Čeština pronikala do všech koutů mocnářství a její postup byl nezadržitelný. Česká šlechta se právem drala k moci a bylo pouze otázkou času, kdy se stane Čech císařem Rakousko-Uherské monarchie, která se rapidně stávala vývojovým anachronismem.

Rozhodující ránu stávajícímu vídeňskému soustátí se stala svatba následníka trůnu Ferdinanda von Österreich d'Este s českou hraběnkou Žofií Chotkovou. Tento, po císaři nejvýše postavený Habsburk, dával oním aktem zcela transparentně najevo, jak důležité je postavení českých zemí uvnitř Rakousko-Uherské říše. To ovšem stařičkému císaři na na „nos nevěšel“, nýbrž svůj sňatek s českou šlechtičnou zdůvodnil následovně:

„Rod habsbursko-lotrinský naléhavě potřebuje novou, čerstvou krev...Když má našinec někoho rád, vždy se najde v jeho rodokmenu nějaká maličkost, která to manželství znemožní. A tak se stane, že u nás vždy muž a žena jsou dvacetkrát spřízněni. Výsledkem je, že polovina dětí jsou blbci nebo epileptikové! To nejmoudřejší, co jsem ve svém životě udělal, bylo, že jsem se oženil se svojí Soph, je mi vším, je mou ženou, mou rádkyní, mým doktorem, mým kamarádem, jedním slovem: celým mým štěstím.“

Chceme-li číst mezi řádky, budoucí císař doporučuje mužům, aby si brali Češky, neboť jejich děti nebudou ani blbci ani epileptikové – a ještě navíc jejich mateřština bude čeština, což v té době bylo velice důležité, jak brzy uvidíme.

Dále je nutné si všimnout výrazu „moje rádkyně“. Císařskému dvoru ve Vídni ani zdaleka nevadil morganatický sňatek následníka trůnu, nýbrž ohromný vliv hraběnky Chotkové, který na něho měla a to byl pro císaře a jeho kamarilu ve Vídni ten největší kámen úrazu.

Historikové, takřka bez výjimky, uvádějí morganatický sňatek arcivévody s „pouhou hraběnkou“ – a to ještě navíc s Češkou, jako hlavní zdroj konfliktů mezi císařem a následníkem trůnu.

Jde o naprostý omyl a mystifikaci! Nic takového neexistovalo a jedná se o pouhý výmysl.

Kdyby císaři vadil sňatek, již dávno by ho zakázal. Kdyby mu vadila „hraběnka“ jako taková, tak proč by jí povyšoval do stavu vévodkyně, aby se vyrovnala manželovi?

Zakázal však následnictví trůnu arcivévodovým dětem, aby tím mohl zabránit oficiálnímu vniku češtiny do nejvyšších kruhů vídeňské honorace a tím zabránit masovému šíření češtiny v Habsburské říši, neboť mateřština arcivévodových potomků bude čeština po matce Chotkové – a to připravovalo stařičkého císaře o klidný spánek...

Rakouská šlechta měla ještě v dobré paměti, že v dobách krále Otakara II, byla čeština úřední řečí v Rakousku (a hlavně ve Vídni) a tento stav by se na základě raketového průmyslového a společenského vzestupu Českých zemí, mohl celkem záhy opakovat. Vše nasvědčovalo tomu, že k tomu dříve nebo později musí dojít a čeština vytlačí němčinu...

Žofie Chotková na tom pilně pracovala...

Mocnář si však postavil hlavu a přecevzal si, že za jeho života se tak v žádném případě nestane a následníka trůnu, arcivévodu Ferdinanda, na trůn za žádných okolností nepustí. Dětem následníkovým zakázal nastupnictví habsburského trůnu a myslel si: „Tím zachráním před počešťováním, co se ještě zachránit dá!“

Ano, kauza se začala stávat akutní.

Již v polovině 19. století se vyvinula česká gastronomie v gastronomii světovou a německá část evropského kontinentu se bránila tím, že české názvy silně poněmčovala: Knedlík (Knödel), koláče (Kolatschen), křen (Kren), karbanátek (Karbanadel), lívance (Liwanzen), omeleta (Omelette), buchta (Buchtel), rybíz (Ribisel)...atd.

Korunu tomu všemu nasadila Jubilejní zemská výstava v Praze 1891, kde český průmysl a obchod měl tak gigantickou převahu, že německá část obyvatelstva se odmítla zúčastnit. V oblasti bankovnictví, obchodu a průmyslu Českých zemí neumět česky se prakticky rovnalo existenční sebevraždě.

