Jakými barvami byste namalovala současné Bělorusko?

Červenou a bílou (barvy historické vlajky Běloruska, pozn. red.) Jednoznačně. Jde o čistotu a dynamičnost. V těch barvách je zamotáno mnoho symboliky.

Povídáme si zhruba rok poté, co začaly v Minsku velké protesty proti režimu Alexandra Lukašenka. Jak opoziční hnutí vnímáte?

Mám v Bělorusku celou rodinu, takže jsem měla hlavně strach. Na druhou stranu je velmi potěšitelné, že lidé neusnuli hlubokým spánkem, ale snaží se upozorňovat na nepravosti režimu. Vyjadřují své názory otevřeně a jsem z toho nadšená a pyšná na svůj národ.

V politice nejsem moc kovaná. Bělorusko má nejdelší hranici s Ruskem a moc se na něj upíná. Přitom obě země mají své vlastní cesty, a nějak se je snažit propojovat ještě více, než jsou, nebude dělat dobrotu.

Události spojené s prezidentskými volbami v Bělorusku prostě před rokem překročily únosnou mez a lidé se vzbouřili. Mnoho lidí už to nechtělo snášet.

Nemyslíte si, že i přes protestní hnutí a demonstrace zůstane Lukašenko doživotním prezidentem Běloruska a pak to po něm převezme jeho syn Nikolaj?

Obávám se toho. Nicméně mladší generace v Bělorusku, propojená se svými generačními souputníky po internetu, přemýšlí úplně jinak. Tak třeba ona bude tou hybnou protisilou zmíněného vývoje.

Jak moc je aktivistka Maryja Kalesnikavová uznávaným opozičním vůdcem?

Je to velmi silná žena. Jak by to řekli některý chlapi, má koule. Z těch aktivistek, co protesty začínaly, ona jediná zůstala, byť je pozitivní konec v nedohlednu.

Jak na vás zapůsobil únos novináře Ramana Prataseviče?

Hrozně. Takové věci by se dnes neměly stávat.

Podporu ve světě běloruská opozice má, ale je to dostatečné?

Myslím si, že vlastně ano. V cizině se k tomu nepostavili zády, a to je hlavní. Nejhorší odezvou by bylo mlčení.

Když se podíváte na své blízké, přátele, známé, tak kolik z nich už v Bělorusku nežije?

Když jsem před těmi sedmnácti lety odjížděla, byla jsem jediná. Ale já fakt chtěla dělat moderní umění. Následně odjelo opravdu hodně mých známých do ciziny, protože nechtěli v té nesvobodě žít. Ostatně Československo si to zažilo v roce 1968 a po něm. Stejně jako tehdy mají i v Bělorusku protestující většinou holé ruce a represivní síla zbraně.

Proč vy jste se rozhodla žít v Česku?

Šlo o uměleckou cestu. Studovala jsem v Minsku na akademii umění klasickou malbu. Ve čtvrtém ročníku jsem si ale uvědomila, že chci víc. Proč pořád malovat portréty, krajiny, zátiší? A proč to pořád dělat pohledem sociálního realismu? Kolchozníky, továrny, srp a kladivo. Chtěla jsem zkusit moderní postupy, takže jsem byla štěstím bez sebe, když mě Michael Rittstein přijal do svého ateliéru na zdejší Akademii výtvarných umění. Bylo mi pětadvacet a nějaký vnitřní hlas mi našeptával, že bych tady mohla žít.

Jak to vypadalo, když mladá dívka vystoupila s „čemodánem“ v Praze na hlavním nádraží?

Těch „čemodánů“ bylo víc. Když je člověk mladý, je odvážný, má mnoho síly a energie. Přijela jsem sem s přítelem, který hrál na klávesy. Na nádraží jsme dlouho hledali taxíka, a tam jsem si uvědomila, že si vlastně budu muset znovu zařídit celý život. A nejdůležitější v tom je umět jazyk, základ každé komunikace. Zpočátku to byl velký problém. Dnes jsem ráda, že si s vámi mohu takhle popovídat. Ostatně Michael Rittstein se se mnou zpočátku snažil trochu „govoriť porusky“, ale bylo vidět, že se tím trápí.

Nakonec jste tedy prostředí, kde se malba vyvíjí svobodněji a mnoha směry, našla?

Určitě. Vývoj v malbě na Východě je podle mě zamražen, a měnit se to bude jen pomalu, protože je to ve většině lidí. Jsou usedlí, novoty přijímají neradi a mé současné obrazy by asi nepochopili. Jako by všichni byli stejně naprogramovaní a program se za posledních padesát let nezměnil.

