Macron si sice správně pamatuje, že prezidentské volby proti Marine Le Pen vyhrál v roce 2017 relativně s přehledem, ale ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 slavila výhru Le Pen a další prezidentské volby budou už za dva roky. Francouzský prezident si uvědomuje, že jeho spolustraníci nemají zrovna zkušenosti s životem a s problémy nižších vrstev společnosti a ti proto začínají preferovat osoby, které je zdánlivě více chápou a hovoří více i o problémech, které intenzivně vnímají – tedy i o imigraci. Macron tedy vychází z toho, že pokud má uspět ve volbách v roce 2022, musí se tématu intenzivně věnovat, jinak bude Marine Le Pen předávat klíče od Elysejského paláce.

Zvládání imigrace je pro Francii dlouhodobým problémem, a to zejména kvůli tomu, že Francie zrovna neexceluje v integraci cizinců. Její přístup, založený na asimilaci, se nesetkává s velkým úspěchem, a to z toho důvodu, že je do značné míry postaven na idealistických základech. Například vůbec nepočítá s tím, že by mohli cizinci čelit diskriminaci, nebo že pro ně nebude lehké vzdát se vlastní kultury. Jinými slovy se stává, že cizinec je sice “nucen“ stát se Francouzem, což buď odmítá, anebo se jím sice snaží být, avšak není jako takový uznáván a ocitá se v pasti, což ukazuje na širší problémy ve francouzské společnosti, které se nedají zjednodušit pouze na téma imigrace/integrace.

Z těchto problémů posléze může těžit (a často i těží) islámský radikalismus. Získává díky nim rekruty na teroristické útoky, kterými nadále rozdmýchává napětí ve společnosti, což vede k prohlubování těchto problémů a smrtelné kolečko se točí stále dokola. Ministr vnitra Gérald Darmanin proto dokonce prohlásil, že politický islám považuje za smrtelného nepřítele Francie.

Nesmíme ovšem zapomínat na to, že Macron, který měl podle liberálních politiků i médií vnést do Evropy novou energii, do ní vnesl jen starou politiku škrtů a útoků na pracující. Odpovědí mu byla série masových protestů a hnutí, které Francie a Evropa dlouho neviděla. Macron tedy žádné celospolečenské problémy nevyřešil, ba možná spíše prohloubil nedůvěru v současný systém a establishment. Začíná tedy připomínat tonoucího, který se chytá pomyslného stébla a tím jsou v naší době otázky spojené s migrací.

Již v roce 2018 přišla Macronova vláda s prvním zpřísněním francouzského přístupu k imigraci. Migranti žijící nelegálně ve Francii mohou být nově zadržováni až 90 dnů (dříve 45 dnů). Došlo také ke zkrácení lhůty pro podání žádosti o azyl a za nelegální překročení francouzských hranic nyní hrozí až rok ve vězení a k tomu vysoké pokuty. Jelikož zpřísnění mělo začít platit od 1.5.2019, využilo mnoho migrantů situace a v době, kdy po celé EU klesají žádosti o azyl, ve Francii stouply v roce 2018 o více jak dvacet procent.

Na konci roku 2019 tak přišla politická aliance mezi francouzským prezidentem a premiérem s plánem (oficiálně oznámený premiérem), kterak „převzít kontrolu nad imigrací“ (podobnost s hnutím pro brexit ve Velké Británii s heslem "Vezměme si zpět kontrolu" je čistě náhodná). Mezi navrženými kroky jsou např. evakuace ilegálních táborů běženců v okolí Paříže, ztížení přístupu ke zdravotní péči pro migranty, urychlení deportací neúspěšných žadatelů o azyl, otevření tří dalších administrativních detenčních center, boj proti osobám zůstávajícím ve Francii i po vypršení víza, navýšení rozvojové pomoci, povinnost umět francouzsky pro přicházející, navýšení počtu zahraničních studentů.