Donalda Trumpa a co od něj čekat jsme rozebírali mnohokrát. Mám ale „guilty pleasure“ sledovat jeho vystoupení, stejně jako vystoupení lidí z jeho okolí. Nemáte dojem, že o té „klíčové“ otázce Ukrajiny, kterou tady všichni žijí, mluví Trump jako o nějaké vedlejší věci? Jako by ho to nezajímalo. Většinou z něj vypadne, ať to řeší Evropani a ať dávají 5 % na zbrojení. Co z toho má český volič vyčíst?

Donald Trump je ztělesněním geopolitické změny, jež je významnější, než se odehrála v roce 1989. Jak prohlásil v roce 2018 zesnulý Henry Kissinger, který ji zaznamenal mezi prvními: „Trump může být jednou z těch postav v historii, která se občas objeví, aby označila konec jedné éry a přinutila ji vzdát se svých předstírání. Nemusí to znamenat, že ví to nebo ono, či že přemýšlí o nějaké skvělé alternativě, může to být jen náhoda.“ Tento jeho výrok je v souladu s výkladem dějin Georga Wilhelma Friedricha Hegela, jak ho popsal ve své práci Filozofie dějin z roku 1837, tedy „lstí rozumu“.

V tomto konkrétním případě jde o posun od teorie Heartlandu ležícího uprostřed Světového ostrova, jenž se rozprostírá od řeky Volhy po řeku Jang-c’-ťiang a od Arktidy po Himálaj, britského geopolitika Halforda Mackindera, který ji zformuloval v roce 1919: „Kdo vládne východní Evropě, ovládá Heartland; kdo vládne Heartlandu, ovládá Světový ostrov; kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět.“ Novou geopolitickou arénou se stává oblast Indického, a zejména Tichého oceánu, a v širším měřítku vesmír, což ukazuje i souboj o přistání na Měsíci. Už to nejsou jen USA a Rusko, respektive Sovětský svaz, ale i Čína, Indie a Japonsko, přičemž Evropa v podstatě zůstává stranou. Dalším důsledkem této změny je obrovská geopolitická nestabilita, jejímž projevem jsou nedávné události v Gruzii, Jižní Koreji, Rumunsku, Sýrii a v Evropě pád vlád v Německu a ve Francii.

Současný svět překročil neviditelnou hranici do nového věku – vše známé se nyní zdá podivné, vše pevné se rozpadá na kusy. A vrací se historie se všemi svými problémy a triumfy. Staré vztahy moci a peněz, ještě včera zcela legitimní, se najednou zdají falešné a nepřirozené, ne-li absurdní. Instituce, které fungovaly za starého uspořádání, se nepřizpůsobily novému věku a většina z nich přináší dekadenci a selhání. Staré ideály, především demokracie, jsou zkomoleny ve svém významu a potřebují převést do změněných podmínek. Příčiny této změny jsou neprůhledné a složité. Jedna věc je ale jistá: Zmíněné události, stejně jako mnohé další, které teprve přijdou, pohání globální konflikt těch, kteří za každou cenu lpějí na starých způsobech, s těmi, kteří touží jít dál.