Donalda Trumpa a co od něj čekat jsme rozebírali mnohokrát. Mám ale „guilty pleasure“ sledovat jeho vystoupení, stejně jako vystoupení lidí z jeho okolí. Nemáte dojem, že o té „klíčové“ otázce Ukrajiny, kterou tady všichni žijí, mluví Trump jako o nějaké vedlejší věci? Jako by ho to nezajímalo. Většinou z něj vypadne, ať to řeší Evropani a ať dávají 5 % na zbrojení. Co z toho má český volič vyčíst?

Donald Trump je ztělesněním geopolitické změny, jež je významnější, než se odehrála v roce 1989. Jak prohlásil v roce 2018 zesnulý Henry Kissinger, který ji zaznamenal mezi prvními: „Trump může být jednou z těch postav v historii, která se občas objeví, aby označila konec jedné éry a přinutila ji vzdát se svých předstírání. Nemusí to znamenat, že ví to nebo ono, či že přemýšlí o nějaké skvělé alternativě, může to být jen náhoda.“ Tento jeho výrok je v souladu s výkladem dějin Georga Wilhelma Friedricha Hegela, jak ho popsal ve své práci Filozofie dějin z roku 1837, tedy „lstí rozumu“.

V tomto konkrétním případě jde o posun od teorie Heartlandu ležícího uprostřed Světového ostrova, jenž se rozprostírá od řeky Volhy po řeku Jang-c’-ťiang a od Arktidy po Himálaj, britského geopolitika Halforda Mackindera, který ji zformuloval v roce 1919: „Kdo vládne východní Evropě, ovládá Heartland; kdo vládne Heartlandu, ovládá Světový ostrov; kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět.“ Novou geopolitickou arénou se stává oblast Indického, a zejména Tichého oceánu, a v širším měřítku vesmír, což ukazuje i souboj o přistání na Měsíci. Už to nejsou jen USA a Rusko, respektive Sovětský svaz, ale i Čína, Indie a Japonsko, přičemž Evropa v podstatě zůstává stranou. Dalším důsledkem této změny je obrovská geopolitická nestabilita, jejímž projevem jsou nedávné události v Gruzii, Jižní Koreji, Rumunsku, Sýrii a v Evropě pád vlád v Německu a ve Francii.

Současný svět překročil neviditelnou hranici do nového věku – vše známé se nyní zdá podivné, vše pevné se rozpadá na kusy. A vrací se historie se všemi svými problémy a triumfy. Staré vztahy moci a peněz, ještě včera zcela legitimní, se najednou zdají falešné a nepřirozené, ne-li absurdní. Instituce, které fungovaly za starého uspořádání, se nepřizpůsobily novému věku a většina z nich přináší dekadenci a selhání. Staré ideály, především demokracie, jsou zkomoleny ve svém významu a potřebují převést do změněných podmínek. Příčiny této změny jsou neprůhledné a složité. Jedna věc je ale jistá: Zmíněné události, stejně jako mnohé další, které teprve přijdou, pohání globální konflikt těch, kteří za každou cenu lpějí na starých způsobech, s těmi, kteří touží jít dál.

Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2024

Americké impérium odložilo své přizpůsobení prostředí po roce 1989 až do funkčního období 45. prezidenta. Byl to Donald Trump, kdo vyvodil důsledky z proměn mezinárodního uspořádání po roce 1989. Nejprve se v Asii objevil rival, jehož vzestup vedl k významným důsledkům v americkém politickém prostředí. Je-li v sázce osud světa v Asii – konkrétně zda si USA udrží vedoucí postavení – pak z toho vyplývá, že USA nemohou Evropě poskytovat stejné finanční prostředky a stejnou pozornost jako v minulosti. Tento posun vyvolal za Atlantikem paniku, protože Evropská unie ztratila schopnost přizpůsobit se geopolitickým změnám. Evropské elity udělaly dvě zásadní chyby: Uvěřily, že Trumpovo první vítězství byla náhoda, a nepřipravily se na možnost jeho návratu.

Pobavilo mě, jak na Mar-a-Lago přijel japonský miliardář korejského původu Masajoši Son a po boku s Trumpem oznámil, že bude v USA investovat 100 miliard dolarů. A Trump jej přemlouval, ať dá rovnou 200 miliard a choval se k němu s takovou zvláštní familiární dominancí, jako by jej chtěl chytnout za nožičky a klepat to z něj. O čem takové scény svědčí? Asi ne o tom, že Trump je blbec, co se neumí chovat.

