Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, já bych po projevu pana poslance Profanta rád vrátil diskusi k meritu věci. Nejsem si úplně jist, zdali pochopil to, co projednáváme. Vy jste si například spletl svítivost pouliční lampy s požadavky na osvětlení. Těch kravin tam byla celá řada, ale já se k tomu nechci vracet

Na celkovou změnu stavebního práva Česká republika prostě čeká příliš dlouho. Pohled do nedávné historie nám jednoznačně ukazuje, že jít cestou záplatování větších či menších pozměňovacích úprav nejenže nepomáhá, ale ve většině případů naopak způsobuje další zhoršení situace. Proces většinou přinese nové povinnosti, nová razítka, dále se zkomplikuje a prodlouží.

Mohl bych zde mluvit o novelách, které měly neutěšený stav alespoň dílčím způsobem zlepšit, ale přinesly pravý opak. Mohl bych se zde zamýšlet nad tím, proč ti, kdo ještě zavčasu mohli ty změny připravit a předložit, zaspali a dostali Českou republiku do tristního stavu povolování staveb a rozvoje českých měst a obcí. A samozřejmě bych zde mohl podotknout, že jsou to začasté stejní lidé, nebo ze stejných politických stran a uskupení, kteří když měli mluvit a především pracovat, tak nečinili, dnes ale přesně vědí, jak a co by mělo v té oblasti být a co by naopak být nemělo.

Nutnost zrychlení stavebního řízení pro podporu konkurenceschopnosti České republiky se diskutuje více než 20 let. V roce 2006 byl schválen stavební zákon č. 183/2006 Sb. a průběžně řada novel, a žádný z těchto kroků skutečně zrychlení povolování výstavby nepřinesl. A výsledek? Ve výstavbě například dálnic nás předběhly mnohé evropské země včetně našich sousedů.

Jaké jsou tedy vlastně zásadní problémy současného stavu? Jedná se především o nejednotnost, složitost a atomizaci veřejného stavebního práva mezi obrovské množství obecních, speciálních a jiných stavebních úřadů a více než 40 dotčených orgánů. Častým problémem je systémová podjatost. Typické pro Českou republiku je nepřiměřená délka řízení a přezkumu závazných stanovisek. Slabinou je faktická kompetenční slabost stavebních úřadů způsobená závislostí na závazných stanoviscích dotčených orgánů státní správy a jejich samostatných přezkumech. Stále se potýkáme s instančním i kompetenčním pingpongem mezi stavebními úřady. Problémem jsou také účelové obstrukce účastníků řízení, enormní právní nejistota na stranách všech žadatelů o povolení, stejně jako odpůrců, ale také státní správy i samosprávy. A proto tolik případů končí u českých soudů, které je zatěžují, a to, kolegové, zcela zbytečně.

Dnes stavby povoluje sedm set čtrnáct obecných stavebních úřadů, šest set šest speciálních stavebních úřadů, čtyři vojenské stavební úřady, devět báňských a další čtyři speciální. Stavebník se musí řídit osmdesáti pěti zákony, podle padesáti zákonů si u dotčených orgánů musí zajistit závazné stanovisko ke stavbě, podle dalších dvaceti zákonů sehnat další doklady, jako je průkaz energetické náročnosti, certifikáty, samostatná povolení, hluková studie, radonový průzkum, energetický posudek, povolení výjimek a řídit se ještě patnácti dalšími předpisy, ve kterých jsou stanoveny požadavky, podle kterých musí projektant postupovat. A to si myslím, a uznáváte všichni, že je docela slušný chaos. Změny, o kterých se zde budeme bavit, se přitom dotknou, a věřme, že na konci celého legislativního procesu pozitivně, pěti skupin: občanů, úřadů, měst a obcí, investorů a státu. Občan by měl po změně, která by měla přinést ono proklamované jedno razítko, jeden úřad, jedno povolení a nejdéle jeden rok řízení, kromě toho získat ještě jasná pravidla, která dnes chybí, a transparentnost procesu a také rychlejší výstavbu dostupného bydlení, což by mělo přinést stabilizaci jeho ceny nebo například rychlejší výstavbu dálnic, silnic a železnic v České republice a také zlevnění její výstavby, protože díky složitému systému se jejich projektování a projednávání neúměrně prodlužuje o roky. To je prodražuje o miliardy korun a někteří z toho mají mimochodem docela dobrý byznys, že vše blokují. A je proto pochopitelné, že stejní lidé a skupiny dnes křičí, když se někdo snaží dát věci do pořádku. Ministerstvo dopravy v roce 2019 analyzovalo dvacet osm projektů dálnic a silnic a potvrdilo se, že v důsledku zdlouhavého a komplikovaného povolovacího procesu dochází k fatálnímu prodloužení přípravy projektu a s tím souvisejícímu zásadnímu zdražení staveb.