Zdejší umělecká akademie je úplně někde jinde. Má vizi jet s celým světem po jedné trati vývoje a tu vizi naplňuje. Podle toho se zde doplňují předměty a programy. Žijeme v mediálním světě a podle toho je třeba se chovat. Občas jde vývoj i špatnými směry. Nedávno jsem byla na jednom symposiu ve Francii, kam přijeli umělci z celé Evropy. Někteří tam přijeli s plátny, na nichž byl natištěn obrázek, a jen vymalovávali bílá pole. Jako u dětských omalovánek. Smála jsem se, že takhle bych mohla za týden zvládnout i šedesát pláten. Ale ne, zůstanu u svého.

Na druhou stranu v Bělorusku, přesněji v Ljosně u Vitebska, se narodil Marc Chagall, a ten si v podstatě vytvořil vlastní umělecký styl...

To je pravda. Zase další důkaz, že výjimky, co potvrzují pravidlo, existují. Měly jsme krásný ženský projekt s umělkyněmi z několika zemí Evropy, který se jmenoval Stačí! Nebyl spojován s politikou. Každá umělkyně něco vytvořila na své téma. Na to, čemu ona chce říct dost. Ničení přírody, násilí a tak dále. Já to pojala feministicky a šlo o šaty ve tvaru židlí. První výstava se konala právě ve Vitebsku v Muzeu Marca Chagalla. To je opravdu velmi svobodný prostor.

Ostatně stejná výstava čtrnácti obrazů v Centru moderního umění v Minsku trvala půl hodiny. Název Stačí! tam vyzněl politicky, a bylo po všem.

Lze říct, že jsou vaším hlavním tématem pražská zákoutí?

Ne. Jde pouze o jedno z témat. Dělám také abstraktní plátna. Říkám jim obrovskoformátová. Jsem u nich limitována jen tím, aby prošla dveřmi.

A poslední čtyři roky se věnuji i portrétům z šatů. Jde o portréty bez obličejů. Vzniklo to tak, že mi můj bývalý profesor daroval svou košili a já si řekla, že ji zarámuju, abych měla památku. Z oblečení jsem začala dělat hmatatelné objekty zalité pryskyřicí. Dopracovala jsem se k portrétům žen z jejich šatů. Dnes pracuji na projektu Portréty běloruských žen.

Mám ateliér na okraji Benešova, což je bývalá chovná stanice býků. Je tam nádherná příroda a klid, takže se člověk může soustředit na to, co je třeba.  

Měla jste někdy v úmyslu vytvořit jakési „protestplátno“?

To není moje cesta. Spíš se snažím ty protesty všemožně podporovat. Nicméně v každém díle je skryto autorovo vnímání světa kolem. V portrétech běloruských žen se skrývá mnoho běloruských témat. 

Nyní nám vládne taková malá kulička s korunkami, covid-19. Není tohle zajímavé téma pro výtvarníka?

Určitě ano. Všichni jsme se museli ještě více přemístit do virtuálního světa různých facebooků a instagramů. Ale přestaňte mi pořád dohazovat témata. Jsem spokojená s tím, co dělám. Pro mě jsou důležití lidé a komunikace mezi nimi. Zajímá mě individualita každého člověka.

Běloruská nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová napsala mimo jiných knihu Válka nemá ženskou tvář. Proč je pořád nosných a známých ženských pohledů na současnost tak žalostně málo?

Je. Nicméně to všechno je otázkou vývoje. Ženské hlasy se zvedají a za takových dvacet let už bude situace zase úplně jiná. Svět se mění každý den.

V postsovětském prostoru – pravda – vládne jistá nostalgie ke starým časům, ale podle mě jsou to spíš vzpomínky na mládí než pláč nad ztraceným stalinismem či sovětismem. V Česku to je docela podobné. Už několikrát jsem slyšela historku, jak se tady dobře žilo, když byl bramborový salát s řízkem a několika půllitry piva za pět kaček.

Ostatně Alexijevičová označila běloruskou opozici za jakési „klubové hnutí“, jehož členové se navíc prezentují jako jediní možní opoziční představitelé, s nimiž by měl Západ komunikovat...

To jsem nezaznamenala. Naopak. Co jsem sledovala na sociálních sítích, tak běloruské protesty velmi podporuje. A když si uvědomíme, že opoziční běloruské hnutí ještě před dvěma lety neexistovalo, tak je vlastně zázrak, že se tak rozrostlo. Spousta opozičníků také emigrovalo a dnes vytváří celkem jednotný protestní hlas takřka po celém světě. Nicméně ke každé demokratizaci poměrů vede dlouhá cesta a národ na to musí být připraven.