Trump se možná neumí chovat, ale ještě před převzetím moci je katalyzátorem zmíněného nového věku. Všichni přijali jeho mantru, že vše je transakční, a chtějí s ním vyjednávat, což učinil i Masajoši Son. V dnešním světě Trump nepředstavuje dobro, nebo zlo, ale moc. Má ji, a Evropa nikoli. Proto je dnes v mnoha metropolích objasňující přítomností a nutí lídry zabývat se svou pozicí. Evropa je slabá – ekonomicky i vojensky – a oslabují ji lídři, které si zvolila.

Trump představuje konec představ o pokroku, nebo úpadku. Podstatou je síla ve smyslu díla Leviathan z roku 1651 anglického politického filozofa Thomase Hobbese. Gerontokracie a regulace snížily toleranci Evropanů vůči riziku, vědí sice, jak se společně bát, ale nenaučili se spolupracovat. Největší nebezpečí však nespočívá v tom, že Evropa zůstane sama, ale že se stane irelevantní. Trump, 47. prezident USA, ukáže, zda je naděje Evropy na více než občasné záblesky jasnosti oprávněná.

Že do USA půjde kapitál, je jasné. Bude to takové „projektování síly“, že si ve světě Trump prosadí cokoliv, co chce, už jen tím, že americká ekonomika poroste? Přičemž pozor, už jsme to řešili: Trump zastupuje své voliče, ne nás.

Ať už bude Trumpova síla jakkoli velká, pravděpodobně se mu nepodaří prosadit například připojení Panamského průplavu či Grónska k USA, jak nedávno navrhl.

Po volbách jste tvrdil, že liberálové, kteří bojují „kulturní války“, se jen tak nevzdají. Nicméně američtí demokraté se ukazují být v horším stavu, než se zdá. A začínají mluvit o tom, že Kamala Harrisová nikdy neměla šanci. Nejsou ty dveře, do kterých se chceme vlamovat, otevřenější, než se zdá?

Jsou jen o trochu pootevřenější, tak na špičku boty. Nejde totiž pouze o demokraty, kteří jsou nyní, jak se zdá, v rozkladu, ale i o část republikánů tvořících s nimi „uniparty“. Ukazuje to například nepotvrzení Matta Gaetze ministrem spravedlnosti, spor o rozpočet nebo tahanice o jmenování Peta Hegsetha ministrem obrany či Tulsi Gabbardové šéfkou zpravodajských služeb. Úplné otevření dveří bude ještě vyžadovat velké úsilí, a je možné, že k tomu bude potřeba rozbít je celé.

Minule jsme zmínili Mikea Benze, který v americké administrativě sledoval dotování liberálních neziskovek po celém světě, i v Evropě. Taková ta „expertní sdružení“, která mají „hájit americký narativ“. Známe i od nás. A Kongres USA již jednu „cenzorní neziskovku“ zařízl. Co dělat dále, aby i u nás nastal „soumrak“ takových trojských koní, pardon?

Zvolit si u nás takové zastupitele, kteří budou usilovat nejen o podobné „zaříznutí cenzorních neziskovek“, ale i dalších naprosto zbytečných institucí financovaných státem, v USA federálem. Senátor Rand Paul spočítal, že by tato okamžitá úspora činila více než bilion dolarů. Nevím, kolik by to bylo v českém případě, ale případně zvolení zastupitelé by měli být na takové škrty připravení.

Slovo „Západ“ je jen ideologický klacek, tvrdíte. Tak tedy, po tom všem, co jsme řekli: Jak toto slovo v roce 2025 naplnit?

To je možná nejtěžší úkol pro Evropany a Američany, protože zažívají kulturní a metafyzický kolaps. Západ ztrácí smysl pro kulturu a historii a po staletích globální hegemonie by měl mít strach z této ztráty, strach z úpadku a fragmentace. Pokud je základem západní kultury křesťanská víra, co se stane, když ustoupí, nebo je odmítnuta? To se děje už od renesance, ale v 21. století, alespoň v západní Evropě, toto náboženství jako vůdčí síla a kulturní lepidlo zaniklo. Může za současnou západní nevolnost úpadek křesťanství? Je nedostatek víry příčinou ztráty důvěry ve staré hodnoty? Odpovědí je ano. Křesťanství totiž formovalo západní myšlení, a když takový posvátný řád zemře, nastanou zvraty na všech úrovních společnosti, od politiky až po duši. A tady Západ je.