Když jsem naposled diskutoval s Otto Habsburským v Západním Berlíně, musel jsem ho pochválit: „Vaše císařská Výsosti, mluvíte velice dobře česky. Jak je to možné zachovat si tak vynikající znalosti češtiny, když jste neměl možnost nikde onen jazyk používat?“

Následník trůnu a český král Otto von Habsburg-Lothringen se usmál, pravíc: „Chtěl bych zde citovat výrok Vašeho vzdáleného příbuzného Karla Buquoye na Jubilejní zemské výstavě v Praze 1891 a sice: 'Kdo dnes neumí česky je hlupák!' a já, upřímně řečeno, hlupákem být nechci!“

Toliko výrok jeho císařské Výsosti ve vztahu na znalost českého jazyka.

Přesto, neuvážený výrok Karla hraběte Buquoye, „Kdo neumí česky je hlupák!“, vyvolal tehdy nežádoucí pozdvižení. Každý se samozřejmě dovtípil, že aristokrat oním výrokem nemyslel kde jakého šupáka, nýbrž autor výroku mířil přímo do řad vysoké šlechty a snad i samotného císaře, který prokazatelně česky neuměl.

Habsburkové se Buquoyů již tradičně báli, ne snad kvůli jejich znalostem češtiny (původně „francouzská“ - ve skutečnosti belgická, šlechta), nýbrž jejich postoje byli nevypočitatelné.

Vynikající génius a vynálezce hyalitového skla, Jiří hrabě Buquoy, na sebe již 1815 nevraživě upozornil svou publikací „Teorie národního hospodářství“ (Die Theorie der Nationalwirtschaft) namířenou na reformu říského hospodářství. Pro odpor rakouské cenzury musel knihu vydat v Lipsku.

Ještě daleko větším průšvihem byl rok 1848, kdy davy pochodovaly Prahou za pokřiku: „Buquoy na hrad! Buquoy českým králem!“ Vídeňský císař vyřešil dilema zkrátka a rychle. Jiřího hraběte Buquoye nechal zatknout a zavřít. Tím byl problém „českého království“ pro něho vyřešen. A nyní v roce 1891 Karel hrabě Buquoy, veřejně prohlašuje „Kdo neumí česky, je hlupák!“ ačkoli dobře ví, že jeho císařská Výsost František Josef I. češtinu neovládá.

Doufám, když jsem vyhlásil svojí ochotu kandidovat v roce 2018 na funkci prezidenta republiky, že Miloš Zeman nepůjde ve šlépějích císaře Františka Josefa I a nenechá mě rovněž zavřít. To by byl již druhý Buquoy, který by šel za pokus stát se hlavou českého státu, za mříže!

Přesto nelze Karla Buquoye poslat za výrok do vězení, protože nejde o pokus o státní převrat. Ať tak, či onak, Buquoyovo neuvážené prohlášení rovněž zažehlo jiskru požáru v pražských intelektuálních kruzích. Čeští vzdělanci začali vyžadovat jazykové vyrovnání mezi češtinou a němčinou a to ve všech koutech Habsburské říše.

Ostatně, Žofie Chotková je v tom vehementně podporovala a následník arcivévoda Ferdinand d'Este tím pádem sliboval všechno možné, ale hlavně to, že po nástupu na císařský trůn se okamžitě nechá korunovat českým králem.

Měl k tomu všechny moderní předpoklady: Česky mluvil plynule, jeho manželka byla Češka a tím byl i mateřský jazyk jeho dětí čeština.

Chceme-li použít citátu Karla hraběte Buquoye, že kdo neumí česky je prostě „idiot“, tak zde o žádném „idiotství“ nemůže být řeči. Navíc všichni ignorovali Vídeň a utábořili se u Benešova na Konopišti. Tím samozřejmě připravili starého mocnáře již definitivně o klidný spánek...

Na závěr bych chtěl ještě citovat zajímavou myšlenku Otto Habsburka při našem rozhovoru v Západním Berlíně: „Kdyby zůstala Habsburská říše zachována a moci by se chopil arcivévoda Ferdinand se svojí rodinou, vůbec by mě neudivovalo, kdyby se čeština stala světovým jazykem!“

Nevím, jak vám, ale tento názor jeho císařské Výsosti a českého krále se mně osobně moc líbí!