Opravdu to tak je?

Lidé přirozeně preferují výhodnější nabídky práce. Takže přesto, že se určitá práce může zdát špatná, pro člověka, který v takové práci setrvává, je to momentálně nejlepší varianta – v opačném případě by ji opustil. Pokud navíc tuto práci člověk vykonává i jako investici do vzdělání, využije ji k nabytí nových zkušeností, které mu v budoucnu pomohou při hledání lepší práce.

Cílem zaměstnavatelů je zisk. Přestože by chtěli mít zisk co nejvyšší, pokud jej realizují na úkor mzdy zaměstnance, ten může odejít za výhodnější práci. Jelikož je na trhu konkurence, musí zaměstnavatel držet krok se zbytkem zaměstnavatelů. To je také důvod, proč se zaměstnavatelé snaží vytvořit pracovníkům vhodné podmínky.

Když zaměstnavatel přijme člověka, který mu po zdanění vydělá méně, než je minimální mzda, bude ztrátový. Proto se mu ani nevyplatí takového člověka zaměstnat. Nakonec tady minimální mzda vytvoří nezaměstnané z těch nejméně kvalifikovaných.

Ukažme si tento princip na příkladu. Pokud člověk vytvoří hodnotu práce 50 Kč za hodinu a je zavedena minimální mzda 70 Kč, dostanou všichni zaměstnanci 70 Kč nebo více. Jenže ten, který za hodinu vydělá zaměstnavateli 50 Kč, o práci přijde. Je to jednoduché, pokud by zaměstnavatelé platili svým zaměstnancům více, než vyprodukují, budou ztrátoví. A to mluvím o ideálních podmínkách – reálně bude ona práce ještě těžce zdaněna.

Otázkou též zůstává, jak si mají zcela nekvalifikovaní lidé svou kvalifikaci zvyšovat, když je v důsledku minimální mzdy nikdo nezaměstná. Tito lidé by mohli pracovat nějakou dobu za mzdu nižší, aby si časem polepšili. Navíc je možnost rekvalifikace nebo zvýšení kvalifikace jednodušší v případě pravidelného finančního příjmu.

Že minimální mzda opravdu poškozuje nekvalifikované, nám ukazuje i historie: Minimální mzda byla zavedena v USA z jednoho prostého důvodu. Byl jím rasismus. Afroameričané měli nižší nezaměstnanost než běloši. Snaha to změnit přicházela různými způsoby. A zafungoval právě tento – minimální mzda. Zavedením minimální mzdy přišla o práci spousta afroameričanů zvyklých a ochotných pracovat za nižší mzdu než bělošské obyvatelstvo. Vzhledem k jejich kvalifikaci však na minimální mzdu nedosáhli a zůstali nezaměstnaní.

Tento princip platí i dnes. Minimální mzda stále omezuje nekvalifikované – tedy studenty těsně po škole, mladé matky po mateřské a sociálně vyloučené. A tím jim bere nejen příležitost vydělat peníze, vyprodukovat hodnotu společnosti, ale i zvýšit si kvalifikaci, která by pravděpodobně časem vedla k lepší pracovní pozici a lepšímu ohodnocení.

Dalším způsobem, jak minimální mzda omezuje ty, kterým by měla pomáhat, je automatizace práce. Tedy výměna lidské pracovní síly za robotickou. Zaměstnavatele může existence minimální mzdy dostat do pozice, kdy je pro něj výhodnější investovat do robota než platit lidskou sílu. Tento přístup – který je mimochodem reakcí i na obrovskou míru zdanění – jsme již mohli zpozorovat u supermarketů a fastfoodů, které nahrazují pracovníky u pokladen automatickými pokladnami. Robot už nezastává jen fyzickou sílu, jako tomu bývalo dříve, ale lidská síla už není potřeba ani k obsluze. Automatizace nezůstává jen v supermarketech a fastfoodech. Najdeme ji také v elektrotechnickém, farmaceutickém či technologickém průmyslu.

Jaké jsou tedy skutečné dopady minimální mzdy na naši společnost? Minimální mzda připravuje nejchudší o pracovní pozice a následně jim bere možnost zvyšování kvalifikace, která by v dlouhodobém horizontu vedla ke zvýšení životní úrovně. Zásah státu, i když dobře míněný, vyvolává naprosto opačné následky. Minimální mzda zvětšuje propast mezi sociálními vrstvami a určité části lidí bere možnost integrace do společnosti.

Lucie Komárková,
místopředsedkyně Svobodných v Olomouckém kraji

Za spolupráci při vzniku tohoto článku děkuji Urzovi. Text vyšel i jako článek na Mises.cz.