Model nepřímé demokracie, spočívající na volbě zástupců v parlamentu nebo samosprávě, nevznikl ze snahy omezit účast lidu na rozhodování. Jenom na rozdíl od tradiční řecké polis nebo islandského Althingu žije dnes příliš mnoho lidí, než aby se mohli všichni shromáždit na náměstí a odhlasovat svůj názor.

Je snadné vykřikovat ve volební kampani, že „chceme referendum ve všem kromě trestu smrti“. Takto jednoduché heslo lze prosazovat jenom díky přesvědčení samotných hlasatelů, že ho prosadit nelze.

Je zřejmé, že autoři hesla skutečně nemají na mysli hlasování o všem. V tom bych viděl první problém. Díky sociálním sítím dnes není problém shromáždit dostatečný počet podpisů pod téměř každý sebebláznivější nápad. Pokud by se toto stalo módou (a já se obávám, že takovému efektu nelze zabránit), pak příslušným institucím těžko zbude čas na jinou práci, než vypisování a vyhodnocování referend. Nechci mluvit o finančních nákladech – míru demokracie nelze přepočítávat na peníze.

Musí se tedy stanovit nějaký klíč. V tom vidím velkou nesnáz. Kdo ho stanoví, a podle jakých kritérií?

Druhý daleko závažnější problém vidím v odpovědnosti naší společnosti. Jinak mohu referendem zrušit třeba vyplácení důchodů nebo politické strany či církve. Není to tak absurdní, jak se vám to může na první pohled zdát. Obávám se, že nejenom pro tato rozhodnutí, ale pro celou řadu podobně tragických, by se dala zajistit celkem pohodlná většina. Nechci mentorsky kárat před nebezpečím populismu, ale jeho laciná hesla získávají v současné době stále větší podporu.

Proto tvrdím, že podmínkou konání referenda je občanská odpovědnost. Máme takovou odpovědnost a politickou a občanskou kulturu?

Je tedy nezbytné vymezit okruh otázek, které lze referendem řešit. V žádném případě to nemohou být osobní práva, práva menšin a základní lidská práva vůbec. Je vyloučené plebiscitem omezit práva věřících. Ale je legitimní rozhodovat referendem například o církevních restitucích – protože to jsou peníze nás všech a s vlastní svobodou vyznání nebo praktikováním víry mají málo společného. Ale nelze přece referendem uzavřít kostely, přestože drtivá většina lidí do nich nechodí. Dnes už bohužel ani jako do kulturních památek, což ovšem souvisí s celkovým úpadkem kultury. Možná stojí za zmínku, že církev za vstup do některých kostelů vybírá vstupné (např. do kostela sv. Mikuláše na Malé Straně), čím sama tvoří překážku věřícím v naplňování jejich víry. Účelová argumentace je skutečně pro katolickou církev zcela typická. Církev odmítá jednat o změně restitučních nároků, protože zákon je posvátný. Zvláštní je, že zákony, kterými naopak o majetek přišly, pro ně posvátné nejsou. Tím samozřejmě nemyslím pouze zákony z období socialistické éry. Drtivá část zákonů o pozemkové reformě, která tak výrazně zasáhla církevní nemovitý majetek, totiž byla přijata a postupně realizována v době takzvané první republiky.

Pokusil jsem se nastínit jen několik problémů, které se vážně dotýkají jinak oprávněného požadavku na zavedení referenda do běžné politické praxe. Znovu bych rád připomněl, že rozhodně nejsem odpůrcem referenda. Jenom považují za nešťastnou takovou politiku, která byť vedená dobrými úmysly, není schopná předvídat následky svých opatření a zabránit negativním důsledkům nedomyšlených hesel a tím je s konečnou platností pohřbít.

Mírou demokracie není prosazení práva většiny. Mírou demokracie ve vyspělých zemích je ochrana práv menšiny. Jednotlivec bezpochyby takovou menšinou je. Pokud bude zbaven některých svých práv, bude mu celkem lhostejné, zda to bude díky působení přímé nebo nepřímé demokracie.

Pokud chceme brát vážně návrh na rozhodování referendem, pojďme diskutovat, jak ho naplnit, abychom nenadělali víc škody než užitku.