Problémy mají i drobní stavebníci, už to tady zaznělo. Ti si chtějí postavit dům, garáž, bazén, plot - já nevím, co všechno - desítky razítek, měsíce běhání po úřadech, tisíce korun, zbytečně. Šlo by to jinak, jednodušeji. Bez jednotného systému se nám neustále zvyšuje administrativní zátěž. Roztříštěnost hmotného práva po rezortech se projevuje v nových a v nových povinnostech, které nejsou nikým řízeny a koordinovány, často vznikají z iniciativ různých zájmových skupin a mnohdy nejsou zajištěny základní podmínky pro stabilitu a předvídatelnost práva. Dochází k opomíjení přechodných ustanovení, k bobtnání dokumentace a nezapomínejme ani na náš dlouhodobý nešvar - gold plating - který se také velmi negativně podepisuje na náročnosti procesu a výsledné ceně staveb. Z výše uvedeného je zřejmé, že nesmíme opakovat stejnou chybu, tedy se nesmíme spokojit s konzervativní dílčí novelou, která se jen pokusí opravit některé chyby v současném systému. Ten je dlouhodobě nefunkční, nereformovatelný a naší ambicí musí být jej zcela změnit. Postupná evoluce se v tomto případě ukázala býti slepou cestou. Je proto potřeba udělat krok veskrze reformní, k čemuž nám předložený materiál dává šanci. Tato předkládaná novela se začala psát tezemi již v roce 2017 a od té doby, a já jsem za to rád, nabrala příprava nové legislativy svou dynamiku a po třech letech zde máme k projednání připravený návrh. Je zcela pochopitelné, že se jedná o návrh, který budí veřejnou diskusi, podíváme-li se na počet dotčených orgánů, institucí, zákonů, ministerstev, úřadů a dalších subjektů, potom se jedná o jeden z nejsložitějších zákonů, který zde řešíme.

Rád bych se v této souvislosti zastavil u dvou důležitých momentů, které se právě množství zapojených subjektů týkají. Na začátku tvorby zákona byla o spolupráci požádána všechna ministerstva a další instituce s prosbou, aby samy našly ve svých agendách prostor pro zrychlení a zjednodušení procesů souvisejících se stavebním právem. Jak ukázala zpětná vazba, žádný z úřadů nebyl ochoten se vzdát jakékoliv své pravomoci, razítka nebo vyjádření, rezortistický pohled je prostě problém. Rozdrobenost požadavků, jejich zcela absentující koordinace, přebujelý formalismus a byrokracie. Přes to všechno se musíme přenést a pomoci nastavit skutečně funkční model založený na spravedlnosti v tom, že práva a povinnosti se nepřipisují podle toho, kdo je silnější, ale podle toho, kde skutečně mají být, aby byl model funkční. To druhé, na co bych rád poukázal, je v tomto případě bohužel doslovné naplnění rčení o rybách, které si samy rybník nevypustí. V rámci diskuse se všemi dotčenými orgány a institucemi a v rámci rekodifikace lze totiž najít jednotící prvek, a sice souhlas s tím, že v procesu je až moc hráčů, že by tam mnozí být neměli, nemuseli, nebo by měli mít jiné postavení a že právě bez této redukce skutečná změna není možná. Druhým dechem nicméně tyto stejné úřady a instituce dodávají, že se to samozřejmě netýká jich samotných, protože oni jsou v tom systému zásadní a bez nich by došlo ke zhroucení vyváženosti, ochrany veřejných zájmů a mnohého dalšího. Paradoxně se zde odehrálo totéž, na co jsou stavebníci zvyklí při projednávání svých záměrů, čemu se anglicky říká "not in my backyard", to jest česky "ne na mém dvorku". Jak příznačné. My jsme však v České republice dnes již ve stadiu BANANA efektu - build absolutely nothing anywhere near anything. Jsem přesvědčen o tom, že pouhou integrací úřednického místa do jiné struktury úřadu, třeba nově vzniklého k ohrožení, ani ztrátě vyváženosti a ochrany veřejných zájmů prostě nedojde. Všechny tyto principy jsou včleněny do dalších zákonů a norem, kterých se rekodifikace ve většině nedotýká a podle kterých budou tito stejní lidé i nadále rozhodovat. Podstata toho, co hájí, zůstane zachována. Zda to hájí z jedné nebo z druhé kanceláře již není podstatné. Jejich názor či vyjádření nebude možné nezohlednit, a to je to důležité. Nebylo by již ale potřeba desítek razítek, proti kterým je možné uplatnit desítky odvolání a na ty desítky žalob. Důležitý je fakt, že sloučením posouzení zájmů do jediného rozhodnutí bude zajištěna nejen nezbytná koordinace, ale také se zásadním způsobem omezí současný naprosto nevyhovující legislativní ping pong.

