Včera proběhlo ve Vatikánu setkání papeže Františka s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen (v kalhotách a bez závoje).

Po setkáních s papežem a rovněž kardinálem státním sekretářem poskytla von der Leyen rozhovor Vatikánskému rozhlasu, ve kterém uvedla, že vztahy mezi Svatým stolcem a Evropskou unií jsou „dokonalé”.

Podle jejího názoru minulé půlstoletí ukázalo, že obě tyto instituce „vysílají na stejných vlnách” a jejich dobrá spolupráce se zakládá na sdílení stejných hodnot, jako úsilí o mír, solidaritu a důstojnost člověka a dále, že „Křesťanství je v Evropě hluboce zakořeněné. (...) Křesťanské hodnoty vnímáme v našich každodenních činnostech, když mluvíme o velkém tématu míru, když mluvíme o důstojnosti člověka, ale také o solidaritě – nebo poněkud starším jazykem o milosrdenství. Při těchto příležitostech vnímáme křesťanské kořeny a také hloubku, s níž jsou zapuštěny do našich časů. (...) Je tu ale ještě druhý prvek. V dobách polarizace, populismu, nacionalismu má ohromná a jednotící síla náboženství, angažovaného ve službě smíření a jednoty, nesmírný význam. A máme-li na mysli, že je to jednotící prvek, který nám dodává sílu stavět se čelem k současnosti a především k závazkům, které jsou před námi, pochopíme, jak velkou roli náboženství sehrává.”
Toto zdánlivě „odzbrojující“ prohlášení předsedkyně Evropské komise si podle mě žádá několik poznámek.

V první řadě se jedná o prohlášení jednostranné, tedy pouze jedné ze stran a účastníka schůzky. Její konstatování o hluboké zakořeněnosti křesťanství neposkytuje žádné ujištění. Podobné konstatování platilo i pro Československo roku 1948 a Klement Gottwald si při své volbě prezidentem republiky vynutil na pražském arcibiskupovi Josefu Beranovi, aby sloužil v katedrále svatého Víta za jeho přítomnosti děkovné Te Deum. (Že komunistům šlo o to, zmást a ukolébat veřejnost s cílem upevnit moc a pak terorem udeřit, je evidentní).

Nelze se nechat ukolébat ani tím, když Leyenová mluví o velkých tématech: míru, důstojnosti člověka a o solidaritě (kterou označuje za nový výraz pro křesťanskou ctnost milosrdenství).

- Mír (pokoj) je v křesťanském myšlení jedním z plodů působení Ducha svatého, nejde tedy o vynucenou tzv. politickou korektnost, mediální lynč a bojkot konzervativních politických myšlenkových proudů a jejich představitelů, ani o to, paralyzovat občany vlastních a cizích států ozbrojenou silou.

- S křesťanskou důstojností člověka není slučitelné popírání rodičovství (nezaměnitelná role matky a otce) a podpora duševního a tělesného mrzačení dětí a dospívajících genderovou ideologií.

- Milosrdenství pak je křesťanská ctnost, která tvoří spojené nádoby se základními ctnostmi jako: moudrost, spravedlnost, mírnost a statečnost. Možnosti a způsoby projevů milosrdenství v životě křesťana jsou ryze individuální a konkrétní, co do možností a příležitostí. Např. nemohou projevovat milosrdenství na úkor vlastní rodiny, zaměstnanců, spoluobčanů, ani vlastního národa a země. Proto W. Shakespeare v Kupci benátském do úst Porcie (převlečené za soudce) vložil slova: „Milosrdenství nelze vynutit.“

Milosrdenství tedy není možné zaměňovat se „solidaritou“ nařizovanou a vynucovanou, jak ji chápe dnešní Evropská unie, která se projevuje v devastující nelegální migraci (pro původní obyvatelstvo i osoby příchozí) a kvótách, v přerozdělováním peněz z nemravně vysokých daní (které demotivují a brání v podnikání a činorodých snahách). 

Pokud Leyenová velebí „ohromnou a jednotící sílu náboženství“ v dnešní době „polarizace, populismu a nacionalismu“, patrně nemluví o křesťanství, a už vůbec ne o katolickém. Autentické křesťanství nikdy nebylo a nebude nástrojem zaměřeným proti národům a jejich státním útvarům. Na počátku středověku křesťanství národní státy naopak budovalo. (Např. náš biskup sv. Vojtěch stál u zrodu jak přemyslovských Čech, tak Polska i Maďarska). Rovněž připomínám kulturní přínos vlasteneckých kněží pro naše národní obrození a rovněž pro uchování polského národa v době rozdělení Polska mezi tři mocnosti od 18. století do roku 1918. Paní von der Leyen patrně nezná náš (přes 800 let starý) Svatováclavský chorál: „Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave! Kriste, eleison.“