Od nedělních OVM je ústředním tématem otázka výše penzí bojovníkům proti totalitnímu režimu. Viditelným symbolem se stal známý chartista Jiří Gruntorád, který před úřadem vlády drží hladovku a vyzývá Mariana Jurečku k rezignaci. Jenže věc má háček. Problém nízkých penzí se neomezuje jen na komunisty, postižené oponenty jejich zločinného režimu, ale týká se řady dalších lidí.

Trochu mě zaráží, že novináři se už ani nenamáhají zjistit si pravdu a dokola omílají větu, že důchody odpůrců režimu po roce 1989 nikdo neřešil. Je to buď hloupost, nebo zlý úmysl. V roce 2011 jsme v parlamentu a následně v senátu schválili zákon 262/2011 Sb., který bojovníkům proti režimu přiznává minimální důchod ve výši průměrného důchodu, a každý ještě dostal jednorázové odškodné ve výši 100 000 korun. Není to moc, ale musím upozornit, že lidí, nejen ekonomicky postižených komunistickou zvůlí, byly statisíce a těm nikdo nedal ani pověstnou vindru.

Někdy po roce 1990 přivezl jeden z mých strýčků mojí matce několik tisícovek (tuším, že zhruba sedm) jako podíl na náhradě za otce, vězněného v Jáchymově (podílníky "odškodnění" byli čtyři sourozenci). Vězněním jejich otce však nic neskončilo, ale začalo. Tři bratři byli vyhozeni z gymnázia bez možnosti udělat si maturitu, drobné hospodářství bylo pod praporem kolektivizace ukradeno. Ekonomická a sociální likvidace rodiny byla završena. Tím jen chci říci, že sociální situace oponentů režimu v éře normalizace byla pokračováním příběhu, započatého v poválečných letech.

Česká společnost se s dědictvím komunismu nevypořádala. To nevypořádání se neomezuje pouze na rovinu morální, kde nás znovu a znovu dobíhají příběhy předlistopadových posluhovačů zločinného režimu, kteří se úporně derou (s úspěchem) na nejvyšší státní funkce. To nevypořádání se projevuje i v řadě konkrétních případů, kdy stateční bojovníci živoří, zatímco jejich trýznitelé se koupou v milionových, či dokonce miliardových majetcích.

A nevíte snad, kdo za to může? Tak třeba i ten, kdo jako první letos dostal nejvyšší státní vyznamenání. Asi za to, že "poslouchal trávu růst", místo aby pomáhal pohnat komunistické zločince k odpovědnosti. Ale co je to vlastně odpovědnost? Ta se u nás už dost dlouho nenosí, nebo se mýlím? A nejen odpovědnost. Samozřejmě součástí nevyrovnání se s komunisty je i rezervovaný přístup polistopadové společnosti k hrdinům, jak se dnes říká, třetího odboje. Jak už mně řeklo několik cyniků: "Hrdinů jsou plné hřbitovy."