A ve své snaze tyto elity nikdy neustaly, a asi jen tak neustanou. Nejde zde jen o nějakou individuální intervenci vůči suverénnímu státu, ale přímo o jeho zničení. A to je neakceptovatelné pro každého, kdo si přeje mírovou kooperaci států.

Konflikt v Sýrii lze poměrně snadno vidět také jako snahu Íránu získat v jižní části Sýrie území, ze kterého lépe povede svůj fanatický útok na stát, který je příkladem sekulárního západního státu v obklíčení různých forem islamismu. Avšak zatímco princ Saudské Arábie se více či méně úspěšně snaží o reformy velmi konzervativního království, revolucionáři Íránu zastydli na jediné mantře: „Zničit Izrael za každou cenu.“ Toto heslo je tak silné, že dokáže dočasně utlumit i historické nepřátelství mezi Peršany (dnes Íránci) a některými Araby.

Československo, a potažmo Česká republika, je dobrým spojencem Izraele dlouhé desítky let, s politováníhodnou mezerou v době naší komunistické diktatury. Tento kurz udal již T. G. Masaryk, možná ze soucitu s malým státem, který podobně jako stát český nejen usiloval o existenci, ale měl kolem historicky silné nepřátele drtící ho jako mlýnské kameny. Není divu, že je po Masarykovi pojmenováno mnoho izraelských ulic, náměstí apod. Podobně jako českoslovenští legionáři bojovali v období první světové války také budoucí Izraelci v takzvaných Židovských legiích.

Nadstandardní vztahy mezi námi sahají až k samotnému vyhlášení nezávislosti mladého blízkovýchodního státu v roce 1948. Československo společně s USA tehdy podporovaly obranu Izraele před arabskou invazí v první arabsko-izraelské válce (válce o nezávislost), ve které nový stát bojoval, abychom tak řekli, „proti všem“. Za toto vzájemné přátelství, které je od listopadové revoluce udržováno bez ohledu na politické barvy vládnoucích stran ve Strakově akademii, je Česko často kritizováno ze strany EU. Právě té EU, která sice nikdy nahlas neřekne, že je vůči Izraeli nepřátelská, ale nebojí se nepřímo diplomaticky podporovat a finančně dotovat snahy palestinských bojůvek. V proarabském postoji může EU najít společnou řeč v našem politickém spektru jen s tvrdými komunisty, kteří vzpomínají na své dobré vztahy se Sýrií a Egyptem v době Šestidenní války, případně s dnes marginálními neonacisty.

V konfliktu mezi Izraelem a jeho sousedy stojí oproti EU, nyní reprezentovanou zženštilým francouzským prezidentem Emanuelem Macronem, především tvrdý „deal-maker“ Donald Trump. Ten se snaží napravit chybu Obamovy slabé administrativy, kterou byla dohoda s Íránem. Je zřejmé, že na staré státy EU se nynější americký prezident spolehnout nemůže. Francie dlouho podporuje Palestinu. Macron se sice nedávno snažil vetřít Trumpovi do přízně, ale jen ve snaze zabránit zrušení íránské dohody. Německo bude hrát obvyklou neutrální kartu. Navíc, bude-li mít kdy nějakou akceschopnou armádu, bude možná složena především z etnik, která jsou vůči Izraeli nepřátelská (Arabové ze sousedních zemí, stále méně sekulární Turci atd.). A to nemluvíme o snaze zakládat Evropskou armádu. Snad jedinou menší naději může Trump vkládat v Anglii, ale nelze na to vsázet. Vyjednávání o Brexitu ji budou prozatím limitovat.

Do popředí tak zřejmě půjdou dlouho zapomenuté aliance, historická přátelství. Trump bude v rámci bilaterálních dohod hledat podporu v Evropě. EU je pro něj mrtvá, ale stále tu jsou potenciální spojenci jako například vojensky silné Polsko, průmyslové Česko atd. Můžeme doufat, že se vytvoří spojenectví USA, Izraele a Visegrádské čtyřky. Ta může být brzo doplněna o další státy střední Evropy – nedávná účast zástupců Rakouska či Rumunska na recepci nově otevřené americké ambasády v Jeruzalému k tomu dává první signály.

Právě tato osa dlouhodobých přátel může být nyní základem pro jiné fungování EU, která bude tzv. dvojrychlostní. Na jedné straně zůstane stará Evropa čelící politickým, kulturním, sociálním i ekonomickým problémům (první, tedy pomalá rychlost). Bude to Evropa brutální centralizace a ubývající svobody. A na straně druhé vznikne Evropa nová, která již zařadila „dvojku“. Opřená o skutečné evropské hodnoty, bez socialistické ekonomiky centrálně řízené z Bruselu a bez sociálních problémů plynoucích z nepřirozené migrace, sociálního inženýrství a koloniální historie. Této nové Evropě se bude dařit, protože základy má pevné. Je postavena na skále, nikoliv na písku. A bude lepší, než je Evropa stará!

Aleš Kuna,
předseda Svobodných v Ústeckém kraji a člen Republikového výboru