S tím souvisí další důležitý aspekt předkládané rekodifikace, ke které mám osobně výtku. Bez skutečně odděleného modelu stavebních úřadů od samospráv a integrace dotčených orgánů nelze realizovat reformní krok. K tomuto dříve kvalitně připravenému návrhu, který v důsledku politického vyjednávání nakonec vypadl, se musíme vrátit. Důkladně jsem se zabýval argumenty, sledoval veřejnou diskusi, která mnohdy byla spíše lynčem než rozumnou debatou. Jako bývalý starosta mám své zkušenosti. Tvrdí-li někdo, že změna systému a oddělený model sebere starostům jejich kompetence, potom se musím ptát, jaké ty kompetence sebere, protože ve stávajícím modelu starosta či představitel samosprávy žádné nemá. Ty jsou plně v kompetenci státní správy v přenesené působnosti. Kompetence obce se projevuje v územním plánování. Ano, tady opravdu došlo od roku 2006 k oslabení projevu vůle obcí, a to nahrazením obecně závazné vyhlášky jako formy územního plánování opatřením obecné povahy, které umožňuje v dnešní podobě donekonečna územní plán napadat a bořit tak základní stavební kámen, na němž celé povolování staveb stojí. V povolování staveb obec byla a je účastníkem řízení. Nemůže být tedy ještě tím, kdo současně rozhoduje. To nemá logiku. Navíc zde není ani možné takto uvažovat, protože právo být zvolen není podmíněno povinnostmi mít kvalifikaci pro odbornost povolování staveb. Tato tak často opakovaná tvrzení o odnímání kompetencí jen potvrzují, že v České republice dochází velmi často k nevhodnému propojování samosprávy a státní správy, a to následně vede k problémům s povolováním, s transparentností a stejnými pravidly pro všechny, se systémovou podjatostí. Co to je tedy ta systémová podjatost? Je to situace, kdy existuje zaměstnanecký poměr úřední osoby k subjektu veřejné správy, existuje zájem subjektu veřejné správy na výsledku řízení a další skutečnosti způsobilé ovlivnit postoj úřední osoby k věci jinými než zákonnými prostředky. Tato definice prakticky znemožňuje bez rizika trestního stíhání zastupitelů uzavřít smlouvu obce s investorem. Tak to je. A bez systémové změny nelze problém systémové podjatosti jakkoliv vyřešit. Stavební povolení by mělo být jen administrativním schválením naplnění zákonných podmínek a norem. Města a obce by se měla v celém procesu aktivně projevit jinde, totiž o krok dříve v územním plánování. V něm je skrytý klíč pro zdravý udržitelný rozvoj měst. Jsem proto velmi rád, že rekodifikace posiluje postavení samospráv v územním plánování a rozhodně tuto změnu kvituji, jakkoliv věřím, že i v tomto aspektu lze dojít k dílčím vylepšením. Rekodifikace stavebního práva je odpovědí zvláště na jeho stávající neefektivitu, nefunkčnost, složitost, zdlouhavost. K jejich odstranění je nezbytné skutečné zjednodušení dosavadních složitých povolovacích procesů při zachování potřebné úrovně ochrany všech práv a veřejných zájmů, tedy zásadní změna celého stavebního práva.

Nezbytným předpokladem i projevem takového zjednodušení a zefektivnění a zrychlení je vedle změn v regulaci procesní i hmotné též celková institucionální reforma na úrovni ústřední i územní, zahrnující rovněž zásadní změny organizace dotčené státní správy, jakož i revizi stávajícího smíšeného modelu výkonu státní správy na úseku stavebního práva. To vše právě za účelem zabezpečení efektivity, předvídatelnosti a rychlosti výkonu státní správy. Nové veřejné stavební právo proto musí být jednoznačné, jednoduché, srozumitelné, aplikovatelné, vymahatelné. Nová právní úprava musí současně jasně vymezit právní odpovědnost aktérů v celém procesu správy území.

