Českou politickou šarádu sleduji už řadu let. Zaráží mě, kolik prohřešků proti slušnosti a férovosti představitelům jednotlivých politických stran, voliči stále dokola odpouštějí. Copak si nevšimli, že hlasitě vykřikované volební sliby dříve či později oněmí? Copak voliči neslyší, že rétorika hlav těchto stran mění tón jako mutující hoch v pubertě?

Pojďme být konkrétní. Ještě nedávno nám strana – jisté hnutí – tvrdila, že hodlá stát řídit jako firmu. Sliby chyby. Velké plány ztroskotaly na pochybných kšeftech. Se štědrostí se končí u skupin „vyvolených“, kde tempo odměňování a podbízení se nápadně připomíná prostředí socialistických stran. Říkám si, že už chybí snad jen pastelkovné a ocitneme se zpět v éře uplácení voličských skupin vládnoucí stranou.

Také mi nemohlo uniknout, jak se celková rétorika hnutí plíživě přesunula ze středopravé pozice na levou. A znovu vznáším řečnickou otázku směrem k voličům: Vám to nevadí? Z čeho pramení důvěra, se kterou vhazujete volební lístek hnutí do urny?

Odkrývá se před námi zmatené, a přesto velmi dobře zorganizované zákulisí holdingu firem, kde zaměstnanci na spodních pracovních pozicích sotva dosáhnou na minimální mzdu. Zatímco právě tyto firmy dojí dotační rozpočty nejrůznějších fondů a nepropásnou jedinou možnost, jak si přilepšit, i kdyby šlo o pár tisíc korun. Lidská síla, na které stojí, se ale z bohatství firmy žádných výhod nedočká. To je určeno pro jiné.

Tuto tragikomedii střídá pohádka o poctivějším a efektivnějším výběru daní. Pokud by náš stát vedli skuteční hospodáři, využily by se peníze, které jim doslova spadly do klína pozitivním vývojem ekonomiky, na investice, rozvoj či umořování dluhů. Byli bychom lépe připraveni na hospodářský pokles, který nás v budoucnu nemine. Naši političtí představitelé ale místo toho mrhají a utrácejí. A jejich hlavním cílem je ochromení levé části politického spektra.

Zmíním na první pohled lákavou myšlenku zlevnění jízdného. I mě zaujala. Jako otce 3 dětí mě jízdné stojí nemalé peníze. Jenže kámen úrazu vidím spíše v neudržovaných silnicích. Pokud se s jejich stavem něco neudělá, cestovat budeme sice levněji, ale úměrně tomu také zdlouhavě a nepohodlně. Aneb vláda se handrkuje o 3 miliardy na opravu silnic v krajích a místo koncepčního řešení infrastruktury raději vyhodí do prázdna 6 miliard na krátkodobé populistické řešení.

Sečteno podtrženo, současnou vládu opouštějí ambice rozpočtové zodpovědnosti a střídá je přístup „po nás potopa“. No, máme se na co těšit, divadlo zdaleka nekončí.

(převzato z Profilu)