zkoumá nacistické zločiny, publikovali revizionisté, kteří zpochybňují existenci plynových komor. Nikoliv však v Česku.

ÚSTR je na pokraji institucionální katastrofy díky řízenému destruktivnímu chaosu. Skelet budovy ÚSTR v Siwiecově ulici na Žižkově připomíná objekt ve válečné zóně. Ředitel Zdeněk Hazdra a jeho náměstek Ondřej Matějka začali s rekonstrukcí budovy v roce 2017 za 130 milionů korun a na jaře 2018 měla být hotová. Místo toho dnes Národní centrála proti organizovanému zločinu šetří podezření hned ze tří trestných činů. Budova se bude muset odstřelit i s proinvestovanými miliony. Za řízeným chaosem stojí ČSSD, která si nikdy nepřála existenci ÚSTR a veřejně deklarovala, že ji zkoumání minulosti nezajímá a instituci hodlá zničit, třeba zrušením zákona č. 181/2007 Sb.

Proto v roce 2012 navolila do Rady ÚSTR levicové svazáky Michala Uhla, politologa Lukáše Jelínka a Jana Bureše, kteří nesouhlasili s existencí této instituce, protože podle nich žádný totalitární režim u nás neexistoval. Dále archivářku Emilii Benešovou, které vykuchala ÚSTR a převedla majetek do archivu a nekompetenta, jako je bývalý senátor Zdeněk Bárta. Ty pak dosadili do vedení instituce „demoliční četu“ v čele s Hazdrou a Matějkou, kteří nejdřív provedli personální čistky a nakonec i zařídili, že budova půjde k zemi.