Jak jsem říkal na začátku svého projevu, nemůžeme si dovolit ponechat současný stav stavebního práva v České republice. Již před krizí, jejíž dopady zatím nedokážeme ani předjímat, špatně nastavený systém ohrožoval naši ekonomiku. Pokud nový zákon v jeho reformní podobě nepřijmeme, potom nám hrozí další pokles konkurenceschopnosti v oblasti stavebnictví a regionálního rozvoje, další ztráty v soukromé i veřejné sféře vlivem snížené efektivity vydávaných prostředků a také ohrožení či státy finančních prostředků ze strukturálního fondů Evropské unie, protože nebude možné včas čerpat z důvodu nepřipravenosti staveb, které byly alokovány. Naopak, pokud uděláme změnu a pokud ji uděláme pořádně a správně, potom při společné implementaci všech kroků rekodifikace lze předpokládat, že se povolovací proces zkrátí z průměrných pěti a půl roku, u dopravních staveb je běžná lhůta až dvacet let, na maximálně průměrně jeden rok včetně soudního přezkumu.

Jak jsem již řekl, rekodifikace stavebního práva není a nesmí být kosmetickou změnou, musí být skutečnou a koncepční změnou, musí znamenat jedno razítko, jeden úřad, jedno úložiště, jeden výklad. A také povolení do šedesáti dnů a v případě přezkumu do jednoho roku, tedy více než desetinásobné zkrácení procesu od toho jak reálně dnes funguje. Navíc novou strukturou stavebních úřadů, posílením jejich odborné kompetence, technického vybavení, sjednocením metodiky a rozhodování se zásadním způsobem sníží korupční potenciál v této oblasti, na který si Češi začasté stěžují.

Chci zdůraznit, že poprvé bude možné na stavebním úřadě požádat o informaci, co mám předložit k povolení stavby a získat relevantní předběžnou informaci o tom, jaké podmínky pro povolení mám očekávat. To věřím, že stavebníci velice ocení. Stavební úřady dnes často lamentují nad neschopností stavebníků podat bezvadnou dokumentaci. Je nutné si přiznat, že v tak nepřehledném legislativním prostředí ale neleží vina na stavebníkovi, ale na neschopnosti sdělit jednoduše, jednoznačně a transparentně stavebníkovi, co a v jaké podobě od něj stát chce. A právě to je klíčová role stavebního úřadu. To je smyslem reformy, předvídatelnost, jednoduchost a transparentnost.

I přes institucionální změnu, kterou osobně považuji v podobě odděleného modelu státní správy a samosprávy, je potřeba říci, že obce nepřijdou o žádnou dosavadní kompetenci, ale naopak získají legitimní titul na sjednávání smluv s investory o spolupráci. Úřady se nijak nevzdálí lidem a mohou fakticky zůstat tam, kde jsou dnes. Stát si převezme vlastní zaměstnance přímo pod sebe. Prostory si od obcí může pronajmout a obce již nebudou ze svých prostředků odpovědné za mzdy těchto pracovníků ani vybavení jejich pracovních míst a další náklady. Jen úředníci, kteří povolení zpracovávají a vydávají, budou opravdu a zcela nezávislí na samosprávě. Již se nebudou muset bát toho, že jim někdo sáhne na peníze, pokud něco povolí nebo naopak nepovolí. Jejich rozhodování bude založeno na právních předpisech a odborné kvalifikaci.

Pro obce ale rekodifikace přináší také zásadní změny. Umožní jim samotným lépe povolovat jejich projekty, až již infrastrukturní nebo z různých dotačních titulů, což byl dosud zásadní problém. A také budou mít zásadně lepší postavení v územním plánování. Musím zde zmínit i další významnou změnu, kterou rekodifikace přináší, a to koncentraci a apelaci v řízení. V rámci přezkumu tedy již nebude nadřízený úřad posílat stavebníka zpět k první instanci, ale rozhodne sám a to je samo o sobě velmi významnou úsporou času i finančních prostředků, které řízení vyžaduje. Pevně věřím, že se rekodifikace oblasti v dnešní době nestane zdrojem politických šarvátek. Rád bych poděkoval Ministerstvu pro místní rozvoj za přípravu rekodifikace a beru je jako dobrý základ, který lze dále v Poslanecké sněmovně ještě upravit. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v sále.)