Byla schválena směrnice EU, obsahující i kontroverzní články 11 a 13. Článek 11 nutí vyhledavače a sociální sítě platit vydavatelstvím za odkazy na články. Článek 13 pak nutí jednotlivé servery, aby hlídaly, zda obsah, který je uživateli nahráván, neporušuje autorská práva. Je to podle vás krok, který omezí svobodu na internetu?

Jakou svobodu máte na mysli? V oblasti osobních svobod a svobody projevu jsme dospěli až ke kriminalizaci názorů, blokování uživatelů a mazání účtů. K nahlašování příspěvků a rušení diskuzí. K úderkám anonymních „elfů“, seznamům dezinformačních webů (z jednoho vás právě dezinformuji) a k nařízenému odstraňování informací. A nově i k možnosti policejního vypínání webů. To je stav dnešní svobody. Nedávné výhrůžky ministra vnitra Hamáčka a policejního prezidenta Švejdara o plošném stíhání internetových příspěvků (z popudu šéfa poslanců TOP09 Kalouska) jsou už jen tečkou.

Dostali jsme se nad rámec otřepaných výmluv na „odsouhlasená pravidla“ a „soukromé společnosti“, používaných třeba v případě Facebooku. Utahování šroubů přitom začalo už v letech 2014 a 2015. Tento proces byl většinou politiků na evropské scéně aktivně protlačován (Německo, Heiko Maas, Merkelová, NetzDG), nadšeně vítán nebo alespoň mlčky tolerován. Naše politiky nevyjímaje. Otevřeně oponovat se odvážili jen jednotlivci. Nejvíce v této věci udělal Václav Klaus mladší, za což bych mu chtěl veřejně poděkovat.

Jeho nedávný návrh „Lex Facebook“, předložený s podporou 34 poslanců (kterým tímto rovněž děkuji), totiž donutil většinu naší politické reprezentace vyložit karty na stůl. A nestačili jsme se divit, kolik zastánců cenzury (a to v tom nejčistším slova smyslu) v Poslanecké sněmovně náhle máme. Čím větší liberální demokrat, pirát nebo bojovník proti totalitě, tím více se děsil představy, že by si snad občané zase mohli na sociálních sítích psát a posílat, co chtějí. Přitom nepřípustnost cenzury je součástí ústavního pořádku České republiky od jejího vzniku. A žilo se tu bez ní dobře. Skoro celé uplynulé čtvrtstoletí. Tito lidé mají pozoruhodně krátkou paměť.

To, že se někteří z dotčených politiků začali ozývat až nyní, je ale na celé věci to nejvtipnější. Mám na mysli zejména Piráty. Jde totiž o dávnou záležitost, navíc s jejich stranou bytostně spjatou. Začala už v roce 1998, v podobě amerického DMCA, následovaného po třech letech evropskou směrnicí Copyright Directive 2001/29/EC. Pak se určitý čas nic nedělo, ale v roce 2014 zahájila nově zvolená Junckerova komise práci na její plošné harmonizaci. V zpřísnění autorského zákona byl viděn „potenciál pro zlepšení finanční bilance EU, vznik nových pracovních míst a posun k informační společnosti“. Odhady mluvily o 415 miliardách euro v hrubém domácím produktu navíc. Ale důvod k radosti to není. V podstatě jde o snahu vytvořit regulovaný trh z něčeho, co bylo doposud zdarma nebo věcí kolegiální dohody. A netřeba dodávat, čí kapsa to nakonec na daních pocítí.

Zprávu o stavu harmonizace 2001/29/EC tehdy zpracovávala mladá německá europoslankyně Julia Reda, v té době prezidentka Celoevropské federace Mladých pirátů (nyní je prezidentem poslanec Pirátů František Kopřiva, bývalý student ČVUT FEL). Na základě zprávy této pirátské europoslankyně pak vydal Evropský parlament souhlasné stanovisko k vypracování novely, směřované k jednotnému digitálnímu trhu. Načež Evropská komise začala konat. A tak paradoxně vzniklo to, kvůli čemu nyní Piráti tak hlasitě protestují. Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu, kterou, v upravené podobě a napodruhé, nakonec 26. března 2019 Evropský parlament schválil. Na implementaci do českého právního řádu máme nyní 2 roky. Piráti na svém webu lamentují a zároveň děkují Julii za to, co proti (!) přijetí směrnice udělala. 27. března ale Julia Reda vystoupila z Pirátské strany a veřejně vyzývá k jejímu nevolení v květnových eurovolbách...