Někteří západní myslitelé v reakci dospěli k závěru: Protože křesťanství bylo základem „západní“ kultury, a protože ta je nyní nemocná nebo dokonce umírá, způsobem, jak ji oživit, musí být oživení křesťanství, ale spíše jako společenské lepidlo nebo dokonce jako zbraň, než jako náboženství. Proto je potřeba návrat k něčemu, čemu se říká „křesťanská civilizace“ – bez ohledu na to, zda je křesťanská víra pravdivá. To může být atraktivní příběh, ale je to obrovská chyba, protože chybí Ježíš, Bůh Otec i Duch svatý. A potvrdily to i letošní vánoční svátky.

Co však je „civilizace“? Obecně způsob života založený na civitas – městě. Po 99 procent lidské historie však lidé nebyli „civilizováni“. Až v uplynulých deseti tisících letech vznikl na některých místech země městský způsob života a až v uplynulých sto letech se stal globálním. A nic nezaručuje jeho pokračování. Výsledky tohoto vývoje jsou smíšené. Na jedné straně lidská civilizace zpustošila Boží stvoření a vytvořila obrovské nerovnosti, na druhé však umožnila vznik ohromného bohatství, návštěvu Měsíce a prodloužení života. Ale co to má společného s křesťanskou cestou, a především s Bohem? Co je duchovně prospěšné na této „západní civilizaci“? Odpovědí by mohlo být postavit její hodnoty proti sedmi smrtelným hříchům – pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost –, které sestavil v 6. století papež Řehoř I. Jak si dnes vede západní civilizace v jejich odvracení?

Nejenže jim nedokáže odolat, ale podporuje je. Tvoří její základ. Jsou tedy křesťanství a moderní civilizace protichůdné a nesmiřitelné? Jednoznačně jsou. A pokud se mluví o obraně nebo obnově „křesťanské civilizace“, pak nikoli o křesťanství a jeho učení, ale o modernitě, modle pokroku, který zničil kulturu i přírodu a způsobuje zármutek. „Křesťanská civilizace“ není řešením tohoto problému, ale jeho součástí. A když je místo toho navrženo skutečné křesťanství, odpověď často zní: To je velmi dobré, ale jaké to má praktické využití? Žádné. Křesťanství je nepraktické, nesnesitelné a hrozné a navržené tak, aby zabíjelo, protože hodnoty Boha a světa jsou nepřátelské. Boží moudrost je pro svět bláznovstvím a naopak. To znamená, že „civilizační válka“ ve jménu Krista selže, protože Kristus nevede jiné války než ty v srdci.

Podstatou civilizačního křesťanství je přetvořit tuto nadpozemskou víru ve světský cíl: obranu kultury. Evangelia se stávají zbraní, kterou lze vést kulturní válku v hroutící se civilizaci. Ale zaměňovat křesťanskou cestu za cestu civilizace je fatální chyba. Nejde o „obranu Západu“, to je uctívání modly, ale o pokání, tedy proměnu. Je potřeba se připravovat na smrt, tedy na znovuzrození. V tomto rozpadajícím se věku nelze nalézt moudrost v křižáckých rytířích, křesťanských národovcích, císařích nebo vojácích, ale v mysticích, asketech, poustevnících a světcích. Ti vybudovali křesťanskou kulturu. Stejně jako milující Boha, kteří se starali o chudé a nemocné bez odměny, a když brány Říma prolomili Gótové, Irsko a Anglii napadli Vikingové, Osmané přemohli Konstantinopol nebo když komunisté zničili katedrály a ukřižovali mnichy, pokračovali. Nebojovali za civilizaci, ale za Krista. A nebojovali meči, ale modlitbou a činorodou láskou k bližním i nepřátelům. Bez této lásky ďábel vítězí.

Psali jsme:

„Západ“ jako klacek. Luděk Bednář a poučení z vlády Petra Fialy

Rozhovory PL- Luděk Bednář

Rozdělené státy americké, i u nás samé bubliny. Luděk Bednář přemýšlí, jak je prolomit

Trumpa čeká velký střet. Deep State se bojí o privilegia, říká Bednář