...a sice před 50 lety, tedy začátkem roku 1968.

O jaký nenásilný převrat se tehdy vlastně jednalo? Bylo to poprvé - nejen v dějinách komunistického světa, nýbrž dokonce v dějinách celého lidstva, kdy došlo k pokojnému revolučnímu, politickému převratu bez jediného výstřelu, bez jediné kapky krve a bez brutálního zatýkání a odsuzování ideologických oponentů. Veškeré dosavadní revoluce se v tomto světě odehrávaly více či méně v krvavých čistkách, nejbrutálnějších zvěrstvech, masových popravách a zatýkáním skutečných nebo domnělých ideologických odpůrců. Jednalo se z větší části o občanské války, kde doslova masakroval jeden druhého. Vítězové těchto klasických převratů často současně nebo po ukončení oněch občanských válek nasazovali persekuce, které se rovnaly masovým justičním vraždám.

Nejbližší spolupracovník Lenina, Leo Trocký, píše 1929 v této souvislosti o tzv. “permanentní revoluci“. Pojem „permanentní revoluce“ by se dal, podle Trockého, interpretovat jako “nekonečná občanská válka“, která neustává aktem přímého převratu, nýbrž pokračuje ve svých násilnostech dále, soustavným hledáním a pronásledováním imaginárního “třídního nepřítele“, který se podle Stalina “ukrývá i v řadách komunistické strany“. Podle této teorie bylo dokonce i mnoho revolučních komunistů popraveno nebo zemřeli ve vězeňských kobkách ruského gulagu.

Francouzská revoluce našla pro vraždění ve svých vlastních řadách pojem “thermidor“.

Kult smrti a ponížení zde vítězí nad radostí ze života. Slzy a krev se zde stávají denním chlebem a ony tragické absurdity jsou považovány za normální úděl lidské společnosti a dokonce za jediný možný „společenský pokrok“.

Též v sovětském bolševizmu normální pojmy začínají ztrácet svůj původní smysl a jsou nahrazovány nepochopitelnými, ideologickými frázemi:

Nejhlubší temno a zpátečnictví je “osvícenectvím a pokrokem“.

Agresivní, bezohledná a krvavá válka je údajným “bojem za mír“.

Ponížení, otroctví a totalita se nazývá “osvobození od vykořisťování“.

Politická sekta jednoho nebo v nejlepším případě malé skupinky teroristů, kteří drží násilím desítky miliónů pracujících občanů jako rukojmí za ostnatým drátem tzv. “železné opony“, označila sama sebe jako “vláda dělnické třídy“...

Francouzská revoluce našla pro vraždění ve svých vlastních řadách pojem “thermidor“, takže totalitní stalinismus nebyl žádnou novinkou v dějinách lidského násilí.

Tak jako francouzský thermidor, začal novodobý komunismus střílet do vlastních řad a tak nejvíce komunistů vyvraždili sami komunisté.

Stalin nechal atentátem popravit svého nejbližšího spolupracovníka Lva Trockého. Později přišli na řadu úzcí spolupracovníci Lenina – Kameněv a Zinověv. Ty když umírali křičeli prý na popravčí četu „Ať žije Stalin!“

V Československu nechal Gottwald popravit svého nejbližšího spolubojovníka Slánského. V Maďarsku učinil totéž Mátyás Rákosi se svými nejbližšími stranickými přáteli, Lászlo Rajkem, Tiborem Szónyim a Andreásem Szalaliem. Všichni byli bez výjimky popraveni. V Polsku dostal Wladislaw Gomulka od svého blízkého kamaráda, předsedy strany, Bieruta, po druhé světové válce vyhazov a mohl se vrátit k moci až v roce 1956.

Podobné poměry vládly i v Rumunsku, Bulharsku a Albánii.

Sametová revoluce „Pražského jara 1968“ bylo zřeknutí se násilné moci, která byla charakterizovaná teorií „třídního boje“ a tím i „třídního nepřítele“. Byl nastolen tzv. „socialismus s lidskou tváří“, uzákoněn v tzv. „Akčním programu KSČ“. Místo komunistické, začala vznikat společnost všelidová, dávající existenční šanci všem třídám společnosti.

Přepadení Československa armádami Varšavské smlouvy, dne 21. srpna 1968 učinily všemu konec a vytvořily opět atmosféru neostalinizmu nazvanou „normalizace“, která přetrvávala až do podzimu 1989.

(převzato z Profilu)